Když se mozek splaší strachy – Jak poznat a zvládnout panickou ataku

Když se mozek splaší strachy – Jak poznat a zvládnout panickou ataku
Přichází nečekaně a zcela vás ochromí. Lidé, kteří zažili panickou ataku, popisují, jak se nemohou nadechnout, buší jim srdce. Myslí si, že umírají. Jak tento stav znenadání přichází, tak naštěstí také odchází. Co zůstává, je strach z toho, zda a kdy se tento nezvaný host našeho nahromaděného stresu zase objeví.

Na svoji první panickou ataku si čtyřiačtyřicetiletá Lucie Maliníková pamatuje velmi dobře. Zastihla ji, když byla v autě, zrovna projížděla pražským Strahovským tunelem. „Měla jsem vysoký tep, pocit, že mám infarkt, hrozně mi bilo srdce. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Bála jsem se, že umírám,“ popisuje Lucie dvacet let starou zkušenost. Z tunelu zvládla tehdy vyjet, zaparkovala a pak zvažovala, zda si má zavolat sanitku, což nakonec neudělala. Ataka odezněla. Že to byla panická ataka, ale ještě mnoho dalších let netušila. „Myslela jsem si, že to byla srdeční arytmie, a začala jsem chodit po doktorech,“ pokračuje ve vyprávění. Doktoři zjišťovali, zda nemá něco se srdcem, vždy se ale po vyšetření dozvěděla to samé: že je zcela v pořádku. O něčem jako panická ataka tehdy neslyšela, ostatně nemluvil o tom ani žádný z lékařů, které tehdy navštívila.

 

DÝCHAT A ČEKAT

Stav, který zažila v tunelu, se objevoval i následující roky, naštěstí to nebylo často. Přesto se Lucie například bála být sama doma. Tehdy také měla dvě malé děti, což její strach ještě umocňovalo. Jednou se jí stalo, že se ataka objevila, když byla pracovně na karlovarském filmovém festivalu. Bylo to v noci v hotelovém pokoji. „Seběhla jsem na recepci a tam mi přivolali hotelového zdravotníka. Změřil mi tlak a hned chtěl volat záchranku,“ vypráví Lucie, která pracuje v hudebním a festivalovém průmyslu. Už tehdy věděla, že záchranka není třeba, že pomáhá zhluboka a pravidelně dýchat a čekat, až to přejde. Co taky vždycky pomohlo, byl lék na uklidnění. „Vypozorovala jsem, že se ataky objevují zejména v noci, a to často, když mi opadl ten největší stres v práci či jinde, a já věděla, že může začít odpočívat. Mívala jsem tehdy často noční můry, a když jsem se v noci kvůli nim vzbudila, rovnou jsem byla v panické atace,“ popisuje Lucie svoje zážitky.

Asi po deseti letech napadlo jednu její kamarádku, že by mohlo jít o panickou ataku. Lucie si následně víc zjistila a rozhodla se začít chodit na psychoterapii. „Nechtěla jsem brát léky, určitě ne dlouhodobě, ale ani jednorázově. Léky vám sice pomohou se uklidnit, ale touto cestou jsem jít nechtěla. Chtěla jsem ataky řešit jinak,“ vysvětluje.

Už pár let Lucie žádnou ataku neměla. Zpětně vidí, že žila život plný stresu, což je obvyklý spouštěč těchto stavů. Terapie, na níž řešila nejen svůj současný život, ale i věci z minulosti, podle ní zabrala. „Asi před půl rokem jsem cítila, že je ataka zase blízko, a taky jsem věděla, proč se zase objevila, na co to bylo navázané. Poslední rok v pandemii byl náročný pro všechny, takže se ani nebylo čemu divit. Myslím, že je to v člověku schované a že si musí dávat pozor, aby se to neobjevilo zase,“ konstatuje Lucie.

 

POSLEDNÍ KAPKA

„Ataka je poslední kapka,“ říká psychoterapeutka Klára Dudková. Podle její zkušenosti s klienty je scénář obvykle následující: zdravý člověk se sám o sebe nestará, nevnímá, jak se cítí, jak se mu daří. Nevšímá si náznaků, které mu říkají, že není vše v pořádku. Jeho hlava stále nabízí řešení a důvody, proč fungovat. A tak přijde něco, co už nelze ignorovat. Tělo řekne: Ty mne neslyšíš? Tak já ti to povím ještě jinak.

