Jak pracovat s emocemi v době krize?

Když onemocníme, neznamená to, že by si na nás zničehonic zasedl nějaký vir či bakterie. Stejně tak když dostaneme infarkt. Jak vlastně podle psychosomatiky vzniká nemoc? Takový základní model zdraví, který v dnešní době uznává i Světová zdravotnická organizace, mluví o bio-psycho-socio-spirituálním modelu zdraví. Všechny tyto oblasti – vztahy, psychika i nějaká spiritualita – se propisují do toho biologického, a mají tudíž vliv na naše zdraví. Protože biologické nám umožňuje vnímat to, co se nám děje. Takže když je nám úzko, tak ano, je to psychická záležitost, ale pokud bychom celé tělo měřili, krevní hodnoty…, tak zjistíme, že tam vždy je nějaký biologický základ. Stejně tak pokud jsem ve stresu, tak se mi uvolňují stresové hormony. V těle se vytváří koktejl různých chemických látek, které zpětnovazebně ovlivňují to, jak se cítím v těle a jak na tom jsem psychicky. A podobně to funguje i se vztahy. Pokud mám potíže ve vztazích, tak mi není dobře na duši a tím pádem se to zase propisuje v těle. Jsou to spojené nádoby. Neřekla bych, že to jsou různé věci, ale záleží, z jakého úhlu pohledu se na své zdraví díváme. A specifikovat, jestli je něco fyzický problém nebo psychický, lze těžko. Je to vlastně to samé, akorát z různých pohledů. Psychosomatiku beru jako komplexní pohled na člověka v celé jeho šíři, ve všech barvách života. A často můžeme vypozorovat, že původní příčina nějakých zdravotních potíží je o dost jinde, než by třeba odhalil klasický medicínský, biologický přístup. Psychosomatika často zmiňuje třeba to, že když člověka bolí záda, tak si toho hodně naložil. Jak můžeme pracovat v rámci psychosomatického přístupu, jaké otázky si klást? Vím, že v řadách laické veřejnosti převládá tento pohled na psychosomatiku, kdy se hledá nějaká symbolická závislost. Staré příměry typu hodně si naložil, a proto ho bolí záda, nebo bolí vás žaludek, protože vám v něm někdo leží, nebo zuby, protože nemůžete něco skousnout. Ale to je hodně zjednodušující pohled a řekla bych, že to je úplná minorita případů, které trpí nějakým psychosomatickým onemocněním. Že by to bylo zrovna takto jednoduché. Většinou těch příčin vypozorujeme víc. Když ses ptala, jaké si pokládat otázky, tak na jednu stranu můžeme jít po příčinách somatického onemocnění, toho tělesného, tělesných symptomů a ptát se, co mi to zhoršuje, na čem všem to záleží. A můj oblíbený přístup, kterým pracuji s klienty, je právě i obrácení pozornosti na druhou stranu a ptát se: Co mi to zlepšuje? Které oblasti života mi fungují dobře, přestože mám někde problém? A tímto postupem se dostáváme ani ne tak k pátrání po příčině onemocnění, ale takovou oklikou jdeme na řešení, kde mám zdroje, z čeho mohu brát energii na to, nějakým způsobem se s onemocněním utkat. Občas – a mně se to velice často potvrzuje – se může stát, že když stáhnu pozornost z řešení toho samotného onemocnění a začnu se obracet na to, co v životě funguje, co bych chtěla, jak žít svůj život, tak se mi i ten symptom zmírňuje. Teď nemluvím o vážných diagnózách, kde se nesmí promeškat léčebný plán, ale třeba o těch bolestech zad, které nemají zjevnou závažnou biologickou příčinu. To se mi líbí. Orientace na to, co funguje. Místo abych pořád dávala myšlenky a energii do toho, co nefunguje, a snažila se rozklíčovat, proč to nefunguje. Protože vždycky bude něco, co nefunguje. Za mnou často chodí klienti, které třeba znám, s tím, že zjišťují, že žijí život, který vůbec žít nechtějí. A pokud někdo žije život, který nechce, tak není divu, že jeho tělo na to také odpovídá a reaguje tak, jak to není úplně příjemné. Teď jste mluvila o změně způsobu myšlení. Lze vyléčit tělo tím, že změním myšlenky? Jenom změnou myšlení ne. Hodně často se na to upínají lidé, kteří trpí nějakým onemocněním, takže musí přenastavit nějaké své hodnocení, nějak duchovně růst – a onemocnění zmizí. Ono velice