Lidé s hraniční poruchou osobnosti (HPO) lidech vidí jen absolutní dobro nebo absolutní zlo. Milují a soustavně se zároveň se třeba s partnerem periodicky rozcházejí. Stačí málo, jen nevinný komentář nebo to, že vám kamarád pošle zprávu. Přijde výbuch emocí, záchvat, stáváte se zosobněním zla a nakonec prásknutí dveřmi. Jen proto, aby druhý den přišli a byli jste pro ně zase sluncem života. Pro okolí je to děsivé.

Pro veřejnost stále zůstává tato porucha relativně neznámá, přestože se s podobnými problémy v určité míře potýkáme my všichni –pocit prázdnoty a nudy, strach z odmítnutí a zmatek v tom, kým vlastně jsme. Jak ostatně problematiku komentuje psychoanalytik PhDr. Slavoj Titl na svém semináři: „Ve vztazích jsme všichni tak trochu hraniční.“ Proto je to je komplikovaná diagnóza i pro psychiatry.

Lidé, trpící hraniční poruchou osobnosti dokáží milovat i nenávidět, prožívají city opravdu naplno a sami jsou často zmateni jejich nestabilitou a proměnlivostí. Typickými projevy bývají dramatické výkyvy nálad, přičemž často převáží zoufalství, vztek a další negativní afekty, popisuje HPO web Adicare. Častým symptomem hraniční poruchy je i sebepoškozování a sklon k užívání návykových látek.

Lidé s hraniční poruchou osobnosti nejen, že špatně čtou emoce druhých lidí, ale nevyznají se ani v těch vlastních. „Neví, co cítí, ostatní pro ně musí reflektovat realitu,“ říká k tomu psycholožka Mgr. Katarina Durecová. Chybí jim pocit vlastní identity.

Zdroj: Youtube

Sebepoškozování je obranou proti vnitřní prázdnotě

Tito lidé, často v důsledku nějakého traumatu mají vysokou intenzitu emocí. Ty ještě podporují svými myšlenkami a vzniká tak kruh, kvůli němuž dochází ke zkreslení reality. Například je nepozdraví soused, běžný člověk nad tím mávne rukou. Hraničářovi začne vířit v hlavě Jsem k ničemu. Nikdo mě nemá rád. Nechci žít. Dochází k tunelovému viděn a každý den je katastrofou, uvádí web Psychologie.

Zažívají vnitřní zoufalství a utrpení, které nedokáží identifikovat. Aby si ulevily od úzkosti, raději sáhnou po žiletce a pořežou se, kdy jim bolest, jež mohou jasně identifikovat, přinese úlevu. Je to obranný mechanismus proti pocitům bezmoci. Řezáním přebírají kontrolu. Jiným obranným mechanismem jsou fobie, které vznikají nevědomě. Samozřejmě si nikdo neřekne než pocit vnitřního prázdna, raději se budu bát pavouků. Takže pokud se třeba bojíte malých prostor a nemůžete do výtahu, může to mát hluboké kořeny a příčiny.

Příčiny vzniku hraniční poruchy

Příčiny vzniku HPO najdeme už v raném dětství. Může se jednat o řadu traumat, například když matka nebo ta nejbližší pečující osoba nedává dítěti lásku, ve smyslu nepodmíněné lásky. Dítě si ji musí zasloužit podle jejich požadavků.

Může se jednat o případy, kdy matka nepřijímala dítě takové, jaké je, projektovala si ně své představy o tom, jaké by mělo být. A dítě v pudu sebezáchovy, protože instinktivně ví, že bez mámy nepřežije, se tomu přizpůsobí, potlačí své já a nahradí ho alter egem, které chce jeho matka vidět. Logicky pak v dospělosti takový člověk neví, kým je a má problém s vlastní identitou a integrovaným egem.

Nebo naopak je té lásky příliš mnoho. Opičí láskou rodiče své děti ničí. Nahrazují s v nich svého partnera, dítě zaujímá v rodině roli dospělého a všechno se řídí podle něj. Klasickým příkladem je Oidipův komplex.

Zkušenost autorky články s hraničním partnerem:

Dnes už můj bývalý partner trpěl hraniční poruchou osobnosti, což jsem v té době nevěděla. Vše bylo jako na houpačce, jeden den mě miloval, druhý zase nenáviděl. Když jsem mu například řekla, že mu kadeřnice ostříhala vlasy moc, dostal záchvat. Běhal po bytě, mlátil do věcí, řval na mě, jak jsem strašný člověk a jak mě nenávidí. Aby druhý den přišel, jako by se nic nestalo a projevy lásky nebraly konce. Bylo to utrpení pro mě, ale nepochybuji, že i pro něj. Člověk nevěděl dne ni hodiny, co přijde. Co se ho dotkne, ke konci už jsem kolem něj jen našlapovala po špičkách a bála se cokoliv říct, aby to nebyl spouštěč. Byla jsem pro něj ta nejlepší bytost na světě (jeden extrém) nebo ten nejhorší člověk (druhý extrém). Což jsem nechápala, protože normálně to člověk má tak, že i když ho někdo naštve, tak si je stále vědom i jeho dobrých kvalit a nejde se hned do pálení mostů.

Trvalo mnoho let, než se dnes už bývalý partner konečně odhodlal k terapii a léčbě medikamenty. Neříkám, že má vyhráno, vídáme se už jen sporadicky, ale myslím, že ho to nakonec zachránilo. Pokud vy sami nebo váš blízký bojují s podobným problémem, zvažte pomoc odborníků.

Zdroj:Mgr. Katarina Durecová- přednáška Psychoteraputická fakulta, PhDr.Slavoj Titl- seminář IPPART, Psychologie, Adicare, Wikipedia