Upřímně, na kurz bych se sama o sobě nepřihlásila. Představa, jak s naprosto cizími lidmi v kruhu pějeme písně a střídáme se o sólo mě ani trochu nelákala. Popis workshopu jsem si totiž četla v rámci přípravy na rozhovor s Martinou. Přišlo mi to takové moc „ezo“ a pro mě osobně zpěv není nijak důležitý. Během interview se ale můj pohled na věc změnil – ačkoliv jsme mluvily o zvukové lázni, které se Martina Jeličič věnuje především, práce s hlasem a hlasová terapie se nakonec prodraly do popředí.

Zdroj: Youtube

Zatímco tehdy v šesté třídě jsem požadavek paní profesorky na hudebku považovala za „ujetou blbost“ a ani o rok později jsem ze sebe nevymáčkla ni notu při dalším jejím pokusu o můj hlasový projev, někdy v pětadvaceti mi začalo vrtat hlavou, proč se mi v Česku tak strašně bojíme zpívat. Bylo to na lekci švédštiny a lektorka se mi neuměle pokoušela přezpívat jakousi melodii a, světe div se, vůbec se nestyděla, neomlouvala za nedokonalosti ba dokonce ani nezrudla jako rak ve snaze dělat, že nic. Prostě to zazpívala a šly jsme dál.

Pak se mi narodily děti a v chytrých knihách jsem se dočetla, že bych jim měla zpívat. „Zbláznily se?“ zněla moje první reakce. Vzpomněla jsem si na svou bývalou lektorku Annu a zpívat jsem začala. Dokonce jsem zpívala i na dětském plavání, aby v tom chudák lektorka nebyla sama. Ono mi totiž zpívání ve sboru nebo s někým jiným, za koho jsem se mohla schovat, zas tak nevadilo. No a zpívat miminu se taky dalo vydržet.

Některé písničky si děti pamatovaly a chtěly je, i když už byly příčetné. Třeba Chlupatý kaktus nebo Jóžin z bážin. Přesto mou největší noční můrou (krom jiných pohrom) zůstávalo, že mě někdo pozve na karaoke párty a bude mě nutit zpívat. Že bych zpívala hůř než Švédka Anna? To ne, ale zpívat před lidmi nebudu. To mám po mámě, ta taky na veřejnosti nezpívá. Naše babička zpívá, ráda a hlasitě, ale všichni se za ni svorně stydíme, protože zpívat neumí. Prostě zpívat se musí umět.

Nezpívej, máš hrozný hlas

S Martinou Jeličič narážíme už při rozhovoru na řetězec svalů zahrnující jak hlasivky, tak například pánevní dno. Vzpomínám si také na slova Megwyn White, sexuoložky a sexuální koučky, která mi popisovala stejné propojení svalů od krku až po intimní místa a vysvětlovala, že hlasové projevy při sexu jsou spojené s intenzivnějším zážitkem, protože dochází k většímu uvolnění těla a intenzivnějšímu prožitku. A okamžitě si vybavuji i své první jogínské óm, které jsem si vyzkoušela v lockdownu při on-line lekci jógy s vypnutým mikrofonem sama doma. Ten pocit, když se vám rozechvějí hlasivky, rozvibrují celé hrdlo a vy cítíte, jak napětí povoluje! Místo plánovaného dohánění restů vyrážím tedy v sobotu do Doubku u Prahy na Hlasový workshop.

Scházíme se v Martinině nádherném domě, který kdysi býval hostincem. Po něm zbyl jen velký sál, který dnes místo stolů a židlí zabrala sbírka hudebních nástrojů pro zvukové lázně, nejrůznější obrazy, exotický nábytek, polštáře a podložky. Hoří tu vykuřovadlo, kolem jsou připravené měkké podložky a velkými francouzskými okny sem dopadají paprsky slunce. Dorazí nás celkem devět, samé ženy. Všechny se stejným příběhem: neumím to, tak nezpívám.

Postupně se o sobě dozvídáme víc: jsou tu maminky, které si chtějí udělat den pro sebe, ženy, které potřebují upustit páru, jedna slečna potřebuje přijít na jiné myšlenky, protože musí udělat důležité rozhodnutí, někdo si chce bez ostychu zazpívat s dětmi nebo kamarády, někoho zajímá, jak pracovat se svým hlasem. Dvě ženy zmíní hloupé poznámky okolí na barvu jejich hlasu. „Vždycky mi říkali, ať jsem radši zticha, že zpívat neumím a mám hlas jako chlap…“ svěřuje se jedna účastnice. Na podobné poznámky si jich nakonec vzpomene většina. Že by tohle byl ten rozdíl mezi Českem a Švédskem? Ano, výchova na Severu je v otázce sebevědomí poněkud konstruktivnější.

