Moudrost traumatu

„Trauma se týká každého z nás. Ale jen určité procento lidí má touhu ho pojmenovat. Jsou to většinou ti, jejichž duše volá po léčení, nebo jejichž strategie přežití už neodpovídají nárokům života,” říká Monika Guillemin Weiglová, psychoterapeutka, která prošla Gaborovým výcvikem v Compassionate Inquiry, která se věnuje práci s emocemi a vědomému rodičovství. „Každé dítě se rodí s očekáváním, že jeho potřeby budou naplňovány. Nejsou-li naše potřeby v dětství dostatečně naplňovány, necítíme-li se s rodiči bezpečně, nemůžeme-li se autenticky projevovat, postupně se odpojíme od sebe, od svých pocitů a od svého těla. Necítíme sami se sebou, ani s ostatními lidmi. Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče, potřebuje rodiče autentického, se sebereflexí a takového, který pracuje na zvědomování si vlastních zranění z dětství a jejich léčení,” vysvětluje Zdeňka Šíp Staňková, která v ČR šíří povědomí o vývojovém traumatu a z něj vycházející komplexní posttraumatické stresové poruše. Zdeňka, která je zakladatelkou iniciativy Děti jsou taky lidi a zastánkyní svobody, úcty a respektu k dětem, se ve své knize podrobně věnuje tomu, jak naše dětství formuje naši dospělost a rodičovství. Jaké následky na celé naše životy má nerespektující výchova. „Traumatizované emoce si neuvědomujeme, máme je potlačeny. Vytvářejí v nás pak nemoci fyzické,” doplňuje MUDr. Martin Zulák, který se ve své práci zaměřuje na psychosomatiku. „Trauma je v našem těle emočně otištěné a proto samotný logický přístup nefunguje.” Může se jednat o autoimunitní onemocnění jako celiakie, Crohnova choroba, problémy se štítnou žlázou, psoriáza, astma, alergie, onemocnění pohybového aparátu, a tak dále, až po rakovinu. Na psychické úrovni nám neoslovené trauma zavaří na úzkost, depresi, ADHD, poruchy příjmu potravy, nebo máme diagnostikovanou či nediagnostikovanou jinou psychickou poruchu. Jen minimální procento nemocí nevzniká jako následek traumatu. Dalším jeho projevem jsou závislosti. Nejedná se jen o typické závislosti jako alkohol, drogy, gambling, cigarety, ale také nakupování, závislost na jídle či excesivním cvičení, v případě, že nezdravě zasahuje do života člověka. „Ve své praxi jsem se nesetkala s dítětem, dospívajícím ani s dospělým, kteří by byli sužováni závislostí v důsledku naplněných potřeb. Právě naopak. Lidé vykazující závislostní jednání referují o nerespektujících mocenských vztazích v rodinách a také o nemožnosti naplňování potřeb ve školách. Závislost nevznikne v důsledku setkání se substitutem způsobujícím závislost. Závislostní jednání je kompenzací nenaplněných potřeb. Cítíme-li v důsledku životních zkušeností psychickou bolest a nemáme-li výbavu pro její tišení bezpečným způsobem, hledáme a nacházíme úlevu od utrpení v čemkoli, co nám umožní necítit,” říká Michaela Řeřichová, propagátorka soucitného vzdělávání, spoluzakladatelka Aliance pro sebeřízené vzdělávání. „Opakem závislosti není nezávislost, ale soucit se sebou a blízkost s druhými lidmi. Těm je potřeba se naučit. Lidé se učí především nápodobou. Děti pozorují jednání dospělých vůči nim. Potřebují opakovanou pozitivní zkušenost se světem a s lidmi, aby vyrůstaly v dospělé, kteří úspěšně navigují své životy, obejdou se bez násilí a cítí se bezpečně ve světě.” Uzamčeni v minulosti Doktor Gabor Maté ve svých