Vzorec, kdy nedovolujeme dětem se občas cítit špatně, kdy nesmí plakat nebo být ve vzteku je něco, co v dospělosti končí neurózami a neschopností vnímat vlastní pocity i emoce druhých.

Děti se rodí s nezralým nervovým systémem, a tudíž neumí zpracovat stresové situace. To je úkolem rodiče nebo emočně blízké osoby. Znáte to, záchvaty dětí v obchodech, nad ním stojící matka nebo otec coby reklama zoufalství. Bezmoc rodičů je příčinou, že padají věty, kterými se většinou marně snaží situaci ukončit. Nebo je výsledkem je křik nebo plácnutí, kdy dospělý už situaci nezvládne. Nechytejte se za hlavu, každý má právo na to, aby mu praskly nervy.

Nicméně křikem ani ránou přes zadek se situace jen vyhrotí. Stejně tak zaklínadlo „Uklidni se“, nefunguje. Ostatně autorka článku nezná ani nikoho ze světa dospělých, kdy by uklidnil po vyřknutí takového geniálního imperativu. Spíše naopak.

Přikazovat, jak se má dítě cítit, nejde

Dítě potřebuje porozumět emoci a z bezmoci se dostat směrem k pochopení, říká studie. Co a proč cítí. Proč mu to zakazovat? Protože je to pro nás nepříjemné a chceme, aby ta situace skončila. Hlavně v případech, kdy dostane záchvat vzteku na ulici a všichni se po nás ohlížejí. Případně to ještě cizí lidé vylepší oním zaklínadlem " Uklidněte si to dítě". To máte pak chuť plácnout nejen děcko, ale i toho člověk, co to pronesl.

Nejtěžší částí je, aby rodič zůstal v klidu a neujely mu nervy. Pak může být pro dítě oporou. Pláče? Stačí ho jen obejmout, pokud se nechá nebo jen říct Chápu, jak ti je, musí ti to být opravdu líto. Má záchvat vzteku? Asi se obejmout nenechá ani nevnímá, co mu říkáte. Buďte tedy jen u něj, ať na to není samo. Je agresivní? Dejte mu něco, čím může házet, třeba polštář, do kterého může bouchat. Ventilace vzteká je důležitá, ale bezpečným způsobem. Nesmí ohrozit sebe natož bouchat třeba svoje rodiče. To je to, co potřebuje, ne mu zakazovat nebo přikazovat, jak se má cítit. Po odeznění největší afektu je možné vyjádřit porozumění a definovat si emoci. Vidím, že tě to opravdu naštvalo. Dítě se tak naučí, co která emoce znamená, a hlavně si dovolí emoce cítit. V opačném případě z něj může vyrůst člověk bez sebereflexe a empatie, citově plochý jedinec.

Nechraňte děti před stresem, ale v těžké chvíli buďte s nimi

Pokud je rodič „emočně“ nepřítomen, dítě se zadaptuje, že dospělý nekomunikuje a bude si to řešit po svém. A emoční stabilita lidí se odvíjí od toho, jak kvalitní péči v dětství dostávají. Nejde o to chránit děti před stresovými situacemi, ty potřebují zažít, aby si vybudovaly odolnost, ale pomoci jim, aby porozuměly sami sobě a svým potřebám. Pocity vždy uznat, neodmítat je, jinak se naučí od nich utíkat pryč. Tím, že je s pomocí rodiče nebo někoho blízkého přijme a porozumí jim, získává větší odolnost, sebevědomí a porozumění sobě i světu okolo.

Zdroj: Redakce, UNICEF, studie