Pro nás dospělé žijí děti ve vzdáleném fantazijním světě. A jsou rodiče, kteří chtějí být moderní a už od útlého věku podsouvají dětem svoji vizi realistické světa. Od batolecího období je vychovávají k tomu, že Ježíšek nebo další magické bytosti neexistují. S pocitem, jak jsou upřímní a otevření. A hlavně, jak svému dítěti ušetří pozdější zklamání, protože nebude muset projít deziluzí, že dárky kupuje tatínek přes internet a maminka je schovává ve skříni.

Ale děti mají svůj mýto-poetický svět, který je bohatší než ten náš a ke svému vývoji ho potřebují. Představa, že dospělí jsou chytřejší a že mohou dětem z nadřazené pozice vysvětlovat, jak to ve skutečnosti je, je mylná.

Děti potřebují žít v magickém světě

Děti žijí v magickém světě, ze kterého jsme už byli vyhnáni. My jsme přilepeni ke svému výkonu a materialismu. Dětem jejich fantazie pomáhá se vyrovnat se stresem (imaginární kamarád) a o magický svět se opírají, když jim je zatěžko. V imaginárním světě se jim rozvíjí představivost a ta je důležitá z několika důvodů. Malým dětem umožňuje vytvářet a zkoumat mentální modely světa, chápat a řešit konflikty. Děti s lepší představivostí jsou také schopnější přijímat pohledy jiných lidí, což je důležitá sociální dovednost. Tímhle způsobem se také učí nahlížet věci z různých perspektiv.

Víra v kouzla v nich vytváří pocit úžasu. To se pozitivně váže na rozvoj myšlení, které umožňuje tvořivost a hravost. A lidé, kteří si tyto vlastnosti dokážou udržet i v dospělosti, bývají šťastnější. Děti by měly mít ve svém životě kouzlo. Ježíšek, víly, skřítci, postavy z pohádek nebo imaginární kamarádi jsou tedy důležitou součástí dětského světa.

Nechraňte děti před zklamáním

Jít vstříc dětské fantazii, a dokonce ji podporovat, má smysl a stojí za tu radost, kterou to přináší. Pochybnější to začíná být, když jsou starší a vy se je stále snažíte „přesvědčit“. Dám vám hned příklad.

Moje osmiletá dcera se mě nedávno zeptala, jestli opravdu existuje Zoubková víla. Zrovna se jí kýval zub a je ve věku, kdy pomalu vyrůstá z dětského magického světa směrem k před pubertálnímu období. Tahle otázka zákonitě musela přijít, stejně jako ta, „jestli opravdu existuje Ježíšek.“ A já jsem zazmatkovala a násilně jsem se ji ve fantazii, že víla existuje, snažila udržet. Měla jsem pocit, že když ji řeknu, jak to je, budu vypadat jako někdo, kdo celou dobu lhal. Byla to moje slabost a úzkost, nebyla jsem schopná čelit realitě, že dcera je už ve věku, kdy ode mě potřebuje slyšet pravdu. A svojí otázkou určila sama moment, kdy se tak mělo stát. Přitom to pro ni byla důležitá chvíle, ve které se měla setkat s realitou, jejím úkolem bylo to ustát a mým zase, nebát se její reakce. Nehrajeme hru na nejoblíbenějšího rodiče. A dítě má právo se v prvotním pocitu zklamání zlobit.

Dítě bude po odhalení pravdy možná smutné, ale to je v pořádku. To je totiž součástí celého zdravého procesu, kdy magie děti nejen rozvíjí, ale když o ni přijdou, tak je dál připravuje do života. Odtruchlí si tuhle fantazii, stejně jako si v oidipské fázi odtruchlily to, že si nikdy nevezmou tatínka nebo maminku. Je to cenná zkušenost, protože život je jedna lekce za druhou, kdy zjišťujeme, že věci nejsou tak hezké, jak si představujeme. Setkání s realitou a s tím, že je to věc, která nás nemusí položit, je zásadní. Chránit děti před zklamáním je do života rozhodně nepřipraví. Stačí dítěti vysvětlit celý příběh Vánoc a že lidé si dávají dárky, protože se mají rádi.

Ne příliš pozdě, ne příliš brzy

Dítě by si vlastním tempem mělo postupně přicházet na to, že žije v iluzi. Ideálně se tak děje bez výrazného zásahu rodičů. Někdy se stane, že například ve školce, kamarád, který je hodně napřed, ostatním dětem prozradí, že Ježíšek neexistuje. To je potom velmi bolestná a matoucí zkušenost, protože přišla moc brzy. V předškolním věku rodič klidně může dál držet iluzi magie. „K Pepíčkovi možná Ježíšek nechodí, ale k nám ano.“

Smyslem rodičovské výchovy by určitě nemělo být, aby děti věřily na Ježíška a magii co nejdéle. Hra ze strany rodičů na magické světy a na to, že Ježíšek opravdu existuje, je v pořádku. A zhruba do šesti let věku dítěte by je v tom měly podporovat a nenabízet jim šedivý realistický svět dospělých.

Zdroj: Autorský text. Přednášky a semináře ve výcvikovém programu: Psychoanalytická párová terapie. Garant výcviku- PhDr. Slavoj Titl