Cukr a bič
Někdy se může stát, že potřebujeme najít motivaci k něčemu, co opravdu neděláme rádi – učit se nazpaměť slovíčka, umývat koupelnu, zpracovávat v zaměstnání nesmyslné analýzy. K tomu, abychom našli sílu neoblíbené činnosti vykonávat, existují zdánlivě skvělé nástroje – odměny a tresty. Známkování ve škole, pochvala, jednorázové finanční ohodnocení – to všechno je vnější motivace, která může krátkodobě nějak fungovat. Pokud ale vykonáváme nějakou činnost pouze s pomyslným bičem nad hlavou, po nějaké době přijde znechucení. Z činnosti vymizí veškerá kreativita a tvůrčí činnost. Navíc v nás tento bič zabije veškerou vnitřní iniciativu a ztratíme schopnost sami od sebe činnost vykonávat. V případě, že děláme něco, co sami dělat nechceme a v čem nevidíme hlubší smysl, nevyplavuje se nám v mozku dopamin, který ovlivňuje naši spokojenost a kreativitu.
Mít cíl – radost, která vydrží?
Říkáte si, jaká lepší motivace může existovat než pořádný cíl? Porazit soupeře v souboji, udělat zkoušku, pořídit si vysněný vůz? To je přece už pořádná motivace! Jenže jako lusknutím prstu se může proměnit v nečekanou frustraci a závislost podobnou té na kokainu. Dříve nebo později se vysněný stav dlouhodobé spokojenosti vlastně nedostavuje. Na cestě k cíli spokojeni nejsme, protože jsme ho ještě nedosáhli, a jakmile ho dosáhneme, pocítíme pouze krátkodobou radost z vítězství nebo nového automobilu. Naše mysl se rychle adaptuje na tuto radost a ta rychle pomíjí. Zalovte v paměti, jak dlouho máte radost z nových hodinek k Vánocům, o kterých jste snili? První dny jste nadšeni, pak vám ale přijde normální, že je máte na ruce, i když vám dříve přišly tak nedosažitelné. Tato adaptace zničí jakoukoli radost z dosaženého cíle, pozitivní emoce je pouze chvilková a vám nezbyde nic jiného než si stanovit další cíl – najednou se ocitnete v kruhu honění se za štěstím, přičemž se ale štěstí a spokojenost nedostavují.
Spokojenost v přítomnosti – motivace cestou
Zdá se, že nejlepší formou motivace je najít si vlastní osobní vizi, při jejímž naplňování budeme šťastní. Na cestě plnění naší vize můžeme být šťastní už teď, protože vidíme smysl v činnostech, které právě děláme. Můžeme si určit nějaké milníky, které nám pouze potvrdí, že jsme stále na správně cestě, není to ale cíl, kterým by naše snaha měla končit. Například já nyní píšu článek, ale není mým cílem ho dopsat. Psaní článku mi pouze pomáhá v naplnění mé vize předávat lidem moje myšlenky a pomáhat jim lépe využívat jejich čas.
Pokud si dokážeme vytvořit svou vlastní vizi, zaměříme se spíše na cestu, nikoli na cíl. Díky cestě, na níž jsme spokojeni právě teď, můžeme být kreativnější a tím dosahovat ještě mnohem lepších výsledků, než kdybychom si určili jeden konkrétní cíl. Je to vlastně obrácená filozofie – většinou si myslíme, že nejdřív musíme vidět výsledek, až pak přijde spokojenost. Opak může být pravdou – nejdřív je spokojenost a díky ní přicházejí výsledky.
Při hledání motivace se zaměřme na starou známou myšlenku, že i cesta může být cíl. Pokud si na základě svých dovedností a snů vytvoříme naši osobní vizi či cestu, můžeme být spokojení právě teď a tady. A právě spokojenost je klíčem k úspěchu, nikoli naopak.