Pozor na optimismus
Pokud se cítíme někdy opravdu zdrble, měli bychom dávat pozor na to, zda nezaměňujeme naději za přehnaný optimismus. Ten nás někdy může svést na špatnou cestu tím, že vidíme věci mnohem růžověji, než jaké doopravdy jsou. Skvěle to popisuje příklad vojáků ve válce ve Vietnamu. Nejhůř na tom byli optimisté, kteří si už malovali, že na Vánoce budou doma u své rodiny, pak na Velikonoce, ale reálně nic nenapovídalo tomu, že taková situace opravdu nastane. Upnuli se k růžové budoucnosti a realita je pak o to víc srazila na kolena. Udržet si v sobě zaseté semínko naděje znamená, že i přes nepříznivý vývoj existují situace, které bychom sami dokázali zvrátit, takže bychom docílili lepšího konce.
Právo volby
Co a kdo nás svými názory ovlivňuje a kým se obklopujeme, závisí jen a jen na nás. Pokud vidíme, že ty negativistické názory kolegyně nás vysávají a kvůli tomu ztrácíme naději, že zase bude líp, dejme si raději sluchátka do uší. Můžeme si přece vybrat, co budeme poslouchat a jaký pohled si na věc vytvoříme. Je třeba vnímat základní informace, abychom neztratili přehled, ale pouze my můžete určit, kdo nás ovlivní. Vybírejme si tedy dobře. Zároveň to platí i naopak – pokud cítíme, že v nás naděje vzkvétá, nebojme se inspirovat ostatní! Předat myšlenku dále svému okolí. Oni si vybrali setrvat v naší společnosti, takže pokud se cítíme naplněni, je načase to poslat dál.
Víra tvá tě uzdraví
Rozhodit nás může opravdu i maličkost. Není třeba se kvůli tomu podrobovat sebemrskačství. Naděje je semínko uvnitř a stačí i malá kapka vody a může z něj vzklíčit rostlinka. Proto se jakékoli zapochybování nemusí hned trestat. Při takovém vytržení nás může vrátit zpět do rovnováhy pevná víra. Víra v Boha, ve vesmír nebo vyšší dobro. Je naprosto jedno, k čemu se kdo obrací a jak tomu říká, prostě to pomůže. Vůbec nejlepší je víra v sebe sama. Naučit se vnímat sám své reakce – reakce svého srdce, ne pouze rozumu. Srdce je totiž upřímné, přestože se to našemu rozumu někdy nemusí líbit.
Pořád jsme to jen my
I když se situace nevyvíjí zrovna podle našich představ, jsme to my, kdo žijeme naše životy, nikdo jiný. Nikdo jiný není v našem těle a nemá právo nám říkat, že něco nejde. Naším úkolem je přijmout nastalou situaci a nás samotné takové, jací jsme, a s tím pracovat. Naděje se totiž ukrývá pouze v nás samotných.
Naděje znamená zpomalit, vnímat sami sebe a svou duši. Přijmout bolest a v tomto stavu zpomalit, nesnažit se cokoli urychlit a úprkem mířit za něčím dalším, co jsme si naplánovali. Stav, ve kterém se nalezneme, nám sám od sebe poskytne naději. Naše duše nenechá to semínko v nás zmizet. A pokud ucítíme, že naděje vyrostla v zelenou rostlinku, rozsévejme ji dál. Každý totiž takovou rostlinku uvnitř sebe potřebuje.