často nezmizí jenom tím, že změním myšlením. Ale je tam souvislost s tím, že když změním myšlení, tak velice často, když si třeba každý večer přeříkám nějaké pozitivní afirmace, tak změním své chování. A když změním chování, tak velice často ovlivním ten symptom. A o tom to celé je. Hodně lidí třeba i přijde na to, že je bolí záda, protože mají spoustu povinností, tady to nefunguje v rodině… Ale když po tom jdeme, tak co s tím dělat? Jak to udělat, aby to bylo lepší? Pokud se na to člověk podívá i z pozice nestranného pozorovatele, tak si i říct, jak to udělat v potížích a problematických tématech, aby to bylo lepší? Zpravidla ten člověk začne něco vymýšlet a pak, když přijde po nějaké době a já se zeptám, co s tím tedy udělal, odpoví, že „ono to změnit nejde“. Takže často se setkám s tím, že i když přijdeme na příčinu, která by s tím mohla souviset, přijdeme i na to, jaké by to mohlo mít řešení, tak ten dotyčný nemá dostatek energie, motivace anebo odvahy s tím něco udělat. Protože něco měnit ve svém životě potřebuje hodně velkou dávku odvahy. A pokud se toto nepropojí, chybí odvaha, energie, tak se nezmění nic. Může měnit myšlení až na půdu, ale nestane se nic, pokud nedojde i ke změně chování. Ale ono to není špatně. Taková ta představa, že člověk musí být stoprocentně zdravý, a když trpí nějakým symptomem, že to je stoprocentně špatně, tak já si to nemyslím. I onemocnění, pokud to vezmu z psychologického pohledu, může být nějaká forma řešení komplexní životní situace, kterou člověk má. A to se vracím k dalšímu psychosomatickému principu, že každý symptom onemocnění má komunikační funkci. A nemůžu změnit symptom, pokud tím komunikuji něco, co potřebuji okolí dát vědět. Je to vlastně jediné východisko z té situace. V psychosomatice se často zmiňuje, že za všemi nemocemi stojí nezpracované emoce, prožitá traumata. Právě emoce jsou dnes velkým tématem. Většinu dne jsme zavření doma o samotě nebo s celou rodinou, na home officech, v karanténě. Jak zvládat svoje emoce? Když chce někdo své emoce krotit nebo s nimi nějak bojovat, radím mu: Uvědomte si, že emoce jsou silně biologická záležitost. To není jenom o té psychice, že teď mám vztek, teď mám strach, ale je to o tom, co se mi děje v těle. Velice se mi líbí pohled na emoci, že je to šestý smysl. Na rozdíl od zraku, čichu, sluchu…, které jsou obrácené ven, tak emoce jsou obrácené dovnitř do těla. A dávají nám informaci, co se děje uvnitř těla. Jestli mám zvýšenou srdeční frekvenci, jestli mám uvolněný adrenalin, plus miliardu dalších chemických látek. A s tímto pohledem beru emoci zase jinak. Dává mi informaci o tom, co se děje uvnitř těla, a současně mě ovlivňuje, jak to tělo má dál fungovat. Pokud mám vztek, je to klasika, to každý ví. Je to příprava pro útěk nebo útok. Máme to tak evolučně zakódované a z toho se nevyhrabeme. Před časem, když Radim Uzel v nějakém rozhovoru řekl, že muži jsou zvířata, tak se zvedla obrovská vlna odporu, že přeci muži nejsou zvířata, ale podle mě v každém je kus zvířete. I v ženách. A to zvíře jsou tedy ty emoce? No, já bych neřekla, že přímo ty emoce. Ale spíš nějaké předem naprogramované reakce, které naše tělo má. Nepřemýšlíme nad tím, jestli nám tráví žaludek. Nemusíme nad tím přemýšlet, protože to tak už funguje. Stejně tak funguje stresová reakce, která je biologický korelát emocí. A s tím nemáme šanci nic udělat. A to, s čím máme šanci něco udělat, je to, jak se budeme chovat, když se projeví emoce, potažmo aktuální biologický stav našeho těla. Čím to je, že se teď ty emoce všem spustily? Protože už jsou bezradní. Je to něco, co není přirozené, nikdy jsme to nezažili, nemáme s čím srovnávat. Jedna věc, kterou v terapiích často řeším, je interpretace nějaké zkušenosti nebo toho, co člověk aktuálně zažívá. A v dnešní době je velice těžké si to interpretovat, protože kolem je chaos, zmatek. Nikdo neví, jak se v tom zorientovat. A