Za Klárou Dudkovou pak lidé přicházejí s tím, že se bojí. Nechtějí brát medikamenty, tedy řešit panické ataky léky, ať už nárazově při atace, anebo dlouhodobě. Místo toho chtějí svému stavu porozumět a hlavně docílit toho, aby se neopakoval. A to právě na rozdíl od psychiatrie, kde se léčí léky, nabízí terapie – tady se otevírá možnost porozumět tomu, jak žijeme, jak věci řešíme, jak je vnímáme, jak na ně reagujeme a co nám nevyhovuje. A následně nám terapie může nabídnout věci změnit: žít lépe sám se sebou.

 

JAK PANICKÁ ATAKA PROBÍHÁ

Průběh každé panické ataky má podobné znaky. Ataka přichází nečekaně. Lidé najednou slyší tlouct svoje srdce. Mají pocit, že jsou v tunelu. Někdy je jim špatně od žaludku, ale nezvracejí. Špatně se jim dýchá. Mají strach, že se zadusí, že už se nenadechnou. Tento stav je paralyzuje. Jsou zaskočení z toho, co se jim děje, a ztrácejí nad sebou kontrolu. Cítí se „mimo“. Bojí se, že nejsou normální. Nevědí, zda si mají zavolat záchranku.

Takový stav trvá různě dlouho. U někoho pět minut, u jiného půl hodiny. Vždycky ale odezní a ataka odejde. Nejhorší je první ataka, protože nechápete, co se děje, a pak vás následně paralyzuje strach z toho, zda a kdy to přijde znovu. Z tohoto strachu pak může vzniknout až úzkostná porucha, kdy se lidé tak bojí, že přijde ataka znovu, že například přestanou dělat určité činnosti nebo jezdit kamkoli bez doprovodu (nebo „preventivně“ zůstávají doma). Bojí se, že by na ně ataka přišla a oni by s ní byli sami.

Obvyklým spouštěčem panické ataky je stres. To potvrzuje i Klára Dudková. Společně se svými klienty hledá, proč dospěli až do bodu, kdy se tělo takovým způsobem muselo ozvat. „Mluvíme o tom, v čem a jakým způsobem žijí, zda mají hodně práce, o koho pečují, jak odpočívají, kolik času mají čistě pro sebe a jak ho využívají. Někdy také nejsou zvyklí mluvit o tom, že je něco tíží a jak se cítí,“ popisuje psychoterapeutka. Jako kdyby měli na zádech obrovský balvan a už se pod jeho tíhou skoro plazili. A jak toho mají hodně, ani nevnímají, jakou tíhu musejí zvládat. Prostě už je toho na ně moc.

 

BLOUDIVÝ NERV

V tuto chvíli je dobré ve stručnosti napsat, co se v našem těle při panické atace odehrává. Je to vlastně přehnaná reakce našeho těla na nebezpečí. A při ohrožení naše tělo reaguje jedním ze tří následujících způsobů: ztuhneme (zamrzneme), utečeme anebo bojujeme. Při atace nastává situace, kdy tělo ztuhne. Úplně jsme tím stavem pohlcení (doslova zahlceni) a neovládáme ho. Emoční zahlcení ovládá nás. Část mozku zvaná amygdala se aktivuje a chce nás „zachránit“. Následně se vyplaví adrenalin, naše tělo je tedy „nabušené“ jít do akce, ale zároveň je zmražené. Začne nám proto stoupat tlak, srdce buší. Jsme v bojovém módu připraveni čelit nebezpečí.

Žádné reálné nebezpečí nám ale nehrozí, což si mozek, respektive naše nervová soustava po chvíli uvědomí. A v tomto momentě se začne aktivovat její část, takzvaný bloudivý nerv (nervus vagus), který je zodpovědný mimo jiné za naše zklidňování, za naši schopnost odpočinku. Člověk se tedy pomalu začne uklidňovat, srdce přestane tak bušit, tlak jde dolů. Už se můžeme nadechnout. „Bloudivý nerv má velmi důležitou funkci. Spojuje mozek se všemi orgány v břiše a dalšími částmi těla, a když se naučíme s tímto nervem aktivně pracovat, dokáže nám významně pomoct,“ vysvětluje Klára Dudková.

