Karanténa zhoršuje domácí násilí
Jak vám bylo, když jste se na několik měsíců musela ponořit do tématu domácího násilí?
Do psaní jsem šla s obrovskou energií a přesvědčením, že to bude v pohodě. Postupem času mi bylo všelijak. Při setkání s psycholožkou, která mne do této problematiky uvedla a vyprávěla mi různé kazuistiky, se mi udělalo špatně od žaludku. Byla jsem vyděšená z toho, co se v některých rodinách děje. Celé dny jsem na to myslela. Když jsem psala náročné pasáže, bylo mi úzko. Zdály se mi děsivé sny. Měla jsem pocit, že je kolem nás jenom zlo. Díky psycholožce, která byla mojí mentorkou při psaní, se mi dařilo tento tlak odbourávat. A to jsem si vyslechla pár případů, které jsou oficiální… Co teprve ty, o kterých nevíme?
Víme jen o špičce ledovce, většina se odehrává za zavřenými dveřmi…
Nikdo nezná přesná čísla, neboť domácí násilí se specificky nesleduje. Pokud dojde na trestní oznámení, vše se řeší jako týrání osoby blízké žijící ve společném obydlí. Musíme však vzít v úvahu, že ne všechna hlášená napadení jsou klasifikována jako tento trestný čin. Řada z nich se řeší jako pouhý přestupek, a to se pohybujeme pouze v oblasti těch případů, které oběti nahlásily. Pokud se zaměříme na psychické, ekonomické nebo sociální formy domácího násilí, kde k fyzickému násilí nedochází (nebo zatím nedochází), tak ty zůstávají úplně stranou.
A s tím souvisí i ten nejpalčivější problém, že okem neviditelné formy domácího násilí – ačkoli devastují psychiku oběti, zbavují ji svobody a tak dále – jsou prakticky nepostižitelné.