paradoxně tím, že máme přístup k velkému množství informací, tak je ten chaos o to větší. Jak jsme tu před natáčením mluvili o tom, že jsem teď byla na chalupě, kde jsem štípala dřevo a topila v kamnech, tak tam je to jednoduše interpretovatelné. Tam člověk přesně ví, co má udělat a k čemu to je. Zatímco v dnešní době vůbec nevíme a jsme dezorientovaní a samozřejmě to spouští stresovou reakci. Zvíře, když je dezorientované a zvláště když má pocit, že je chytané nebo na něj někdo útočí, což spousta lidí dnes má a dle mého názoru občas i oprávněně, tak se spouští tyto poplachové reakce. A špatně se to řeší. Ale to, že se spouští, je přirozené. Často si všímám toho, že mám tendence emoce hodnotit – dobrá, špatná –, a to vytváří další stres. Spoustu reakcí si nedovolujeme, zakazujeme, někdy naopak ztratíme nervy a vypěníme a pak si to vyčítáme zpětně. Jak pracovat s emocemi, abych neubližovala sobě ani okolí? Já bych striktně oddělovala emoci jako takovou a její projevy. Jedna věc je, jak zvládnout akutní výšleh emoce a chování s tím spojené, a druhá, jak to řešit dlouhodobě. To jsou dvě rozdílné věci. A většinou člověku vadí to akutní. Že se nechová klidně, s chladnou hlavou a zachová se nějak, za což se pak stydí. Ale to je následek té minulosti. Toho, jak to má i člověk nacvičené. Pokud si říká, že příště to už takhle nebude dělat, tak to nepomáhá. Musím k tomu poskytnout nějaké kroky a vracím se k tomu, jak jsem mluvila o psychosomatických nemocech. Pokud nezměním chování, tak nemůžu změnit symptom. To, že vybuchnu, když mám vztek, nebo mám tendence upadnout v záchvat pláče, když mám nějakou úzkost nebo smutek, tak to jsou také z větší míry nacvičené reakce nebo podporované evolučně naprogramované reakce. A pokud se je budu chtít odnaučit, tak musím trénovat. Jako u všeho. Když chci mít pěkné tělo, tak musím trénovat svaly. A stejně tak, pokud se chci nějak chovat, přestože mám emoce, které mě nutí chovat se způsobem, který nechci, tak to musím trénovat. Chodí za mnou lidé – a teď chodí fakt hodně – s velkými úzkostmi, panickými atakami, což jsou všechno emoce, které nemohou ven. Jsou zatlačené. Přesně tak. Úzkost je málo prostoru. Dnešní doba tomuto nahrává i v tom symbolickém slova smyslu. A když za mnou přijdou, tak jim říkám, že je potřeba to nějak vypustit ven. Když jsme v úzkých, tak potřebujeme prostor. Jak to tedy udělat? A pro některé lidi je výhodnější naučit se relaxační techniky, pro někoho je výhodnější to ze sebe dostat ven nějakým jiným, aktivnějším způsobem. Sportem, nějakou formou dynamičtějšího cvičení, boxovací pytel apod. Ale když přijdou na to, že jojo je dobré, funguje to… Z relaxačních technik mám velice ráda třeba autogenní trénink, který zahrnuje prociťování vlastního těla a snahu vědomě uvolnit určité části. Jenže jako u každé techniky, aby došlo k trvalé změně, je třeba ji procvičovat dlouhodobě. Nechci teď žehrat na moderní dobu, to si pak připadám jako babička, která říká: „Jó, vy mladí…“ U klientů ale často pozoruji, že jsme navyklí na to, že všechno musí být hned, a když to nefunguje hned, tak je to špatně a zkusím něco jiného, dalšího. Ale ono to chce trénovat. K tomu, aby byl člověk schopen zvládat své emoce, já to překládám zvládat projevy svých emocí, své chování, tak je potřeba se na to připravovat už před tím, než ta intenzivní emoce přijde, a něco pro to aktivně dělat. Představa, že to přeci musí jít nějak samo nebo že si změním vnímání a pohled na svět, takže pak budu buddhistický mnich, nefunguje. Naše společnost je společností extrémů, kde si emoce na jedné straně zakazujeme cítit, na druhé jim propadáme – strach, vztek, úzkosti, deprese, hysterie. Jak se dostat do svého středu? Jak jsme každý jiný, ne úplně, ale trochu, a i životní cesta, která nás vede k určitému stereotypu chování je jiná. Zlatý střed je takový, abychom byli sami se sebou spokojení a chovali se tak, že nám je dobře. A