Doba covidová přináší do našich životů chaos a zmatek. Nikdo neví, jak se v té záplavě často protichůdných informací zorientovat. Nosit roušku či nenosit? Očkovat se či neočkovat? Všudypřítomný strach – ať už náš, nebo lidí kolem – nás chtě nechtě ovlivňuje. „Paradoxně tím, že máme přístup k velkému množství informací, tak je ten chaos o to větší. Zvíře, když je dezorientované a zvláště když má pocit, že je chytané nebo na něj někdo útočí, což spousta lidí dnes má, a dle mého názoru občas i oprávněně, tak se spouští stresové poplachové reakce,“ říká psychosomatická terapeutka Tereza Hodycová. Úzkostné poruchy, panické ataky, deprese a různé potíže a bolesti spojené s chronickým stresem teď do její ordinace přivádějí více lidí než kdy dřív.
Co jsou emoce a kde se berou?
Emoce jsou silně biologická záležitost. Když jsme ve stresu, spouští se nám v těle chemický koktejl látek, který aktivuje naše tělo k boji nebo útěku. Podobně je to se strachem, vztekem a dalšími emocemi. „Velice se mi líbí pohled na emoce, že je to šestý smysl. Na rozdíl od zraku, čichu, sluchu atd., které jsou obrácené ven, tak emoce jsou obrácené dovnitř do těla. A dávají nám informaci, co se děje uvnitř těla – jestli máme zvýšenou srdeční frekvenci, jestli máme uvolněný adrenalin plus miliardu dalších chemických látek,“ míní Hodycová.
Emoce nám dávají informaci o tom, co se děje uvnitř těla, a současně ovlivňují, jak naše tělo bude fungovat. Vztek je příprava pro útěk nebo útok. Až vás příště přepadne depka nebo záchvat vzteku, právě na to si vzpomeňte – emoce jsou zakódované reakce ve vašem těle a z „hlavy“ je nevyřešíte. Racionalizace emocí, domlouvání, přemlouvání, věty typu: „Nemám přece důvod být smutná,“ „Tak bych se neměla cítit,“ proto k ničemu neslouží. Emoce vyžadují obrátit pozornost dovnitř do těla.
Zkrotit emoce vyžaduje trénink
Je třeba naučit se oddělovat emoci jako takovou a její projevy. Jedna věc je, jak zvládnout akutní výšleh emoce a chování s tím spojené, a druhá, jak to řešit dlouhodobě. To jsou dvě rozdílné věci. Většině z nás vadí to akutní – že se chováme neklidně, že v návalu vzteku seřveme děti nebo partnera… za což se pak stydíme. Ale to je následek té minulosti. Pokud si v takových situacích říkáme: „Příště to už takhle nebudu dělat,“ tak to nepomáhá.
„Ke změně našeho emočního prožívání je nutné učinit nějaké kroky. To, že vybuchnu, mám vztek nebo mám tendence upadnout v záchvat pláče, když mám nějakou úzkost nebo smutek, jsou také z větší míry nacvičené reakce nebo podporované evolučně naprogramované reakce. A pokud se je budu chtít odnaučit, tak musím trénovat. Jako u všeho. Když chci mít pěkné tělo, tak musím trénovat svaly,“ říká psychosomatická terapeutka. Varuje však před násilnou kontrolou a potlačením emocí, ke kterým mají mnozí z nás sklony.
Pozor na popření emocí
Spousta z nás chce prožívat jen pozitivní emoce – radost, vděk, láska, nadšení, vzrušení… Zatímco pozitivní emoce vítáme, před těmi negativními zavíráme dveře. Tak to ale nefunguje – kdo neumí prožít smutek a občas si poplakat, nepřijde k němu ani skutečná radost a naplnění. Schopnost dovolit si prožívat negativní emoce nám otevírá brány k prožitku radosti a štěstí. Přesto většina z nás má tendence nepříjemné emoce necítit, a tak je zatlačíme hluboko do podvědomí. Emoce popíráme, snažíme se je kontrolovat rozumem a utíkáme od nich k jiným činnostem. Vyvinuli jsme si různé strategie, jak si jich nevšímat – sem patří závislosti všeho druhu od alkoholu přes cigarety a jiné návykové látky, jídlo, nakupování, sex, workoholismus, přílišné uklízení…
Závislí můžeme být na ledasčem. Emoce jsou ale informace o nás samotných, a to velice cenné. Ukazují na naše nevyřešená témata, traumata a bolístky, ale také nám ukazují směr, kudy jít v životě dál, jakým výzvám se postavit. Jaké situace a lidé se nám líbí? Co je pro mě dobré a čemu se raději vyhnout obloukem? Pokud emoce dlouhodobě ignorujeme, koledujeme si o průšvih. Ve snaze kontrolovat svoje emoce, abychom zůstali hodnou holkou, hodným klukem, si ubližujeme. Potlačujeme sami sebe. Výsledkem jsou pak velké úzkostné panické ataky a deprese, což jsou všechno emoce, které nemohou ven.
Jak na zatlačené emoce?
Dnešní doba tomuto nahrává i v tom symbolickém slova smyslu. Jsme pohromadě v domácnostech často s celou rodinou a to nás nutí konfrontovat se s emocemi a tím, jak se cítíme. Běžné formy útěku před emocemi, které dříve fungovaly – do práce, za kamarádkami, nakoupit, do kina, za zábavou –, najednou nejsou dostupné. Na zatlačené emoce je jediná pomoc – najít si ventil, kterými se naučíte je pravidelně vypouštět. Jak to tedy udělat?
„Pro některé lidi je výhodnější naučit se relaxační techniky, pro někoho je výhodnější to ze sebe dostat ven nějakým jiným, aktivnějším způsobem. Sportem, nějakou formou dynamičtějšího cvičení, boxovací pytel apod. Já třeba mám z relaxačních technik velice ráda autogenní trénink,“ říká Hodycová. Ať už si ale vyberete jakoukoli techniku, je třeba ji provádět pravidelně. Jednorázově se vám možná uleví, skutečné a dlouhodobé výsledky se ale dostaví až po každodenním opakováním.
Vyzkoušejte obdobu autogenního tréninku jóga nidru. Pro spojení s vlastními pocity a emocemi také skvěle fungují meditace.
Jedinečná příležitost zapracovat na sobě
Popírání emocí, snaha o jejich kontrolu ani únik před emocemi nefungují. Dnešní doba covidová nám dává možnost zapracovat na svých emocích – pěkně si na ně posvítit a zapátrat v hlubinách sebe sama po tom, co nám v životě chybí, co z naší minulosti je třeba vytáhnout, znovu prozkoumat a přehodnotit. Zapracovat na emocích se přitom vyplatí nejen z pohledu naší psychiky a celkové spokojenosti, ale i naší imunity a celkového zdraví.
„Kdybychom vzali to, že emoce je šestý smysl, který se dívá dovnitř do těla, tak si také nemůžeme poručit, že nemůžeme něco vidět. Tady platí to samé. Pokud něco vidím, tak to vidím, i když se mi to nelíbí. A stejně tak, pokud mám emoci, která je mi nepříjemná, tak to nejde udělat tak, že tuhle emoci nechci mít. Setkávám se s tím, že právě u lidí, kteří se snaží mít kontrolu co největší, tak pak dochází k o to větším selháváním těla. Ať už vinou emocí, nebo právě psychosomatóz, které z toho plynou,“ říká psychosomatická terapeutka Tereza Hodycová.
