Představa, že feministky jsou ošklivé mužatky s knírem a zarostlým podpažím je opravdu už přežitek. Nejedná se o ošklivé staré panny, které nikdo nechce. Vůbec největším nositelem feministických myšlenek u nás byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Už za jeho doby si ženy pohrávaly s myšlenkami, které řešily ženskou otázku. S příchodem feminismu ze Západu se to u nás ale celé trochu zvrhlo a toto hnutí se začalo považovat téměř za sprosté slovo.

Ve skutečnosti ale většina zastánkyň tohoto hnutí jsou liberálky. Ano, může se najít vzácná výjimka, která potvrzuje pravidlo a která se hlásí téměř až k matriarchálnímu pojetí společnosti, ale ve skutečnosti téměř každá feministka je žena, která s muži chce mluvit, komunikovat, pracovat i spát. Většinou to všechno s nimi opravdu dělá. Pořád to ale neznamená, že jí nevadí, že ženy stále dostávají o dvacet procent nižší plat než muži na stejných pozicích prostě jen z toho důvodu, že jsou ženy.

Z další strany se na feministky hrnou muži i ženy, které odsuzují jakékoli požadavky na rovnoprávnost s odůvodněním, že nedávno ženy nemohly ani volit, tak co se jim vlastně teď ještě nelíbí. Ano, ženy si za posledních sto let opravdu hodně polepšily. Takových názorů neustále přibývá a otázkou je, zda skutečnost, že kdysi byla genderová otázka mnohem, mnohem horší, než je nyní, je odůvodnění k tomu, proč vzdát boj a spokojit se s tím, co je nyní, i když to vlastně vůbec není ještě dokonalé. Situace totiž není taková, že ženy nyní dosáhly svého a tím to končí. Stále častěji ženy naráží nejen při výši platu, ale také při samotném posouzení, zda ženu na danou pozici přijmout, nebo ne.

Ať se nám to líbí, nebo ne, stále ve většině firmách platí, že jakmile se mladá žena uchází o místo, visí ve vzduchu obava, že dřív nebo později odejde na mateřskou dovolenou. Na ženy je kvůli mateřství vyvíjen tak silný tlak, že samy raději jakoukoli touhu po dětech potlačí jen, aby nepřišly o místo nebo aby vůbec začaly někde pracovat. Zde už se nebavíme o tom, zda mají muži nosit domů peníze a žena uklízet a vařit nebo naopak – to ať si doma zařídí a domluví každý sám, jak mu to vyhovuje. Pokud ale žena prokáže stejné dovednosti, talent a píli jako muž, ale stejně je při rozhodování v nevýhodě, protože je žena a jednou možná bude mít děti, něco není v pořádku a v tu chvíli nám něco naznačuje, že boj za rovná práva mužů a žen prostě ještě neskončil.

V dnešní době není potřeba nijak zbrojit proti feministkám a není potřeba se stydět za to feministkou být. Pokud by nikdo o rovnosti dvou pohlaví v minulosti nezačal přemýšlet a nezačal bojovat za rovná práva, nemohly by ženy dnes volit, samy rozhodnout, koho si vezmou a zda vůbec, nebo svobodně dělat to, co je baví. Za to všechno vděčíme feministkám. Není se tedy za co stydět, naopak. Pořád ale je potřeba tuto otázku zmiňovat a otevírat ji v míru proto, abychom neusnuly na vavřínech a nezačaly si myslet, že muži prostě mají právo na to, být něco víc.