Krásnou myšlenkou se chlubí Afričané. Jejich staré přísloví praví: „Až kvůli štěstí projdeš celý svět, zjistíš, že stálo před tvými dveřmi.“ Asi proto mohla nedávno Světová zdravotnická organizace dospět v rámci svého výzkumu k překvapivému výsledku: Nejšťastnější lidé světa žijí v chudičké Nigérii. Češi jsou ve svém postkomunistickém blahobytu šťastni podstatně méně – skončili až ve čtvrté desítce.
Jsem nemocný, neboť nejsem šťastný
Chce se tedy říci, že štěstí nemusí souviset s materiálními hodnotami. Skotští odborníci zase prokázali, že neexistuje ani přímý vztah mezi štěstím a inteligencí. Lidé s nadprůměrným IQ prý nebývají šťastnější než lidé podprůměrně inteligentní. Stejnou radost může prožívat profesor i přidavač na stavbě. Inteligentnější lidé mají výhodu – v životě získají více příležitostí prosadit se a zazářit. Na druhé straně jsou však náročnější, což cestu k jejich štěstí znesnadňuje.
V praxi to pak může vypadat následovně: Budu šťastný, až dokončím školu. Budu šťastný, až najdu dobré uplatnění. Budu šťastný, až dostanu místo šéfa. Budu šťastný, až děti začnou chodit do školy. Budu šťastný, až přečkám jejich pubertu. Budu šťastný, až se dostanou na vysokou. atd. atd., to vše průběžně prokládané touhou po různých materiálních statcích. Jenže co v situaci, kdy všechny vytoužené mety úspěšně zdoláváme a pocit štěstí stále nepřichází? Někdo sáhne po alkoholu. Jiný trpí pocity viny: Mám všechny důvody ke štěstí, ale nedokážu být šťastný. A další třeba doufá, že mu z jeho „nemoci“ pomohou léky.
Z frustrace vede dlouhá cesta
Říká se, že čím více toho máme, tím méně jsme šťastni. Jak těžké je hledat životní motivaci, když jsme „všeho“ dosáhli a „všechno“ máme? Hezkou odpověď nabízí lektorka, mentorka a koučka Jitka Ševčíková, která vzpomíná: „Měla jsem jednoho klienta přesně tohoto typu. Už všude byl, vše, co chtěl zažít, zažil, procestoval celý svět a dosáhl opravdu hmatatelných úspěchů. Rodinu zabezpečil na dvě generace dopředu, choval se filantropicky a společensky odpovědně, a přesto nebyl šťastný. Byl unavený životem, netěšil se ani z maličkostí, jen tak přežíval, špatně spal a měl pocit, že ho už život nemá čím překvapit. Že vše pro sebe důležité si může koupit (například perfektní zdravotní péči, reprezentativní doprovod na společenské akce a vlastně i přátele, které s sebou často bral na zajímavé cesty a mnohdy jim je i financoval).“
Zažehnout v něm znovu jiskru a hledat s ním oblasti, kde by znovu mohl vzniknout prostor pro něco nového, nebo nacházet potěšení v rituálech léty prověřených, jako třeba obyčejná káva se ženou, byl i pro tak zkušenou koučku velmi náročný úkol, protože jak sama přiznává, z frustrace a apatie k zájmu a nadšení vede dlouhá cesta.
„Občas školím ve východní Asii, běžně se tam setkávám s lidmi, kteří jsou šťastní jen z pouhého bytí, neřeší, co bude za měsíc, za rok, radují se ze slunka, z deště, z přírody, z rituálů a je to až nakažlivé. Mnohé jsme my tady v Evropě už zapomněli a znovu to s velkým ‚hurá‘ objevujeme.“
Recept je tak podle odbornice jeden zaručený: Jeďte se inspirovat tam, kde lidé nemají ani desetinu toho, co je náš běžný životní standard, a přitom z nich radost ze života, vnitřní spokojenost, štěstí a přijetí tryská napohled v jakémkoli věku. Možná dobrý plán pro všechny, kteří se dnes utápějí v beznaději. Třeba hned poté, co situace cestování dovolí.