důležitá věc, když emoci mám, byť je nepříjemná, tak mi uleví od nějakého obviňování se. On mě zase naštval, vždyť já jsem úplně blbá, proč já se tím nechám naštvávat. To je z těch základních doporučení první věc – uvědomit si, že tu emoci prožívám a že to je v pořádku. Že to je fakt ten smysl, který mi dává informaci o tom, že něco… mohu si to i slovně formulovat, co mi to říká, co mě napadá, když mám nepříjemnou emoci. Úmyslně neříkám špatná emoce, dobrá emoce, ale některá je nám příjemná, některá nepříjemná, ale všechny nám dávají nějakou informaci. Ale přiznat si, že to tedy mám a teď to tak je a mohu se připravit na to, jak se budu chovat. Většinou si to ale musím připravit už předem. Vím, že ta emoce přijde, že reaguji nějak přehnaně, přijde silná emoce nebo mám tendence prožívat životní situace intenzivně, tak je potřeba si to připravit předem. Jak bych chtěla, aby to bylo. Spousta lidí si říká, ať už podvědomě, nebo vědomě, že by bylo jednodušší žít bez emocí, že tohle nechtějí cítit. K čemu jsou emoce dobré? Jsou dobré právě k tomu, že nám dávají informaci o tom, co se v nás děje. Jak jsem mluvila o tom, že také nemusíme kontrolovat, jestli nám tráví žaludek, tak spoustu informací, které se k nám dostávají, tak vědomím ani nezaregistrujeme, ale tělo si to nějak dá dohromady a cítíme nějakou emoci. Každý to zná. Pokud potkáme člověka, který nám je sympatický, tak nás zaplaví spíše pozitivní emoce, a když potkáme někoho, kdo je nám nesympatický, tak z něho máme divný pocit. Je to orientační funkce. Nějaký kompas, který nám radí, jakým směrem, co je správné a kde nám může hrozit nějaké nebezpečí. Ale je samozřejmě potřeba si to rozumem odůvodnit. Jestli když mám strach jít na schůzku, tak jestli je to pro mě opravdu dobré. Protože tím člověk může být výrazně omezovaný. Měli bychom na to jít oběma kvalitami – jak rozumovou, tak emoční – a nějak si to dávat dohromady. Člověk, který se řídí jenom emocemi, bude v dnešní době za totálního excentrika a taky nebude spokojený. S jakou nejčastější emocí se ve své terapeutické praxi setkáváte? Za mnou chodí všehochuť. Ale teď, co řádí epidemie, jsou to asi nejčastěji strachy a z nich pramenící úzkosti. A paradoxně člověk, který se brání strachu, tak někdy u něho jsou úzkosti ještě intenzivnější než u někoho, kdo si to přizná. Kdo je přecitlivělý, tak tu situaci snáší lépe. V nedávném rozhovoru jeden psychiatr říkal, že má hypotézu, že lidé, kteří před tím byli nějak psychicky nemocní, tak jsou zvyklí zvládat nějakou nejistotu ze sebe sama. Oni vědí, že když jsou psychicky nemocní, tak je psychika může zradit a jsou na to svým způsobem připraveni. Jsou schopni unést nejistotu. Na rozdíl od lidí, kteří jsou psychicky komponovaní zdravě, tak tu nejistotu, která teď je, unést nedokáží. A to je také velice důležitá věc, kterou s klienty řeším a šířím všude možně: pokud se teď člověk necítí v pohodě, tak to je naprosto v pořádku. Může být, aby se člověk cítil radostně, pokud to dokáže. Super. Ať si to užívá. Plnými doušky. Ale když někdo nejistotou a chaosem se nechá trochu semlít, tak to je přirozená věc. A tak, jak to přišlo, to může i odejít. To je také takový příměr. Týká se to jak emocí, tak symptomů nemocí. Všechno v životě přichází a odchází. Stejně jako nádech, výdech, cyklus spánek, bdění. Všechno se střídá. Nemůžeme být zaměření na nějaký konstantní, stacionární vztah. To je život, příroda. My jsme její součástí. A na to bychom neměli zapomínat. MUDr. Ing. Tereza HodycováVěnuje se psychoterapii, terapii psychických příčin onemocnění (psychosomatický přístup) a lektorské činnosti v oblasti zdravotní prevence, životního stylu, psychohygieny, stres managementu. Působí v Praze v centru BeBalanced a také v online prostředí. www.terezahodycova.czCelý rozhovor najdete v podcastu zde.

Jak pracovat s emocemi v době krize?

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky