Při ranním běhu mi do uší cvrnkl audiočlánek Jsem tvá melodie z portálu Psychologie.cz. Psycholožka Petra Detersová se v něm zamýšlí nad zvláštním jevem, že s některými lidmi se otevírají nepoznaná nebo dávno zapomenutá zákoutí naší duše, zatímco s jinými se spíš uzavíráme. Může to mít podobu veskrze neutrální či pozitivní: s dávnými přáteli se probudí nepoužívaný slang či přízvuk nebo jen chuť bavit se a vtipkovat. Efekt může být i mnohem méně příjemný: pocit méněcennosti, zmaru nebo i vztek. Dělají tohle s námi ti druzí, nebo je to všechno v nás?

Zdroj: Youtube

Detersová lidskou duši přirovnává k hudebnímu nástroji: máme své durové a molové tóny, v některých polohách jsme rozladění a jinde se rozezníme zlatým hlasem. Samozřejmě, že lépe je nám s lidmi, kteří z nás dostávají to nejlepší. Velmi dobře totiž slyšíme, co z nás vychází, a pokud se to nedá poslouchat, nepotěší to. Vkrádá se totiž myšlenka, že jako hudební názor, člověk, nestojíme za mnoho.

Při poslechu jsem si vzpomněla na takový můj dávný audiozážitek. Mohlo mi být tak dvacet. Po letech jsme se potkaly s kamarádkami ze základky, povídaly jsme si, smály se a bylo nás všude plno. Rozhodly jsme se zajít si na zmrzlinu. Objednávala jsem si svou obvyklou vanilkovou a moje někdejší nejlepší kamarádka se bezelstně zeptala: „Domčo, proč mluvíš tak potichu?“ Zrudla jsem. Za pultem totiž v roli brigádnice stála holka, která kdysi chodila o třídu výš. A já se jí bála.

Pořád jsem si před ní připadala jako ta čtvrťačka na cestě před školou, na kterou parta páťaček (velkých holek z druhého stupně) pokřikovala, že má „děsný hadry“. Nebyla jsem rozhodně jediná, holky necílily přímo na mě – koneckonců psala se divoká devadesátá a děsně oblečení jsme byli všichni. Ovšem příjemné to nebylo. Schovala jsem hlavu mezi ramena, zrychlila krok a co nejrychleji zmizela z jejich dohledu. A tenhle pocit mi ze starších holek zůstal. Stáhnout se a moc na sebe neupozorňovat.

Od té doby jsem si všímala, že skutečně mluvím výrazně tišeji, pokud nemám pocit, že jsem na bezpečném území. Dokonce čím víc mi záleží na tom, abych si bezpečné území vybudovala tím, že dané lidi oslním svým vtipem, inteligencí či krásou nebo čímkoliv, tím spíš ze mě vyjde nějaká hloupost, zakopnu nebo se pobryndám jídlem. Takže raději nic nedělat, nic neříkat, stáhnout hlavu mezi ramena a zmizet. A to je mi (zrovna dneska) už 38.

Mnohem horší mám ale pocit, když někteří jedinci opakovaně rozeznívají mé rozskřípané struny. Stačí drobné brnknutí a je zle. Například jedna z pedagožek mých dětí má talent cílit přesně na místo, kde se ze mě stává megera. Nevhodné oblečení, chybějící kšiltovka či jiná drobná a zcela běžná výtka, kterou my roztěkaní rodičové posloucháme běžně s omluvným úsměvem. Jenže u téhle paní zahajuji rovnou útok. Dobře, takže moje dítě mělo džíny s dírou na koleni a vy mi tu chcete tvrdit, že mu byla zima, když jste byli dvě hodiny venku? A můžete mi říct, jak jste mohli být dvě hodiny venku, když velká přestávka má 20 minut? Přitom by stačilo říct: „Dobře. Na shledanou!“ a celé to pustit z hlavy.

Nepříjemné ale naše

Petra Detersová doporučuje se hře na své nepříjemné struny (či klávesy, klapky,...) nevyhýbat a naopak přemýšlet, co to tam zní či nezní a proč. Stojí za to si totiž uvědomit i to, s kým svůj životní duet nikdy nesehrajete. Nejde tu vůbec jen o životního partnera či přátele, ale i o kolegy, nadřízené nebo známé. Určitě jste někdy zažili situaci, kdy jste si moc přáli udělat dojem, stálo vás to spoustu energie, ale z boje jste se vraceli vyčerpaní a zdeptaní. Někdy je lepší to vzdát, smířit se s tím.

V prvním ročníku vysoké školy jsme se z nějakého důvodu snažili všichni zaujmout jednoho pedagoga. Zdál se nám chytrý, zapálený pro svůj obor, měl neotřelé názory a sršel vtipem. Když se nás na literárním semináři bůhvíproč zeptal, co posloucháme za muziku, byla místnost plná těch, co si v životě v rádiu nepustili nic než Kryla. To už na mě bylo moc a něco ve mně se vzepřelo. Odpověděla jsem: Chinaski. Pedagog se mi nejdřív vysmál, že ty poslouchá jeho devítiletá dcera. Nakonec se shovívavě usmál a řekl: „Ale ona je velice inteligentní.“ Jenže stejně si mě nepamatoval a u zkoušky se mnou neměl slitování. Jako ostatně s nikým. „Žralo“ mě to do chvíle, kdy jsem si přiznala, že je to protivný, do sebe zahleděný dědek a já na literární vědu a poezii nějak nemám buňky, mně se holt líbí, když se to rýmuje. Na druhou stranu můj smysl po popkulturu o dva ročníky výše ocenil zcela nečekaně pedagog jiný a nestálo mě to nic víc, než napsat práci přesně tak, jak se mi to zdálo ideální.

Stejně jako jsou hudební nástroje, které se doplňují, a jiné, které spolu jednoduše neladí, tak je to i s lidmi. Aby bylo možné z toho čerpat benefity, je potřeba vědět, co jste vlastně za nástroj, jak na vás hrát nejlépe a kdo si s vámi ani neťukne. No a samozřejmě kde máte své slabiny. Pak může začít koncert vašeho života.

Zdroj: