Když se blíží smrt, někteří si kladou jednu velkou otázku: Bude na mě někdo vzpomínat? Jinými slovy, na určité úrovni se ptáme: "Má můj život význam?" Lidé chtějí vědět, že si je někdo bude pamatovat. Úsilí na tom, aby si vás lidé pamatovali, nemusí spočívat v založení další velké technologické společnosti nebo dosažení statusu celebrity, ale v budování nezapomenutelných okamžiků, ve vytváření změn a v tom, že budete sami sebou. Pokud si tuto otázku položíme, až budeme umírat, pak otázka, která se v našem životě objeví, zní: Jak chci, aby si mě pamatovali? Klasický citát Mayi Angelou zní: "Naučila jsem se, že lidé zapomenou, co jsi řekl, lidé zapomenou, co jsi udělal, ale lidé nikdy nezapomenou, jak se díky tobě cítili."

Nezapomeňte, na čem záleží

a čem záležíDianne Gray byla 42letá svobodná matka, když jí zemřel 14letý syn Austin. Okamžik, po kterém už žádná matka není stejná. Klade důraz na to, aby věděla, na čem v životě záleží. To znamená, že zážitky mají přednost před věcmi a lidé před hmotnými statky. Pro Insider Digest se svěřila: "Když vám zemře člověk, kterého máte rádi, udeří vás to do hlavy a srovnáte si priority. Dříve jsem se roky trápila nad dokonalou skříní, dokonalým kobercem a dokonalou barvou výmalby. Na tom nezáleží. Jsou to jen věci." Tato filozofie se projevuje i v její práci, kdy pracuje s umírajícími a pomáhá jim ujasnit si, jak chtějí žít, dokud neodejdou. Její nevyléčitelně nemocní pacienti jí neříkají o tom, jak moc pro ně jejich auto znamenalo. Říkají jí, že jim bude chybět čas strávený s jejich psem, jak by si přáli, aby si mohli více hrát s vnoučaty, nebo jak chtějí být u toho, když se jejich dcera vdává. Gray říká: "Uvědomíte si, že na takových věcech, jako je typ auta, kterým jezdíte, nebo dům, ve kterém bydlíte, nezáleží." Připomínáme: Nezapomeňte na tyto jednoduché způsoby, jak žít přítomností.

5 věcí, kterých před smrtí litujeme nejčastěji

Jiná paliativní zdravotní sestra Bronnie Ware, která radila umírajícím v jejich posledních dnech, prozradila, čeho nejčastěji litujeme na konci života. Bronnie Ware je australská zdravotní sestra, která několik let pracovala v paliativní péči a starala se o pacienty v posledních 12 týdnech jejich života. Jejich prozření při umírání zaznamenávala do knihy s názvem Pět největších výčitek umírajících.

Ware píše o fenomenální jasnozřivosti, kterou lidé získávají na sklonku života, a o tom, jak bychom se z jejich moudrosti mohli poučit. Cesta se zkušenostmi jedné australské pečovatelky v paliativní péči nás staví tváří v tvář naší vlastní smrtelnosti. Pokud jsme ochotni, můžeme se hodně naučit od těch, kteří kráčeli po svých posledních krocích na této zemi a otevřeně hovořili o své lítosti.

Tyto výčitky jsou univerzální, a kdybychom se na chvíli zamysleli, pravděpodobně bychom došli k podobným tvrzením. Výzva spočívá v tom, abychom si tyto axiomy zapamatovali a dbali na to, abychom změnili své chování dříve, než se ocitneme na prahu smrti.

Kromě toho je kniha poseta jadrnými moudry:

Jde o to mít odvahu být sám sebou.

Vyjádřit své pocity je nutností pro šťastný život.

Osamělost není nedostatek lidí. Je to nedostatek porozumění a přijetí.

Zde je pět nejčastějších výčitek umírajících, jak o nich svědčí Ware:

1. Přál/a bych si mít odvahu žít život věrný sobě samému, a ne takový, jaký ode mě očekávají ostatní

"To byla nejčastější lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že jejich život je téměř u konce, a jasně se na něj ohlédnou, snadno zjistí, kolik snů zůstalo nenaplněno. Většina lidí nesplnila ani polovinu svých snů a musela zemřít s vědomím, že to bylo kvůli rozhodnutím, která učinili, nebo neučinili. Zdraví přináší svobodu, kterou si málokdo uvědomuje, dokud ji už nemá."

2. Přál/a bych si, abych nepracoval/a tak tvrdě

"Tohle zaznělo od každého pacienta mužského pohlaví, kterého jsem ošetřovala. Chybělo jim mládí, jejich dětí a partnerská společnost. Ženy o této lítosti hovořily také, ale protože většina z nich byla ze starší generace, mnoho pacientek nebylo živitelkami rodiny. Všichni muži, které jsem ošetřovala, hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života na běžícím pásu pracovní existence."

3. Přál/a bych si, abych měl/a odvahu vyjádřit své pocity.

"Mnoho lidí potlačovalo své pocity, aby si zachovali mír s ostatními. V důsledku toho se spokojili s průměrnou existencí a nikdy se nestali tím, kým byli skutečně schopni se stát. U mnoha lidí se vyvinuly nemoci související s hořkostí a záští, které v sobě v důsledku toho nosili," říká zdravotní sestra.

4. Přál/a bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli

"Často si až do svých posledních týdnů skutečně uvědomovali všechny výhody starých přátel, a ne vždy bylo možné je vypátrat. Mnozí z nich byli natolik pohlceni vlastním životem, že si svá přátelství nechali v průběhu let uniknout. Mnoho lidí hluboce litovalo toho, že přátelství nevěnovali tolik času a úsilí, kolik si zasloužilo. Každému se po přátelích stýská, když umírají."

5. Přál/a bych si, abych si dovolil/a být šťastnější

"To je překvapivě časté. Mnozí si až do konce neuvědomili, že štěstí je volba. Zůstali zaseknutí ve starých vzorcích a návycích. Strach ze změny je nutil předstírat před ostatními i před sebou samými, že jsou spokojení, zatímco v hloubi duše toužili po tom, aby se mohli znovu pořádně zasmát a mít v životě hloupost," uzavírá Bronnie Ware.

K podobným závěrům dospěla i studie, která zjistila, že lidé častěji vyjadřují "lítost spojenou s ideály", například že se jim nepodařilo následovat své sny a naplno využít svůj potenciál. Zjednodušeně, lidé litují více věcí, které neudělali než těch, které učinili.

Zdroj: Studie, TheGuardian, Insider Digest