K napsání téhle glosy mě vedlo hned několik rozhovorů, které jsem pracovně i soukromě vedla s lidmi z různých oborů, s různým vzděláním i různými povahami. A koneckonců i má vlastní zkušenost. Pokud se říká o Američanech, že o sobě mají příliš vysoké mínění a celá společnost je nastavená tímto směrem, pak by se o Češích mělo říkat, že o sobě mají mínění příliš nízké a jsou tak vedení celou svou výchovou.

Ačkoli se neustále mluví o tom, že dnešní svět je orientován výkonově a není to dobré, pořád je pro nás výkon hlavním měřítkem. A my jsme si tu přidali ještě informaci, že „samochvála smrdí“ a že se nemáme opájet vlastní velikostí. Něco na tom samozřejmě je. Mám ale dojem, že jsme to v Česku poněkud „přeťápli“.

Mluvila jsem se dvěma překladatelkami. Jedna mi řekla, že o sobě jako o překladatelce začala mluvit až po 15 letech intenzivního překládání. Do té doby prostě jen překládala. A určitě tam bylo strašně chyb, radši o tom nemluvit. Druhá se mi svěřila, že i po 40 přeložených knihách se stejně děsí chvíle, kdy se jí překlad vrátí s opravami redaktora. „Už jsem rovnou připravená, že dostanu.“

Slyšela jsem zpověď jedné HR manažerky, která naprosto vážně řekla, že je špatný člověk, protože lidmi manipuluje. Proč? „No když se mi hlásí na nějakou pozici a mně by se hodili jinde, tak je tam vmanipuluju. To bych asi neměla, když se hlásili jinam.“

Slyšela jsem taky zhodnocení běžeckého výkonu na půlmaratonu jednoho mého souseda. „Děsný. Řekl jsem si, že to letos dám pod hodinu a 40 minut, to jsem splnil, ale jsem už starej dědek,“ říkal naprosto vážně jeden z nejhezčích padesátníků z okolí. A já jsem se okamžitě začala stydět, že v podobném čase bych možná uběhla desítku.

Lepší málo (a „špatně“) než vůbec

Mohla bych pokračovat donekonečna: Kdo je na mě zvědavý? Ale prosím tě, jaký já jsem sportovec/kuchař/odborník? Tohle jsem nikdy pořádně nedělala… Je to hnusný, viď? „Po 40 kilákách mě tak bolel zadek! Vůbec ne nohy, ale ten zadek! No ale na to moje ježdění je zbytečný kupovat nějaký drahý cyklohadry…“ vypráví mi známá dojmy z cyklistické vyjížďky. Když mi manžel mezi řečí poví, jak všechny zaskočilo, že zrovna já testuji v redakci běžecké boty a sportovní hodinky, málem jsem se propadla hanbou. Jo, já. Vím, to moje běhání…

Jenže to je právě ono. Stydíme se, mlčíme, přijímáme kritiku, kritizujeme sami sebe, ale ty plné obchody sportovního vybavení, ty jsou určené profíkům? Má začátečník běhat v bavlněném tričku, dokud si nezaslouží nějaké funkční? Může si sportovní hodinky pořídit běžec až po prvním maratonu? A kdy už může člověk říct, že běhá? Když jde třikrát týdně po dobu alespoň jednoho roku? Zvládne kilometr pod šest minut? Nevyskočí z vhodné tepové zóny?

Ano, není nic vtipnějšího než poslouchat chvástání se sportovními výkony někoho, o kom víte, že běhá akorát za tramvají a fotbal hrál naposledy na základce. Ale ani přílišná skromnost či přesná představa výkonu, aby bylo možné „říct o sobě, že…“, není dobrá. „Častokrát jsem si dávala předsevzetí, že budu pravidelně cvičit. Vydržela jsem maximálně týden,“ vypráví mi má kosmetička. Když se o té chabé vůli bavíme dál, ukazuje se, že četla, že aby se z něčeho stal návyk, musíte vydržet alespoň 21 dní v kuse. Jedna z motivačních vět také radí: Don’t break a chain – nepřeruš řetěz. Jenže skutečně cvičit 21 dní, den co den, moc lidí nevydrží. Nemá to cenu, asi špatné načasování, příště to vyjde. Tak nic.

Ve skutečnosti je samozřejmě lepší cvičit dvakrát týdně než vůbec. Plán zněl sice sedmkrát, ale podařilo se to jen dvakrát. I tak lepší než vůbec. Není potřeba se hned označovat za sportovce roku, ale má smysl brát to své cvičení vážně, jako součást svého života, něco důležitého, co si možná časem řekne o pravidelnost, možná víc času a pak možná přijde i ten výkon. A možná ne. Možná ale přijde zábava.

Cesta z nuly na sto

Potkala jsem třeba lektorku jógy, která si před lety dosáhla sotva na kolena. Kdyby tenkrát někomu řekla, že bude jógu učit, vysmál by se jí. Dneska vstává i v pět ráno, aby si zacvičila bezchybné ásany. Znám výborného amatérského běžce, o němž kdysi jeho partnerka u skleničky vína šeptala, že chce chodit běhat s ní, aby na ni mohl jako čekat, ale že ve skutečnosti spíš už nemůže – tak zoufalý jeho výkon byl. Teď za hodinku po nabitém pracovním dnu zdolá 15 kilometrů a přijde domů jako nový. Kdyby nezačali, i když s mizernými výkony, byli by pořád tam, kde byli. Pravděpodobně by na tom byli i hůř. Pokračovali, i když to dřelo a okolí se jim smálo, protože nebylo co ztratit. A taky je to bavilo. A baví dodnes.

Skutečně se vyplatí dívat se na svůj výkon shovívavěji. Přestat ho měřit, porovnávat s druhými a neustále shazovat tím, že není dost pravidelný a dost dobrý. Když cítíte, že potřebujete nové boty, lepší kalhoty nebo hodinky s více funkcemi, dopřejte si je. Zvýší se pravděpodobnost, že budete vůbec něco dělat. Není to zbytečné, stojíte za to. Život není jen maraton nebo gauč. Nejlépe se žije tam někde mezi a každý výkon za to stojí.

Já možná nejsem žádný Zátopek, ale když mám volno, nazuju boty, sednu na kolo, vezmu hole, vytáhnu běžky. Nepojedu na olympiádu, to je (už) jasné, ale to mi nebrání testovat sportovní hodinky. Nebo mít lepší cyklodres. Myslím, že můžu dělat i ty sportovní reportáže. Čekáte od tenisové školy spíš rady, na co si dát pozor, nebo fotky toho, jak redaktorka perfektně hraje? Pokud to první, tak zůstaňte věrní Kondici. Začátečníkům, nadšencům a samoukům u nás rozumíme.

Zdroj: Kondice.cz