Začínáme zvukovou lázní, při které si lehneme na podložky a Martina Jeličič hraje na nejrůznější nástroje a zpívá. Připomíná mi to takovou jemnější indiánskou hudbu. Cílem je uvolnit tělo i hlavu, naladit se na to, co nás čeká. Poznávám nástroje jako shrutibox, gong, zvonkohry, zpívající mísy nebo deštný sloup. Vím už z předešlého rozhovoru, že nejde jen o sluchový zážitek, ale navíc o působení různých frekvencí na lidské tělo. Skutečně cítím, jak mi tělo rozvibruje šamanský buben, se kterým nás lektorka obchází.

Rozcvička pro tělo i hlas

Následuje rozcvička, při které dostáváme za úkol udělat cokoliv, co naše tělo potřebuje, a nebránit se vydávání nejrůznějších zvuků – od zívání přes vzdechy až po výkřiky. Lektorce se skutečně daří vytvořit naprosto bezpečné prostředí, nikdo se nestydí, zároveň ale nikdo není pod tlakem a rozhodně není nutné vystupovat nějak mimo komfortní zónu.

Teď už dostáváme do ruky i bubínky a začíná první „zpívací“ část. Snažíme se vyťukávat rytmus a zpívat. Nepředstavujte si nějaké odrhovačky s refrénem a pevně danými slovy, jde o naprostou improvizaci. Můžeme se buď přizpůsobit lektorce nebo zůstat v tom, co nám je příjemné, a tvořit zcela vlastní melodii. Kupodivu to zní skutečně dobře, ačkoliv se neřídíme notovou osnovou ani předem daným textem.

Při zpěvu na jeden nádech si začínám uvědomovat značně omezenou kapacitu svých plic při práci s hlasem. A to i přes to, že jako běžkyně nemám kondici špatnou. Když se bavíme o tom, co bychom ráda která zlepšila, ukazuje se, že patřím mezi ty, kdo v mluveném projevu potřebují zpomalit, víc dýchat a nechávat si prostor na uvažování nebo zpracování emocí. Právě umění zastavit se, nadechnout se a nechat si pár vteřin na rozmyšlenou by mi mohlo pomoct nepodléhat zbytečně provokaci, udržet si odstup a zachovat chladnou hlavu. Shodujeme se, že na našem improvizovaném zpěvu je jasně vidět, že má člověk tendenci přizpůsobovat se okolí, napodobovat druhé, ladit s nimi. Při zpěvu je to skutečně fajn, ale bohužel stejně reagujeme s protivným kolegou, kousavou tchyní nebo depresivní kamarádkou. Výhodnější je držet si svou notu.

Nakonec přichází závěrečný rituál: sesedáme se do kruhu, postupně si jedna po druhé leháme do jeho středu, ostatní na nás pokládají ruce a zpívají jen pro nás, abychom na konec poděkovaly vlastní písní i každá za sebe. K mému obrovskému překvapení zazpíváme všechny. „Kdybychom tímhle začaly, nedostanu ze sebe ani tón,“ shrne to za nás všechny jedna z účastnic.

Když si na závěr rekapitulujeme, co si z workshopu odnášíme domů, ozývá se nejčastěji vyšší sebejistota, co se hlasového projevu týče, menší kritičnost vůči sobě samým, uvědomění si, jak moc se ladíme na své okolí, ale i to, že jsme na tom v podstatě všechny stejně. Skutečně mě zaskočí, když se Míša s naprosto božským hlasem a zpěvem svěří, že i tady ji občas napadlo: „Pane bože, zas ti to ujelo, to je strašný!“

Mimochodem účinky workshopu si můžu na sobě otestovat hned za týden, kdy zcela bez přípravy čtu před 17 překladateli a dvěma profesionálními herci ukázku ze svého překladu, kde jedna z postav pěje z plna hrdla známý švédský šlágr. Následující odstavec sice trochu předrmolím vlivem šoku, že jsem skutečně zazpívala před publikem, které se v mých očích podobá vyprodané O2 areně, ale zazpívala jsem a o to tu jde.

Takže promiň, babi, slibuju, že už tě nikdy neokřiknu, až nás v divadle vyzvou, ať zpíváme taky, a kdo ví, třeba se i přidám. A co vy? Jak jste na tom se zpěvem? Napište mi na dominika.ryparova@vlmedia.cz.

Zdroj:

  • autorská reportáž
  • osobní stránky Martiny Jeličič