přednáškách někdy sdílí svou reakci vůči své manželce v důsledku traumatu. Jednoho dne letěl domů z úspěšné konference ve Filadelfii. Měl ze sebe vynikající pocit. Tento pocit byl ještě posílen tím, že když jeho letecká společnost zjistila, o koho se jedná, přesunula ho do první třídy. Svět nemohl být lepší. Přistál nesmírně spokojen sám se sebou a s celým světem ve Vancouveru, když mu v tom manželka, která ho měla původně vyzvednout, napsala zprávu ve znění: „Jsem ještě doma. Chceš, abych přišla?" Byli manželé už nějaký čas, velmi dobře ji znal a věděl, že když se ponoří do svého malování, úplně ztratí pojem o čase. Přesto ho její nepřítomnost zasáhla. Odepsal jí jedním slůvkem: "Neřeš". Vzal si taxi a cesta domů mu trvala asi 20 minut. Nad jeho světem se zatáhla mračna. Když přišel domů, byl mrzutý, na manželku se ani nepodíval. Nedokázal to. Gabora přemohl pocit opuštění. Souvisel s tím, že když mu bylo jeden rok, jeho matka ho přenechala cizím lidem, aby se o něj postarali a celý měsíc ji neviděl. Maďarsko bylo tehdy pod nacistickou okupací a toto byl způsob, jak ho matka v té době uměla ochránit. Jemu se však tento scénář opuštění hluboce vryl do psychiky. Když manželku uviděl, udělal automaticky jednu z typických věcí, kterou dělají i malé děti, když určitou dobu nevidí matku. Ignoroval ji. Proč to dělal a jaký to mělo smysl? Gabor se na podvědomé úrovni chránil. Už si nedovolil, aby ji potřeboval, kvůli tomu, aby nebyl znovu odmítnut. Neskutečně ho totiž matčino opuštění v dětství zasáhlo a prožil si hodně strachu, když ho odložila. Nechtěl přežít znovu totéž, a tak se odmítl s ní spojit a otevřít se do své zranitelnosti. Co kdyby se to znovu zopakovalo? Bylo to příliš bolestivé, aby to dopustil, proto se raději ustřihl. Jeho adaptací bylo vyhýbání se. Jeden ze základních obranných mechanismů mozku před zranitelností. Vyvinul se u něho v době, kdy byl ještě dítě, a jeho funkcí bylo emočně ho ochránit od prožívání nepříjemných, až nesnesitelných pocitů opuštění. V dospělosti však již tento mechanismus adaptivní není a vztahy tímto chováním pokaždé trpí, jelikož se v něm necítí dobře ani jeden z partnerů. Takto vzniká trauma a takto se v přítomných vztazích stáváme vězni své minulosti. Ukázala se zde Gaborova neschopnost flexibility reakce. Pokud by jí disponoval, cítil by se v pořádku, přestože jeho manželka na letišti nečekala. Spíš by ho zajímalo, co se jí stalo, proč se zpožďuje, v pohodě by si vzal taxi a popovídal by si s ní o tom doma. Co s chováním, které nás sabotuje? Naše zdánlivá selhání nás přivádějí zpět k probouzející se práci s naším traumatem, říká Doktor Maté. „Pokud dokážeme toto chování rozpoznat, například uvidím, že se snažím naplnit svoji potřebu být milován tím, že vypadám krásně a dávám obrázky sebe sama na Instagram, kde se snažím získat lajky, nebo se ukázat světu jako moudrý, starostlivý a obětavý... můžu už tím pozorováním toto chování ovládat. To je však málo, můžeme jít ještě hlouběji,“ vyzývá Gabor. ,,Právě Gaborův přístup ve formě Compassionate Inquiry propojuje práci s našimi emocemi, tělem a přesvědčeními, která jsme si v sobě nevědomě v dětství vytvořili. Díky Compassionate Inquiry se dostaneme do hlubších vrstev, kde porozumíme svým různým částem, a tak své vzorce pomaličku přepíšeme. Až s porozuměním a soucitem může přijít změna a léčení. Nyní