 

UZEMŇOVAT SE, DÝCHAT, MEDITOVAT

Tím se dostáváme k technikám, jak s bloudivým nervem pracovat a stimulovat ho, když to zrovna je potřeba. Stimulovat tento nerv, a tedy začít mít kontrolu sám nad sebou, můžeme tím, že se začneme cíleně uzemňovat. „Můžeme začít vědomě dýchat či meditovat. Stejně tak fungují i doteky, objímání či automasáže. Někomu může pomoct, když si opláchne obličej studenou vodou nebo zívne,“ říká Klára Dudková, která se specializuje na bodypsychoterapii, což je přístup, který pracuje s tělem.

Důležité je podle ní vnímat sám sebe a pokusit se nezpanikařit, pokud máme pocit, že se ataka blíží. Místo toho se máme pokusit koncentrovat sami na sebe, na svůj dech. Pomáhá, když se na něco zaměříme, třeba na hrnek na stole, a začneme si pro sebe popisovat, jak vypadá. Stejně tak se mohu dotýkat své dlaně nebo svého chodidla, ne bolestně, ale dobrým silnějším stiskem. Pomoct také může, pokud si začnete podupávat – aby myšlenky, které se začínají točit v hlavě, přešly do toho, že se soustředíme a vnímáme svoje tělo. Můžeme si také sednout a uvědomit si, že cítíme svoje tělo na židli, že máme opřená záda o opěradlo, anebo je možné si lehnout na zem a udělat to samé – zaměřit se na svoje tělo a na to, čeho se dotýká. To vše pomáhá k tomu, abychom se uzemnili a zvědomili svoji přítomnost „teď a tady“. Tím přebíráme kontrolu nad situací.

U dechu je důležité si představovat, jak se nadechujeme, jak vzduch jde do nosu, jak pak vydechujeme a náš výdech je delší než nádech. Někomu pomáhá, když se s někým blízkým domluví, že mu v takové situaci zavolá a požádá ho o pomoc. A dotyčný ví, že má začít mluvit tak, aby strach z ataky utlumil.

Tímto způsobem se lidé mohou naučit s atakou pracovat. Ti, co chodí na terapii, v ní pak mnohdy ještě nějakou dobu zůstávají a zkoumají, co se dělo předtím, než nastala ta „poslední kapka“. Postupně tak mohou rozkrývat, jak žijí. Mohou poznávat svůj příběh a to, jak k životu a sobě samým přistupují. V tuto chvíli mohou věci přenastavit ke své větší spokojenosti. „A to už jsme v ‚klasické‘ terapii,“ dodává Klára Dudková.

 

NEZAPOMÍNAT NA SEBE

Zrovna pandemický rok je na uvědomění, že možná nežijeme své životy nejlépe, rokem příhodným. Mnohé z nás donutil zpomalit a bilancovat. „Často žijeme v budoucnosti, řešíme, co bude, co musíme udělat a tak dále. Ataka nás přivádí zpátky do přítomnosti,“ vysvětluje Klára Dudková. Podle ní bychom se měli naučit častěji si klást otázku typu: Co mi přináší radost? A také bychom k sobě samým měli být pozornější. Prevence vypadá podle psychoterapeutky i tak, že si třeba dokážete jednou denně sednout s šálkem kávy nebo čaje, dívat se z okna, nic nedělat, prostě si jen vychutnat daný okamžik.

Důležitá je laskavost k sobě, vděčnost a sebepéče. Lidé se často rádi a hodně starají o ostatní, zapomínají ale přitom na sebe. Péče o sebe ale není podle Kláry Dudkové žádné sobectví. „Je to stejné jako v letadle, kde vám říkají, než vzlétnete, že kdyby došlo k potížím, máte nejdřív nasadit kyslíkovou masku sobě a pak až dítěti. V našich životech na zemi to platí stejně – abych mohl pomoct, musím mít energii nejdřív já.“

ZAVŘÍT REKLAMU
Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.