Motivace je důvod, proč věci děláme. Hybná síla. Jádro našeho chtění.

Vnitřní kompas. Malé děti jsou přirozeně motivované, mají zájem o svět kolem sebe, chtějí se učit, jsou nadšené a zvědavé. V průběhu školní docházky se ale motivace ztrácí. Časem se většinou dostaneme až do stadia, kdy věci děláme, protože musíme, nikoli protože chceme. Jak se znovu stát malým zvídavým dítětem? A lze se motivaci naučit?

Na to, jak to člověk s motivací bude mít, má zásadní vliv jeho vnitřní nastavení. Jste optimista, realista nebo pesimista? To, kam se na pomyslné škále těchto typů zařadíte, vypovídá hodně o tom, jak silnou motivaci budete mít. „Nejsilnější přirozená motivace je mezi optimismem a realismem. Každá krajová pozice, ať už optimismus, nebo pesimismus, je svým způsobem nedobře,“ říká lektorka a mentorka Olga Medlíková, autorka knihy Umění motivace.

Realisté dokážou věci posuzovat a hodnotit je. Dokážou věci racionalizovat, což je fajn, ale občas se jim stává, že jejich motivace kvůli tomu, jak všechno posuzují a hodnotí, klesá. Kdežto pokud jste někde mezi optimismem a realismem, máte v sobě silně zakořeněný princip ‚dokážu to, protože to chci dokázat‘. A když se něco nepovede, jste schopni vyhodnotit, proč se to nepovedlo, a příště to uděláte jinak.

Odměna jako motivace

Přestože nejsilnější motivací je ta vnitřní, chuť do akce lze podpořit vhodnými nástroji zvenku. Lidská bytost funguje na principu odměn, nikoli trestů. Jestliže děláme něco, co nás netěší, odměna musí být natolik velká, aby nám vynaložené úsilí kompenzovala.

„Když něco dělat musíme, ale nejsme z toho nadšení, je výhodné najít si na té konkrétní věci alespoň něco malého, co nás těší. Když třeba teď musíte chodit do práce, která vás dvakrát nebaví, najděte si na ní něco pozitivního a v mezičase hledejte práci novou,“ radí Olga Medlíková.

Právě na motivaci zvnějšku fungují různé systémy odměn, jako jsou firemní kantýny, zaměstnanecké bonusy a pracovní benefity. Ty všechny mohou fungovat, z dlouhodobého hlediska je ale nejsilnější motivací vnitřní, tedy ta, která vychází z nás.

Učit se zodpovědnosti

Velmi hodnotné a silně motivační je, když rodič dává v rozumné míře dítěti prostor k samostatnosti a zároveň ho učí zodpovědnému chování k sobě, rodině, komunitě, světu. „Děti by už odmalička měly mít zodpovědnost, nějakou úlohu v rodině, která by se na nich měla vyžadovat. Vždy by tam ale mělo být bezpečí. To znamená, když se něco stane, dítě by nemělo být trestané, ale z chyb by mělo mít možnost se učit,“ vysvětluje mentorka. Učení se z chyb je podle ní nejlepší cesta, která motivuje. To samé se děje v pracovních kolektivech. Klíčové je, aby se lidé ve vedoucích rolích naučili zodpovědnost delegovat. Pro motivaci je velmi zdravé a žádoucí nebát se chyb.

Může chyba motivovat?

Ano, může! Ale jenom tehdy, když před ní nezavřeme oči a jsme ochotní se z ní poučit. Což může někdy bolet. Někdy nás na chybu upozorní člověk, kterého si vážíme, leckdy nás vyléčí otřes, nemoc, nehoda nebo i láska. Člověk se pak třeba vrhne na pěstování ovoce nebo šití oblečení místo práce v korporátu, odejde ze zaměstnání a začne podnikat nebo jenom přestane zběsile hubnout. Podstatné je být schopen ocenit zpětnou vazbu a nebrat si vše jako kritiku. „Když si cením zpětné vazby, ať udělám jakoukoli chybu, tak se s tím rozhodně pracovat dá,“ říká Medlíková.

Díváme-li se na chyby jako na zkušenosti, chybami rosteme a učíme se z nich. Na různé druhy chyb reagujeme různě. Pohled zblízka nám ukáže jejich růstový a motivační potenciál a pomůže nám uvědomit si způsob, jak s nimi nakládat, aby teď ani v budoucnu neškodily, ale pomáhaly. Protože ony to dokážou. Jen jim k tomu musíme dát příležitost. „Kdo chyboval, musí být součástí řešení. Neřešíme za druhého, ale necháme ho, aby situaci zvládl vlastními silami, případně s malou pomocí,“ radí mentorka.

Každého motivuje něco jiného

Motivace se v průběhu života mění. Není stejná ve 30 jako v 55 letech. „Nejhorší je, když se bere za dané, že člověk, který měl na začátku motivaci v práci postavenou třeba na vztazích, to bude mít za rok úplně stejně. Pravdou ale je, že se může stát ledacos a za rok může být někde úplně jinde,“ říká mentorka.

Motivace zkrátka není jenom otázka let, ale i sociálních situací, ve kterých se nacházíme. I když jsme lidé různí, všichni máme něco, na co ve finále takzvaně slyšíme. „Třeba nebudete chtít přemýšlet, co na koho platí, nebo na to nebude čas. Tak alespoň respektujte obecná motivační pravidla a vyvarujte se tak zbytečných omylů. Zejména se přimlouvám za jejich aplikaci v rodinném, rodičovsko-dětském světě,“ radí mentorka.

Mluvit, mluvit, mluvit

Kromě chyb a schopnosti se z nich poučit je podle Medlíkové dalším základním kamenem úspěšné motivace komunikace. A i ta se podle ní dá trénovat. Pokud máte komunikační bloky, choďte za někým, kdo vás ochotně vyslechne bez souzení. To může být terapeut, kamarádka nebo moudrá ‚teta Běta‘. Tím, že budete o věcech mluvit a sdílet je, si spíš udržíte vnitřní motivaci nebo ji v sobě třeba znovu zažehnete, pokud jste ji ztratili.

Poslechněte si podcast věnovaný motivaci s mentorkou Olgou Medlíkovou zde.

Zdroj: Umění motivace (Grada, 2021)