Jak mluvit s dětmi o smrti

„Mým dětem umřel pradědeček, můj děda, když jim byly tři a pět let. Přišli mi oba malí na to, abych to před nimi nějak moc řešila, nebo je dokonce brala na pohřeb. Pak jsem tam viděla sestřiny děti a bylo mi docela líto, že jsem je na tohle rozloučení nevzala. Že to byla chyba, se mi potvrdilo o několik let později, když jsme tohle téma doma nějak otevřeli a kluci vůbec nechápali, proč na tom pohřbu tehdy nebyli,“ popisuje Plzeňanka Magdalena svou zkušenost.

Když o několik let později zemřel otec jejího muže, už o tom s dětmi mluvila – podle ní to není vůbec tak těžké, jak se obávala, navíc to ještě víc prohloubilo pouto a důvěru mezi ní a syny. A samozřejmě i mezi manželem a syny, protože jejich táta u toho byl taky.

Děti mohou vnímat ztrátu někoho, koho znaly, různými způsoby. Závisí to na tom, kolik jim je, jak blízký vztah k němu měly, a také na tom, jaké podpory se jim dostane.

Když milovaná osoba zemře, děti cítí a projevují svůj žal různými způsoby. To, jak se děti vyrovnají se ztrátou, závisí na věcech, jako je jejich věk, jak blízko se cítily k osobě, která zemřela, a podpora, kterou dostávají. Určitě má smysl si připravit předem, jak podobné téma pojmout.

Mluvte stručně, ale upřímně

Když mluvíte o smrti, používejte jednoduchá a jednoznačná slova. Chcete-li dětem říct o tom, že někdo zemřel, přistupujte k tomu s co největší citlivostí. Upozorněte je na to, že jim chcete říct něco smutného, a pak upřesněte, o co jde, tedy že třeba dědeček zemřel. Dejte pak dětem chvíli na to, aby mohly informaci vstřebat, počkejte na to, jaká bude jejich reakce.

Bude se patrně lišit podle toho, zda dotyčný byl již dlouho nemocný nebo zda jde o blesk z čistého nebe. Navíc i na stejnou zprávu mohou děti reagovat odlišně. Některé děti pláčou, jiné začnou hned klást doplňující otázky, s jinými jako by to ani nehnulo. Všechno tohle je v pořádku a vy určitě jejich reakci nijak nehodnoťte.

Každopádně, po tomto sdělení zůstaňte se svým dítětem a nabídněte mu objetí nebo uklidnění. Upřímně odpovídejte na jeho otázky, nemusíte přitom zabíhat příliš do podrobností.

Myslete na emoce

Povzbuďte děti, aby řekly, co cítí a jaké jsou jejich pocity, a to nejen bezprostředně po tom, co jste jim o úmrtí někoho, koho znaly, řekli, ale i ve dnech, týdnech a měsících potom. Zároveň mluvte o svých vlastních pocitech a vysvětlete jim, že nevadí, když se třeba budou smát a z něčeho radovat, i když vy budete smutní, a že nemusíte a nebudete smutní v jednom kuse.

Nezapomeňte s dětmi probrat i to, jaké praktické dopady bude mít třeba smrt babičky na jejich život, pokud jste k ní například pravidelně jezdili, nebo je dokonce hlídala.

Rituály jsou důležité i tady

Mluvte s dětmi o pohřbech a rituálech. Proberte s nimi, zda se chtějí pohřbu zúčastnit. Nezdráhejte se ani vysvětlit dětem, jakým způsobem se lidé pohřbívají a jak se liší pohřeb v kostele od toho v krematoriu a co se podle vaší rodiny stane s duší po smrti.

Umožněte potomkům, aby se sami zapojili do jejich přípravy. Malá, aktivní role může dětem pomoci zvládnout neznámou a emotivní situaci, jako je pohřeb nebo vzpomínková bohoslužba. Může třeba vybrat spolu s vámi hudbu, která zazní.

Zároveň jim předem řekněte, jak pohřby obvykle probíhají, včetně toho, že na nich lidé pláčou nebo vyjadřují soustrast. Pokud následuje pohřební hostina, připravte děti předem na to, že se na ní může vzpomínat na zemřelého a že může dojít i na veselé historky a smích, může to pro ně totiž být matoucí.

Dejte svému dítěti prostor na to, aby se ze ztráty vzpamatovalo. Smutek je proces, který potřebuje čas. Proto nezapomínejte na to, že dítě ho třeba prožívá, i když to navenek není vidět, a občas s ním na tohle téma promluvte.

Cílem není zapomenout na milovaného člověka. Naopak, pomozte svému dítěti zapamatovat si člověka, jehož život skončil. Připomínání a sdílení šťastných vzpomínek pomáhá léčit smutek a aktivovat pozitivní pocity, můžete spolu třeba vybrat společné fotky a prohlížet si je.