Lidé na sebe navzájem působí prostřednictvím nevědomí. Do vztahu si vybíráme člověka, s kterým nás spojuje nějaké nevědomé téma. Problém, který si potřebujeme vyřešit s nadějí, že když to nešlo v individuálním životě, tak to půjde v páru. Oba partneři věří, že se jim podaří uspokojit své potřeby a prostřednictvím toho druhého se jim podaří ubránit vlastním částem svého já, kterého se obávají. Znovu zdůrazňuji, že tohle všechno probíhá nevědomě.

Tohle společně téma se nazývá „koncept koluze“, zjednodušeně je to otázka, která má být ve vztahu řešena. Může vztah zahubit nebo naopak díky tomu pár vyzraje. Variant těchto nevědomých dohod je několik a mezi jednu z nich patří i narcistické téma.

Když je tématem ve vztahu narcismus, řeší se otázky typu: Nakolik se mám vztahu odevzdat a nakolik mám zůstat sám sebou? Jak moc máme být stejní a do jaké míry rozdílní, kolik jinakosti se dá ve vztahu ustát? Jak velké mám právo žít si vlastní život a jak moc se musím obětovat?

Narcistická koluze ve vztahu

Ve vztahu s narcistickou koluzí si oba řeší stejné téma. Jen jeden je zdánlivě tím viníkem a druhý vypadá jako ten lepší. Jedná se ale o problém, který si nesou oba.

Zdroj: Youtube

V každém páru, nejen v tom s narcistickou koluzí (ne kolizí) je obvykle jeden dominantnější a druhý víc submisivní.

Ten dominantnější požaduje v první řadě „kvalitní vztah“, i když neumí konkrétně říct, co si pod tím představuje. Hledá kvalitu, kvalitního partnera, stejně jako chce mít kvalitní oblečeni nebo kvalitní auto. A protějšek je pro něj takovým kvalitním šperkem, co to doplňuje. Druhého neuznává pro lidské kvality, ale pro jeho funkci, tedy „co pro mě může ten druhý udělat.“ „A jak tím může zvýšit moji hodnotu vnější i pocity sebehodnoty vnitřní.“

Třeba nás může partner dostat výš ve společenském žebříčku. Například ženy se často chlubí: „Můj muž je chirurg, právník, vysoce postavený manažer…“ Muž je pro ženu funkcí, aby stála ve společnosti výš.

V takovém vztahu dominantní partner věří, že ten druhý musí být stejný. Musí vztahu sloužit a neustále vyjadřovat svůj obdiv. Určitě znáte hru Pygmalion. V příběhu si profesor Henri Higgins přetvoří mladou submisivní květinářku Lízu k obrazu svému. Ta ale nakonec osobnostně vyzraje natolik, že se nechce nechat dál ovládat a kontrolovat. Tím společné téma zmizelo a vztah se rozpadá. A vidíme to i v realitě, kdy si starší pánové berou mladé dívky, které porůznu vylepšují a opravují. A není to jen jejich narcismus, ale i narcismus slečen (společné téma ve vztahu), které právě touží po vstupu do vyšších společenských vrstev.

Ženy mají větší naději se z narcistického tématu dostat, dozrávají díky dětem. Pro narcistického muže je dítě naopak konkurencí. Často si pak stěžují, že se jim manželka nechce věnovat, protože “ je pořád s dítětem.“ Oni neumí vztah ve třech nebo více lidech (tzv.triáda) a musí to být jen o nich.

Narcistické rodiče potkáte třeba na trénincích malých hokejistů. Časově i finančně náročný sport, pro takového otce s narcistickou strukturou je urážkou a ponížením, když syn neuspěje a bude na něj z lavičky pořvávat, jak je neschopný a zvoral to. Bere to totiž jako svoji osobní újmu. Narcistické matky zase kolem svých dětí úzkostně poletují a nechtějí je nechat jít směrem k samostatnosti a autonomii.

Ten pasivnější v páru věří, že má být stejný a myslí si, že se proviňuje, když chce věci jinak. „To nemůžeš zlobit tatínka,“ říká maminka dítěti a neuvědomuje si, že je to její projekce. To ona se bojí dělat věci, které se tatínkovi nelíbí. A někdy se koluze obrátí, a ten pasivnější má navrch a ten co přikazoval, se podřizuje. Nic se tím neřeší, protože téma narcismu zůstává stejné.

Narcis musí být dokonalý, jinak se stydí

Člověk s narcistickou strukturou žije v přesvědčení, že kdo není dokonalý, nezaslouží si nic a nemůže být šťastný ani milovaný. Raději si nechá uříznout nohu, než aby přiznal chybu. Selhání, to je pro něj největší potupa. Lidé si běžně myslí, že je narcismus spjatý s grandiozitou, ale největším tématem je stud. Přefouknuté ego a velikášství je obranným mechanismem. A nemusí se vždycky objevit. Jsou i narcisté „trpitelé.“ Nositelé narcistické nerovnováhy obecně mají pocit, že nestojí za nic a propadají se do toho. Aby to záhy vykompenzovali domýšlivostí, což je stojí obrovské úsilí. A jejich křehký pocit vlastní sebehodnoty mají zvýšit ti druzí, chtějí uznání za všechno, včetně toho, že trpí nejvíc.

A když ostatní nefungují podle jejich představ, dostatečně neslouží, jsou zranění s pocitem, že ostatním za to nestojí. Proto jsou pořád frustrovaní a obracejí se proti nejbližším, někdy i proti světu. Urážejí a kritizují kudy chodí, zkouší tak na ostatních (podvědomě), jestli se člověk může cítit dobře, když je nedokonalý. Záleží pak na reakci druhého, jestli „testem“ projde nebo ne. Když se začne obhajovat nebo narcistu také uráží, tak najel na jeho vlnu. Když se tomu zasměje a pokrčí rameny, prošel úspěšně a narcista se učí, že se dá žít i s nedokonalostmi.

Závěrem, pár spojuje téma a způsob, jakým ho řeší, ať je to vedeno snahou „mít více uspokojení“, nebo „méně ohrožení“. Pokud se daří na tomto tématu nevědomě spolupracovat vzájemným „nahráváním si“, sdílením osobních tajemství, přijímáním individuálních trápení toho druhého nebo i hádkami, vztah se udržuje –individuální problémy obou do sebe zapadají. Pokud se začnou nevědomá životní témata nebo způsoby jejich realizace zásadně rozcházet, vztah ztrácí důvod k existenci.

Autorský text

Zdroj: Přednášky a semináře- Výcvik v psychoanalytické párové terapii. Garant programu: PhDr. Slavoj Titl