Emoce jsou často vnímané jako nějaký limit, něco, co je ve většině praktických situací na obtíž, a proto není žádoucí, aby lidé byli emocionální. Vy tvrdíte, že emoce jsou důležité…

Emoce nepracují pro lidstvo, jsou jako anděl strážný, pracují pro mě. Někomu se mohou zdát sobecké, ale to nejlepší, co s nimi můžeme udělat, je uvědomovat si je a přijímat je. Nerozmlouvat si je. Teď MÁM vztek. To je jedna z nejsilnějších emocí. Nepotlačujte ji, to je to nejhorší, co můžete udělat. To je lepší vybuchnout. Aspoň to půjde ven, i když vám to asi moc nepomůže. Nejlepší je to prodýchat, dát si pauzu, protože tato emoce je tak silná, že vypne vědomí. Musím se uklidnit, přepnout na mozek a říct si, o co vlastně jde, co potřebuji, co pro to můžu udělat. To je zvládnutá emoce. Nebo taková zkratka: co bych poradila nejlepší kamarádce?

V poslední době narážím právě na to, že sami k sobě jsme mnohem krutější, než ke svým blízkým…

To je přesně to, že kamarádce nehodnotíte emoce. Řeknete jí: no vždyť máš vztek, zkus udělat tohle. Ale my sami se těch nepohodlných emocí snažíme zbavit, nejradši bychom je smazali. Nemáme funkční model, jak s nimi zacházet. Neříkám vždycky a všichni, někdo ho má, ale v těch starších generacích to tak je. Mají pocit že to, co cítí, je špatně, že správné je to nedat najevo, ovládnout se a tak dále. Zůstávají třeba ve vztazích, které jsou na houby, jen ze strachu. