Úzkost je jedním z nejčastějších a nejrozšířenějších psychických problémů, které lidé dnes trpí. Je to stav zvýšeného napětí, nejistoty a strachu, který může být způsoben různými faktory a může mít různé projevy. Úzkost může být spojena s fobiemi, panickými záchvaty, stresovými situacemi a dalšími podobnými stavy.
Strach je přirozený
Jak vysvětluje na svých přednáškách pro Psychoterapeutickou fakultu psycholožka Mgr. Katarina Durecová, evoluce nám dala do vínku různé strategie, abychom mohli přežít. Jednou z nich je prožívání strachu a úzkosti. Pokud se člověk cítí v ohrožení, automaticky se spustí poplach a my máme strach. To nám umožnilo přežít, například místo hlazení lva, jsme před ním prchli.
Když se takový strach vystupňuje, vzniká panika. „Rozdíl mezi strachem a úzkostnou poruchou není úplně jasný,“ vysvětluje Durecová. Záleží na tom, do jaké míry nám to zasahuje do života a omezuje ho. Někdo má třeba úzkostnější temperament, více věci prožívá, dotýkají se ho, je vnímavější k slabším podnětů, ale stále se nejedná o poruchu.
Boj s obavou ze strachu
Jedním z hlavních faktorů, které mohou způsobit úzkost, je strach z toho, že se bude člověk muset potýkat se strachem. Tento strach může být způsoben například traumatickou událostí v minulosti, kdy se člověk cítil velmi ohrožen, nebo může být způsoben obecným pocitem nejistoty a nedostatečnosti.
Úzkostná porucha se rozvíjí momentě, kdy se člověk toxicky vyhýbá situacím a emocím, které by v něm strach mohli vyvolat. Je to strach zažít strach. V tom případě už to není užitečná obava, která nás chrání na životě, ale děs z něčeho, co je imaginární, co neexistuje a člověk to má jen ve své hlavě. Podle Durecové se tedy nejedná o žádnou bezprostřední hrozbu, člověk se ve svých emocích a představách orientuje na budoucnost. Takoví jedinci si vytváří různé obranné mechanismy, například nevychází z domu a vyhýbají se všemu, co by v nich mohlo strach vybudit.
Dalším faktorem, který může způsobit úzkost, je nedostatečná zvládací schopnost. Pokud člověk neví, jak se vypořádat se stresovou situací, může se cítit nejistý a bezmocný.
Veronika napsala pro iDnes svůj příběh:
Je mi 26 let a trpím agorafobií. Venku mě přepadávají takové panické stavy, až mám pocit, že je se mnou konec. Jsem doma a musí se o mě starat má osmiletá dcera...
Jednou mě odvezla sanitka, jelikož se mi v tramvaji udělalo špatně, a tak jsem přestala jezdit tramvají a veškerou MHD. Přestala jsem chodit nakupovat, protože obchody a fronty byly pro mě nepředstavitelné, přestala jsem chodit i pěšky na delší vzdálenost. Když jsem někam potřebovala zajet něco si vyřídit, odvezl mě někdo z rodiny autem.
Mé stavy se zhoršovaly a poslední úplně neskutečný záchvat paniky nastal v době, když jsem doprovázela dceru do školy. Klekla jsem na kolena a čekala, až omdlím a bude se mnou konec. Nemohla jsem dýchat, mluvit, neviděla jsem, úplně jsem ztratila zrak. Nejhorší bylo, že jsem slyšela, jak kolem mě chodí lidé a nikdo mi nepomohl, ani se mě nezeptal, jestli nepotřebuji pomoct.
Spoustu věcí jsem tam pochopila, zvláště stavy, ve kterých si myslím, že umírám a jsou to mé poslední hodiny. Jenže tak tomu není. Jak panika přijde, tak i odejde. Akorát někdy trvá pár minut a někdy pár hodin… Kdybych nemeškala a nestyděla se a zašla na psychiatrii dříve, nemusela jsem to nechat zajít až tak daleko.
Jak píše Veronika, důležité je se včas obrátit na odborníka. Zejména pokud vám pocity strachu zasahují do života tak, že začíná omezovat své aktivity. Ideálním formou terapie na tyto stavy je kognitivně behaviorální terapie (KBT). Jako první krok je nejlepší kontaktovat Linku psychické pomoci, kde vám poradí, jak dál.
Zdroj: Studie, Přednáška pro PPF: Mgr. Katarina Durecová,Linka psychické pomoci, iDnes
