Premium obsah

Buďte na sebe hodná stejně jako na své blízké

Buďte na sebe hodná stejně jako na své blízké
Od malička posloucháme, že máme milovat bližního svého. K druhým se i díky tomu chováme s větší úctou, respektem a shovívavostí, leckdy mnohem větší, než sami k sobě. Kdesi jsem četla, že se nemáme učit milovat bližního svého jako sebe sama, ale naopak učit se milovat sebe sama jako bližního svého. Zapeklitý úkol. Jak moc je to ale důležité? Až děsivě hodně.

Ráda využívám čas na plno a ráda držím sliby. Píšu si seznamy věcí, které je potřeba udělat. A patřím k časovým optimistům – je skutečně vědecky potvrzeno, že jsou lidé, kteří od přírody správně odhadnou, jak dlouhá je jedna minuta, zatímco časoví optimisté stopky mačkali o víc než deset sekund později. Navíc mám ráda výzvy, všechno se mi zdá reálné a nesmírně lákavé. Jednoduše neumím říkat ne nejen proto, že se cítím blbě vůči odmítnutým, ale velmi často jsem jen přesvědčená, že všechno zvládnu, všechno je super výzva a nakonec, když mi dojdou síly, nedokážu odejít od rozdělaného úkolu. „Kdy to všechno zvládáš?“ ptávají se mě kamarádky. No, v noci. Na úkor spánku.

Velkým varováním pro mě bylo, když našeho prostředního syna odvezla záchranka do nemocnice s bronchitidou. On na výlet rád vzpomíná (chvíli se dožadoval Lega za svou obecnou statečnost – to totiž dostal za operaci nosních mandlí), ale já si uvědomila, že noc, kdy jsem se do postele dostala pár minut před tím, než se spustil kolotoč záchvatů kašle, byla nad moje síly. Když nás ráno vezl domů taxík, usínala jsem za pochodu. Mé kortikoidy nabuzené dítě sršelo energií, zatímco já brečela vyčerpáním. Nakonec jsem si ho vzala do postele, pustila mu pohádku a okamžitě jsem na životně nezbytných 90 minut usnula. Došlo mi, že na podobné náhlé situace nejsem připravená. Jedu na nezbytně nutné minimum. Jenže pak mě dokáže každý výkyv vykolejit.

Neplatí to jen o spánku a nemocech mých dětí. Platí to o všech náhlých změnách plánu. Než jsem se pustila do nějaké systematičtější práce na sobě samé a svém restartu, střídala se u mě nesmírně aktivní období vykoupená následnými obdobími totálního vyčerpání. Když jsem se kdysi v rámci psychoterapie zabývala tím, jak dlouho to takhle mám, dostala jsem se až kamsi do puberty. Už tehdy jsem nepřemýšlela o svých plánech jako o něčem, co chci zvládnout, ale jako o něčem, co určuje mou vlastní hodnotu. Pokud nezvládám dobře využít svůj čas, pak jednoduše nejsem dost dobrá. Pokud nejsem dost dobrá, nemůžu po nikom nic chtít. Jsem prostě příšerný člověk, k ničemu.

Dost často na tomhle uvažování ztroskotávaly i veškeré snahy něco zlepšit. Pokud jsem nedržela plán, rovnou jsem to vzdala. Ačkoliv mám ráda plány, tabulky a seznamy, dnes už vím, že nejsem typ, který podle nich dokáže žít. Je to nuda! Potřebuju změnu a adrenalin. Než jsem pochopila, že taková prostě jsem a není to špatně, stálo mě to hodně bolestných okamžiků, kdy jsem si připadala neschopná a méněcenná. A nejen to: opovrhovala jsem i lidmi, kteří se svých plánů nedrželi a „šulili“ je. Plán je svatý a já jednoduše jen neschopná. Od pondělí začnu znova.

V přijetí sebe sama mi hodně pomohla knížka Šárky Mikové Ani mámy nejsou stejné. S její pomocí jsem si poměrně snadno určila svůj osobnostní typ (a poprvé to skutečně sedělo), přečetla jsem si o svých silných a slabých stránkách a hlavně: přečetla jsem si spoustu příběhů a dojmů lidí, kteří to mají stejně. Byla to obrovská úleva vědět, že nejsem sama. Jenže tím se samozřejmě nevyřešily všechny mé špatné pocity. Pochopila jsem ale, že nejsem plánovací typ, avšak z nějakého důvodu k tomu tíhnu. Bylo na čase seznámit se sama se sebou, zeptat se, jak se mám, co potřebuju.

Ráda bych vám poradila, co udělat, abyste od zítra byli ok. Bohužel. Na nic takového jsem nepřišla. Můžu sdílet jen to, co mi pomáhá cítit se líp. Zaprvé trávit čas s kamarádkami, které to mají stejně jako já. Neplánují, prostě jsou. Nevyčítají mi, co jsem nestihla, proč nemáme oběd ve 12:00, jaktože nevím, kam pojedeme v létě na dovolenou, co za týden sbalím dětem na školku v přírodě nebo že jsem nekoupila boty na další sezónu ve výprodeji. Jednoduše na to nemám mozek a výhodné nákupy pak buď můžu poslat rovnou dál, nebo je rok máme ve skříni, protože dětská noha nerostla dle vypočteného vzorce. Víte, jak krásné je, si o tom pěkně bez zástěrek popovídat s holkami, které jsou taky „mimo“? Mimochodem jsou to obvykle kreativní a velmi zábavné dámy, nadšené mámy a obětavé kamarádky. Jen ten čas a systém a stereotyp jim úplně nesedí.

Druhá věc, která mi nečekaně dala křídla, je mít v sebe sama větší důvěru. Nejsem strašný člověk a pokud dostanu prostor to ukázat, předvedu to. Jen si věřit, spolehnout se sama na sebe. Vést sebe sama v duchu proklamované respektující výchovy. Být sama sobě tím laskavým a inspirativním rodičem. Nedusit se.

Před Vánocemi jsem si prošli s dětmi chřipkou. Díky očkování jsem měla jen slabý průběh a měla jsem tendenci rychle naskočit do „zdravého módu“, dohnat resty a hlavně zase začít běhat. „Slyším, že nejseš v pohodě. Nech to ještě být!“ radila mi kolegyně a má osobní guru Markéta Chýňavová. Dlouze jsme mluvily o tom, jak poznat, že už je čas, že už nejsem jen líná. Že nedopadnu jako kamarádka, která od nemoci předloni na podzim už nikdy nevyběhla. Uvědomila jsem si jednu věc: nevěřím si. Věřím své vnitřní kritičce (dala jsem jí výstižné jméno Helga) a jejímu obrazu Dominiky jako člověka líného, bez vůle a disciplíny. Helga se totiž bojí, že pokud nebudu běhat podle plánu, přestanu běhat úplně.

Helga se bojí zbytečně. Uvízla v čase, kdy jsem běh považovala za sprosté slovo a jediné, co mě u něj drželo, byl dril a plán. Jenže jsem před časem změnila tréninkovou strategii, začala v tom vidět smysl. Dnes už běhám ráda, přínosy převažují nepohodlí. Vidím výsledky a mám je ráda. Nezadýchám se, pohyb si užívám a je mi srdečně jedno, jaký mám čas. Pustím si pěkný podcast, někdy playlist oblíbených písniček a prostě jen jsem. Sama se sebou. Je mi dobře a proto to dělám. A dva týdny mimo plán mě ze sedla nevyhodí. Nemusíš mít strach, Helgo! A víte co? Ulevilo se mi. Vážně moc. Ubyla totiž jedna položka na sebemrskačském seznamu. Už si nemusím hlídat, jak moc běhám, prostě jen chodím běhat, když se to hodí. A když se to nehodí, vyjde to příště. Klid, Helgo! Jednoho rána jsem skutečně cítila, že teď zas můžu jít běhat.

„Buď na sebe hodná, hlavně buď na sebe hodná,“ říká mi se slzami v očích moje zkušenější kamarádka. Vypráví mi, jak před Vánoci uklouzla na chodníku a skončila v nemocnici se strašidelnou ztrátou paměti, kdy nepoznala vlastního syna. „Šla jsem ze srazu s kamarádkami. Říkaly mi pak, že jsem za ten večer snad třikrát řekla, že nechci v pondělí do práce a že vůbec nestíhám,“ varuje mě Lucka před tím, co může přijít, když život ovládá jen kritik. Ten jí totiž říkal, že když nic nedělá, fláká se, není k ničemu. Je bezohledná a měla by se víc snažit. Chodila do práce, pracovala na své obrovské zahradě, přivydělávala si foristikou, na každého si našla čas, když se potřeboval vypovídat. A pak přišlo zranění, které ji „vypnulo“. Nemusí to spolu samozřejmě vůbec souviset, ale Lucka to přijala jako varování. Zdvižený prst, díky kterému pochopila, že si zaslouží stejnou laskavost, jakou projevuje svým blízkým.

Podobných příběhů jsem slyšela spoustu. Navíc se mi něco podobného stalo. Kdysi jsem po náročném období doma omdlela. To, co mě skutečně vyděsilo, bylo to, jak krásně mi v tom stavu beztíže bylo. Začala jsem si uvědomovat, že pokud k sobě nebudu pozornější, může se stát, že mě tělo jednou vypne. A že by mohlo být nebezpečně lákavé v tom vypnutí zůstat.

Zdroj: Ani mámy nejsou stejné: Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít (Šárka Miková, 2019, Mea Gnosis)

Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.