„Pepíček už umí chodit, a ty ještě ne.“ „Klárka je taková klidná, a ty se rozčiluješ.“ „Podívej, jak ten tam hezky sedí, a ty tady lítáš jak torpédo.“ Svoje děti často srovnáváme se sourozenci, s dětmi ze třídy, na hřišti… Neustále porovnáváme. Děláme to ze zvyku, protože máme pocit, že tím budeme dítě motivovat ke změně, aby to příště udělalo lépe a podle našeho očekávání. Že to tak úplně nefunguje, varuje lektorka aktivního naslouchání a maminka Radka Schillerová. „To, co si z našeho sdělení dítě vezme, je vzkaz: Já jsem špatný, nejsem dobrý, nejsem v pořádku, zatímco Klárka a Pepíček jsou v pořádku. Rozhodně ale dítě nemotivujeme k nějaké změně a k tomu, že se bude chtít zlepšovat.“


Jaký typ rodiče jste? Autoritářský, nebo permisivní?


Psycholog Thomas Gordon rozlišuje dva typy výchovy: autoritářský a permisivní. Ani jeden však není ideální. Jsou-li ve výchově přítomné srovnávání, kritika či hodnocení vycházející z postoje „já mám pravdu a ty ne“, jde o autoritářský typ výchovy. Takový typ výchovy nedává prostor pro diskuzi. Dítěti vysíláme podvědomý vzkaz: Budeš dělat to, co chci já. Moje řešení je vždy to nejlepší. Tím neumožňujeme dítěti jít vlastní cestou. Pokud je dítě vychovávané tímto stylem výchovy, má sklon k menší sebeúctě a může být zlostné, agresivní, hádavé a úzkostné.

Opačný pól je permisivní výchova – liberální. Při tomto stylu výchovy rodič nemá velké nároky na dítě a na jeho chování. Dítě se samo rozhoduje a řídí své chování, nemá vymezený prostor, pohybuje se bez pravidel. Rodiče se vyhýbají konfliktu s dítětem. Pokud potřebuje dítě potrestat, permisivní rodič hrozí trestem, ale nesplní to. Ani tento extrém se neukázal jako funkční. Na základě provedených výzkumů se ukázalo, že pokud vychováváte dítě permisivní metodou, tak si méně věří, je sobecké. Nedokáže fungovat v týmu a existuje u něj větší pravděpodobnost, že bude odmítat pravidla a normy stanovené druhými lidmi.

„Musím říct, že jsem tak strašně moc nechtěla být autoritářská, až jsem sama sklouzla do liberálního břehu. Protože jsem měla pocit, že když řeknu dítěti: Ne, tohle nemůžeš nebo tohle nechci, tak je to špatně. Měla jsem pocit, že respektující přístup je, že dítě se mnou bude tak nějak jednoduše spolupracovat a všechno bude sladěné a že tam nepatří vztek ani pláč, nepatří tam rozčílení a další emoce,“ popisuje svoji zkušenost lektorka aktivního naslouchání a maminka Radka. „Vlastně jsem se dostala do momentu, kdy jsem dítěti hodně ustupovala na úkor sebe. Jenže pak se tam právě objevila moje frustrace a vztek. Moment, kdy jsem na dítě byla naštvaná, protože jsem se pro něj příliš obětovala,“ říká Radka.

Jestliže příliš striktní ani příliš liberální forma výchovy nefunguje, co tedy zvolit?


Aktivně naslouchejte


Aktivní naslouchání je způsob, jak dětem poskytnout bezpečné prostředí, kde se mohou svobodně vyvíjet. Kde nejsou odmítané, kritizované, hodnocené, ale bereme je takové, jaké jsou.

„Přijímám je takové, jaké jsou, a dávám jim pochopení, porozumění, že vím, co se ti děje, rozumím tomu, jsem tu pro tebe a snažím se ti nějak pomoci,“ říká lektorka aktivního naslouchání Radka. Aktivní naslouchání neznamená vyhovět dětem za každou cenu na úkor sebe a pak být frustrovaná nebo po dětech vyžadovat pozornost nazpátek.


Přečtěte si více o principech aktivního naslouchání zde.


Používejte pozitivní formulace


Když mluvíme s dětmi, tak jim hodně zakazujeme. Nedělej, neběhej, nejez to, nesahej tam… „Obzvláště u malých dětí, které začnou běhat a poznávat svět okolo jednoho roku, to je samé ne, ne, ne. V tom období jsem také měla pocit, že synovi neustále něco zakazuji. Až mi to bylo samotné nepříjemné.“ Na zákazy děti mají tendenci reagovat rozčilením, dochází k nedorozuměním. Co s tím? Tady funguje pozitivní formulace. „Místo abych mu říkala: Nedělej to, tak mu řeknu, co by měl dělat. Místo: Nesahej na ten koš, mu řeknu: Do koše házíme odpadky. Místo: Nesahej na ten ovladač, třeba: Ovladač vezmeme, když chceme zapnout televizi. Pozitivně laděná komunikace pomáhá předcházet vzteku a frustraci plynoucí z nekonečných zákazů.


Podmínečné ano


Používejte tehdy, když je něco, co nechcete dítěti z nějakého důvodu dovolit, třeba mu nechcete dát druhou zmrzlinu po obědě. Jak na to? Řekněte mu: „Ne, teď už zmrzlina nebude. Další zmrzlinu budeš mít zítra po obědě.“ Smyslem odpovědi je dát dítěti naději, závazek do budoucna, že to, co nyní zakazujete, někdy přijde. Důležité je ale také slib splnit. Jinak v dítěti budujete jen další frustraci a nedůvěru.

Aktivní naslouchání mění vztahy k lepšímu. A jak říká lektorka aktivního naslouchání Radka Schillerová: „Nikdy není pozdě začít. Thomas Gordon vytvořil své kurzy Výchova bez poražených, kde se také vyučuje aktivní naslouchání pro starší rodiče, jejichž děti už odešly z domova. I u nich dokázal vztah vylepšit.“

Zdroj: Spokojené rodičovství