jako dospělí se totiž stáváme rodiči sami sobě. Bezpečným přístavem pro sebe samé, ve kterém se trauma může proměnit v růst,” říká Monika Guillermin Weiglová. ,,My jsme Gabora Matého objevili v dokumentární trilogii Zeitgeist (2007-11),” říká Tomáš Hajzler, spoluzakladatel PeopleComm, jednoho z s nejekologičtějších evropských nakladatelství. ,,Na vydání jeho knih v češtině jsme ale sbírali odvahu několik let. A když jsme ji pak našli, knihy byly dlouho okrajové. Vše se změnilo s filmem Moudrost traumatu, který pomohl dostat Matého práci i u nás blíže mainstreamu. Dnes knihy nestíháme dotiskovat. Pro mě osobně jsou jeho knihy darem, za který nepřestávám být vděčný, neboť sám pocházím z hluboce traumatizované rodiny a v Matého práci nacházím odpovědi na mé otázky.” Dá se traumatu předejít? „Jeden buddhistický učitel říká, že největší dar, který může rodič dítěti dát, je jeho vlastní štěstí,“ tvrdí terapeutka Petra Lüley. ,,Nejvíce můžeme rozvoj mozku ovlivnit v prvních třech letech života. Udělat vše proto, aby prožívali co nejméně stresu, byli co nejvíce v pohodě a emocionálně vyrovnáni, aby dítě mohlo nasát naší pohodu a štěstí. Když rodiče vytvoří prostředí, ve kterém se dítě cítí v bezpečí, zajistí to dítěti ideální výbavu na celý život. Děti se rodí s obrovským potenciálem pro seberealizaci, ale také pro sebepotlačení.” ,,Proto je tak důležité, aby se každý rodič nechal svým dítětem vést. Právě děti nás často přirozeně přivedou k našim zraněním z dětství. Pak je možné si uvědomovat své automatické reakce a prožívání,” doplňuje Monika Guillemin Weiglová. ,,Hojením vlastních ran se dostáváme zpět ke svému pravému jádru. Ve chvíli, kdy jsme schopni být plně v přítomnosti, můžeme se z tohoto místa v sobě plně propojit s dítětem a nabídnout mu bezpečný přístav. To je to, co dítě potřebuje. Rodiče, který mu umožní být samo sebou, plné propojení a bezpečí. Takové propojení můžeme posílit například pomocí jógy nebo imaginacemi,” říká Monika, která se imaginacím pro děti věnuje ve své knize Má kouzelná zahrada. Máte-li jako rodič podezření, že se něco s vaším dítětem děje, existuje mnoho způsobů, jak to prozkoumat. Jedna z možností je i původní česká metoda Životní mapy, která dokáže velmi efektivně zpracovávat traumata. ,,Její silnou stránkou je kromě terapeutické části diagnostika zdroje problému,” říkají Kamila a Petr Kopsovi, autoři metody, kterou je možné najít konkrétní zdroje toho, co přímo ovlivnilo vývoj naší osobnosti. ,,Životní mapy pracují nejen s dospělými, ale zvláště cenná je tato terapie v možnosti práce s dětmi již od 3 let věku. Dává možnost náhledu do světa dítěte a jeho vývoje, což ocení nejeden rodič. Umožňuje již v ranném dětství odhalit ještě navenek neprojevený vznik závislostí a předejít tak jejímu možnému rozvoji.” Meditace, cvičení, práce s dechem, psaní nebo jakákoli umělecká tvorba jsou fantastické nástroje, tak jako terapie s někým, komu můžeme důvěřovat. Vrací nás k sobě. Všechny potřebné nástroje v sobě už totiž máme. Můžeme postupně soucitně pátrat a zkoumat. Autorka: Katarína Karmažinová, redaktorka, PR a koučka terapie kreativním psaním na www.karma-klub.com/sk.

Moudrost traumatu

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky

Moudrost traumatu

Odebírejte newsletter Kondice

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky