Psát knihy jste prý začala poté, když vás omrzela novinařina. Proč jste si vybrala detektivní žánr?

Bylo mi okolo pětadvaceti a měla jsem období, kdy jsem četla hlavně britské detektivky. Nebylo v nich nic moc drastického, šlo spíš o řešení složitě zamotané zápletky než o to, aby se čtenář bál. Měla jsem oblíbené autorky P. D. James a Ruth Rendell, a když jsem od nich úplně všechno přelouskala, hledala jsem, kdo další takhle píše. Zjistila jsem, že není zase tak moc autorů poklidné krimi s důkladně vykreslenými mezilidskými vztahy. A tehdy mě napadlo, že bych něco takového mohla zkusit napsat. O kariéře spisovatelky jsem snila už nějaký čas předtím a zrovna mi začínalo dost vadit, že jako novinářka musím často psát i o tématech, která mě nezajímají, a musím dodržovat určitý styl. Psaním vlastních knih jsem se chtěla osvobodit.

Zdroj: Youtube

Co říkáte na boom severských detektivek, který trvá už několik let?

Když tenhle trend začal, hodně mi pomohl. Odstartovala ho knížka Muži, kteří nenávidí ženy od švédského autora Stiega Larssona. Ta česky vyšla v roce 2008, kdy jsem zrovna psala svoji druhou detektivku. Když vyšla ta první, všichni se divili: proč ses pustila zrovna do krimi žánru? Vždyť ten nikoho nezajímá! Jenže pak trh zaplavily ty severské detektivky a s vlnou zájmu se svezly i moje knížky. Takže si nestěžuju. Je ale pravda, že severská krimi jako taková mi nikdy nesedla. Nemám ráda brutalitu, přehnané násilí a krutost a myslím si, že dobrá detektivka nic z toho nepotřebuje. Nepřečetla jsem jediného Nesba, protože jakmile dojdu k prvnímu detailnímu popisu násilí, knihu odkládám a už se k ní nevracím. Já píšu i čtu úplně jiné detektivky. Sedí mi pohodový styl televizního seriálu Vraždy v Midsomeru.

Kde hledáte nejčastěji inspiraci? Zajímá mě, zda příběh vymyslíte od A do Z,nebo třeba část příběhu převezmete z jiných zdrojů?

Čerpám jenom ze svojí fantazie. Všechno je vymyšlené. Skutečnými případy se vůbec neinspiruju – mě totiž nebaví je studovat. Opět to souvisí s mojí nechutí k násilí. O skutečném zločinu nechci nic vědět. Moje příběhy jsou takové pohádky pro dospělé jako třeba knížky od Agathy Christie. Zločin je v nich jenom spouštěcím momentem, který odstartuje složitě propletenou zápletku. A abych se třeba bezděky neinspirovala díly svých kolegů, raději už detektivky nečtu. Od chvíle, kdy je sama píšu, mě jako čtenářku přestaly bavit. Zjistila jsem, že u nich neodpočívám: místo toho si všímám, jak autor vystavěl zápletku, jaké vymyslel slepé stopy, co bych udělala jinak...

A co vaši hrdinové? Podle čeho si je vybíráte? Jak dlouho vám trvá, než jim vymyslíte osud?

Jak kdy. Někdy se stane, že mám určité hrdiny vymyšlené ještě dřív než celý příběh. Tak to bylo v případě mladého páru Evy a Oldy v knize Vraní oko. Ti dva odešli z města do chatové osady a snaží se žít s co nejnižšími náklady a šetřit na dva roky cestování. Jenže zatímco Olda je oddaný svým ideálům, Evu začíná štvát, že bydlí na konci světa a nemůže občas utrácet jen tak pro radost. Jejich vztah se začíná hroutit… Věděla jsem, že takovou dvojici chci v knize mít, a pak mi došlo, že se krásně hodí do příběhu ze zapomenuté vesničky, kde vzniká nová ptačí rezervace.

Inspirujete se také skutečnými příběhy, které jsou zapsané v matrikách nebo kronikách?

Staré skutečné osudy z míst, o kterých píšu, mě zajímají a studuju je. Ale ne že bych se pak inspirovala některým z opravdových příběhů a popsala ho tak, jak se stal. Spíš si tímhle způsobem dělám představu o tom, jak ti lidé žili, nasávám atmosféru té doby. Fantazie se mi pak rozjede na plné obrátky. V případě Vraního oka jsem se takto zajímala o osudy lidí z míst zatopených vodní nádrží Nové Mlýny.

Ústředním hrdinou vašich knih je starší kriminalista Josef Bergman. Proč jste si nevybrala ženu? Není pro vás těžké vžít se do pocitů muže, odhadnout jeho činy, motivaci, myšlení atd.?

Od první chvíle jsem měla jasno, že chci mít kriminalistu muže. Ze dvou důvodů. Věděla jsem, že líp se vciťuju do ženských postav a asi jich proto budu mít v knihách víc. Takže kdyby ještě i vyšetřovala žena, bylo už by v románu přebabováno. Navíc mi velkou inspirací byl inspektor Barnaby z Vražd v Midsomeru. Chtěla jsem vytvořit takovou jeho českou variantu: solidního, slušného, vyrovnaného kriminalistu, ze kterého sálá klid a vnitřní síla. Z reakcí čtenářů vidím, že se mi to asi podařilo. Některé čtenářky mi na besedách dokonce říkají, že jsem stvořila ideálního muže, kterého by chtěly mít doma!

V románu Prokletý kraj jste poprvé sáhla po nedetektivním příběhu, navíc s ženskou tématikou. Co vás vedlo k této změně?

Nosila jsem ho v hlavě víc než deset let. Napadl mě, když jsme s mámou a babičkou jezdily na dovolené do jihočeského pohraničí a objevily oblast, kde po válce opuštěné domy po Němcích dosidlovala komunita rumunských Slováků. Mluvily jsme s jejich potomky, poslouchaly příběhy. Náš stát ty lidi v podstatě podvedl, sliboval jim, že tu na ně budou čekat fungující hospodářství s dobytkem v chlévě, a přitom tu našli vyrabované domy, ve kterých neměli ani postel, ve které by se vyspali. A měli tu pak těžký život. Hodně mě zaujalo třeba vyprávění o jejich pověrách a nadpřirozených bytostech, ve které věřili. A inspiroval mě tajemný a dodnes bezútěšný pohraniční kraj. Napadl mě příběh dvou žen, které v těchto místech hledají svoje kořeny. Jedna je potomek rumunských Slováků, druhá se vrací do míst, kde vyrůstala její máma a snaží se odhalit rodinné tajemství. Moc mě bavilo ten příběh psát. Teď zrovna pracuju na dalším románu bez detektivní zápletky.

Několik let trvalo, než jste se začala psaním živit a být profi spisovatelkou. Kdy nastal ten okamžik, že jste si řekla: „Seknu s prací a budu jen psát.“?

Už když jsem psala první knihu, v koutku duše jsem doufala, že se jednou budu spisovatelským řemeslem živit. Ale zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. Za prodeje první knihy Kroky vraha z roku 2007 jsem dostala asi pětatřicet tisíc korun. Čtenářů ovšem s každým dalším vydaným titulem celkem přibývalo. Takže jsem vytrvala. Když mi v roce 2017 vyšla pátá detektivka Zmizela v mlze (celkem moje osmá knížka), honoráře už by mi stačily na uživení. Trvalo mi ale ještě další dva roky, než jsem se odhodlala odejít z redakce časopisu a soustředit se jenom na psaní knih. Prostě jsem měla strach vzdát se pravidelného příjmu. A co byl ten impuls? Jednou jsem seděla v redakci na poradě, probíralo se něco zdlouhavého a nudného a já byla nervózní, protože se mi blížil termín odevzdání knížky a raději bych byla doma a psala. A najednou mi došlo: Proč dávám víc času a energie časopisu, když mi víc peněz vydělávají knihy a mám z nich větší radost? To přece nedává smysl! Krátce nato jsem odešla.

Hned za svoji první knihu jste získala významnou cenu. Co to pro vás tehdy znamenalo?

Cena Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku byla obrovské povzbuzení. Potřebovala jsem ho, protože někdy bylo dost těžké skloubit profesi novinářky a spisovatelky. Na knížce jsem kolikrát dělala po nocích, i když vůbec nejsem sova. Zpětně nechápu, jak jsem to vůbec mohla zvládat. Asi je to tím, že jsem byla mladší a stačilo mi míň spánku. Teď se věnuju jenom knížkám a kolikrát nestíhám!

Setkala jste se někdy s nepřejícností nebo závistí jiných autorů, kterým nebylo po chuti, že mladá autorka získá za svou prvotinu Cenu Jiřího Marka za nejlepší knihu?

Tenkrát ani ne. Připadalo mi, že třeba kolegové z Asociace autorů detektivní literatury mi cenu vyloženě přejí a fandí mi. Ale řevnivost mezi spisovateli evidentně existuje. Ze zákulisních informací jsem se například dozvěděla, že někteří autoři a autorky píší z falešných profilů negativní čtenářské recenze na knihy svých kolegů. To mi tedy připadá vyloženě trapné. Moje kniha přece nebude o nic lepší, když nakydám špínu na dílo některého kolegy. Já s tím naštěstí nepřijdu moc do styku, protože nemám sociální sítě. Pořád jsem přesvědčená, že autor se může proslavit i bez nich. Důležitější je, abych odevzdala co nejlepší rukopis.

Máte k tvoření vyhrazené speciální místo? A co nějaké návyky, rituály, bez kterých se neobejdete?

Mám pracovní stůl v pokoji, kde se můžu zavřít a mít naprosté soukromí, ale stejně nejraději píšu u jídelního stolu v obytné kuchyni. Je tam hodně sluníčka, od stolu je výhled do zahrady. To místo na mě působí pozitivně, takže věčně kuchyni okupuju a prskám na přítele, když si jde něco vzít z ledničky. Je to už u nás takový kolorit. Nejlíp se mi píše hned ráno nebo dopoledne, nejhůř naopak večer. Sedmá osmá večerní je taková moje hrana, později už se o tvorbu ani nepokouším. Můj nejdůležitější rituál je, že když nevím, jak dál, jdu se sama projít. A hned začnou přicházet nápady.

Setkala jste se někdy s osočením ze strany skutečných kriminalistů, že jednání vašich postav není reálné? Že se třeba dopouští chyb při postupu vyšetřování a tak dále?

Že by se mi ozývali cizí kriminalisté, to se nestává. Já myslím, že moje knížky třeba ani nečtou. Nezaměřuju se na přesný popis vyšetřování ani na technické metody, můj detektiv spíš chodí po lidech a ptá se. Tak jako třeba Hercule Poirot. Ale snažím se mít správně popsané, jak se ohledává místo činu, jak probíhá výslech, jak se zajišťují stopy a podobně, proto jsem si nakoupila skripta pro studenty kriminalistiky. Do těch se pokaždé podívám.

Pokud ne technologické postupy a fakta – co je pro vás při psaní detektivního žánru skutečně klíčové? Je to atmosféra, dané místo, vykreslení postav?

Věrohodná psychologie postav. Snažím se napsat příběh tak, aby mu čtenáři do posledního slova věřili. Aby si představili, že ti lidé skutečně žijí a tohle se jim stalo. Do všech svých postav se vciťuju, snažím se vnímat děj jejich očima. Přenášet do rukopisu jejich emoce. Píšu příběh zevnitř, jsem v něm. Nejsem hráč, který šoupe šachovými figurkami. Já se těmi figurkami musím stát, dostat se jim do hlavy. Tohle mě na tom baví a zároveň je to těžké. Proto třeba povídku píšu dva měsíce, zatímco některý autor ji má hotovou za dva večery. Já musím to, o čem píšu, v duchu skutečně prožít. Vědět, proč ten člověk dělá zrovna tohle, co si myslí, co cítí... A to nejde hned.

Představujete si při psaní vaše čtenáře?

Čtenáře vůbec – jen ty postavy. Žiju tím příběhem, jako by byl opravdový, a pak ho pošlu do světa a čekám na reakce.

Je pro vás důležité, aby měla vaše kniha dobrý konec?

Hlavně musí být uvěřitelný – to je nejdůležitější. V mých knížkách to ale není tak, že jednoznačný padouch byl dopaden a dobro zvítězilo. Příběh bývá složitější. Někdy dokonce čtenáři mají tendenci s vrahem trochu soucítit, jindy je sice zloduch dopaden, ale jiná dějová linka nekončí úplným happyendem. Především chci, aby z mých knížek dýchala naděje a láska k životu. Málokdo takové detektivky píše a věřím, že právě proto mají čtenáři ty moje rádi. Nikoho neuvrhnou do deprese.

Je podle vás spisovatelská profese svobodným povoláním? Nebo cítíte i tlak nakladatelů, uzávěrek atd.?

Cítím se naprosto svobodná. Tlak samozřejmě existuje, ale je jenom na mně, jestli se mu podřídím. To je obrovsky osvobozující pocit. Beru to tak, že nakladatel je můj obchodní partner, nikoli šéf. Se svobodou se samozřejmě pojí odpovědnost – člověk by měl dostát svým závazkům. Ovšem tvůrčí práce se těžko plánuje, je neuchopitelná, intuitivní. Někdy to jde líp, jindy hůř. Takže i když se snažím termíny dodržovat, může se stát, že nestíhám. A mám zásadu, že z ruky dám jedině rukopis, za kterým si stoprocentně stojím. Takže se raději snažím vyjednat prodloužení termínu, než odevzdat něco, s čím nejsem spokojená. Tlak termínu mi ale obecně vůbec nevadí, spíš naopak – přinutí mě sedět u počítače a pracovat, pořád k něčemu neodbíhat.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste celý život strašně šťastná. To je úžasné, v dnešní době, kdy má snad každý druhý člověk depresi! Čím si to vysvětlujete?

Prostě jsem se s takovou povahou narodila. Na všem vnímám hlavně to dobré. A když se něco nedaří, místo abych fňukala, okamžitě hledám řešení a bleskově pracuju na nápravě. To mě nakopne: jdu do boje, takže mám okamžitě lepší náladu. Nesnáším remcání nebo předvídání katastrof. Nebo takové to: A co když to nevyjde? Lidi by si ušetřili tolik trápení, kdyby řešili problémy až v okamžiku, kdy nastanou! Já odjakživa žiju jenom přítomností, takže se dopředu nestresuju vůbec ničím.

Proč je podle vás dnes tolik lidí na antidepresivech a propadá úzkostem?

Možná jsme příliš zhýčkaní. Chceme, aby náš život byl takzvaně dokonalý, místo abychom si vážili maličkostí a užívali si je. A taky se až příliš staráme o to, jak nás vnímají ostatní. Usilujeme o úspěch a chceme, aby k nám jeho potvrzení přicházelo zvenčí. Což je nesmysl. O tom jsem psala v jedné povídce v knize Štěstí je zadarmo. Jedna postava si tam uvědomí: „Opravdový úspěch přece nemusí nutně být to, co vás nejvíc pozvedne v očích ostatních, ale to, za co si sami sebe vážíte, co vás naplňuje. Jen vás samotné. O vašem největším úspěchu dokonce ani nikdo další nemusí vědět.“ Ještě mě k tomu napadá, že moje maminka měla jednu nádhernou zásadu, kterou mi vštěpovala od dětství: „Co si o nás myslí ostatní, to je jejich problém.“ Celý život se jí řídím. To je úžasná prevence úzkosti.

Sedět několik hodin v kuse u počítače si vybírá svou daň na zdraví. Máte i vy s věkem nějaké problémy, které přisuzujete své profesi?

Zhoršuje se mi mírná skolióza páteře, za to stoprocentně může sedavé zaměstnání. Vždycky když mám období, kdy intenzivně píšu, trápí mě bolesti na hrudi a navíc ještě ztuhlé nohy, krční páteř… Snažím se často protahovat, nejmíň jednou denně vyrazit na procházku. Ale nutnost dlouho sedět vnímám jako největší negativum své práce. Jinak totiž miluju pohyb, nejsem ani trochu lenoch.

Jak se staráte o svoje tělo a udržujete si kondici?

Hodně chodím. Už v dětství mě babička vedla k turistice, ona sama ještě v osmaosmdesáti zvládala dvacetikilometrové túry. Nejšťastnější jsem na dlouhých pěších výletech v přírodě, po horách. Každý den se snažím vyrazit aspoň na krátkou procházku. Jednu dobu jsem měla po pádu z koně zablokovaná záda, trápilo mě to snad dva roky. Pak mi jedna cvičitelka poradila několik cviků, které okamžitě zabraly a problém zmizel! Od té doby se je snažím pravidelně provádět.

Máte nějaké nesplněné sny a přání?

Už asi ne. Od nějakých osmi let jsem snila o tom, že si pořídím vlastního koně. Táta mě bral na dostihy do pražské Velké Chuchle a já si představovala, jak tam jednou bude závodit můj vlastní kůň. Loni jsem si ten sen splnila a pořídila si hřebečka Coolishaaka a kobylku Niamey. Pár dnů předtím, než jsme hřebečka ve Francii pořídili, jsem doma úplnou náhodou vyhrabala krabici s věcmi z dětství. Byl tam můj výkres koně a na jeho zadní straně napsáno: Koníčku, jednou budeš můj… Úplně mě to dojalo. Tak jsem té holčičce do minulosti zamávala a řekla jí: „Za pár dnů ti ten sen splním!“ A jsem opravdu šťastná, že koně mám. Potvrdilo se mi tušení, že člověk jako dítě nejlíp věděl, co mu udělá skutečnou radost. Vůbec mi nevadí, že nemám o čem snít, protože ten svůj sen žiju.

Zdroje:

  • Autorský článek
  • Rozhovor se spisovatelkou Klevisovou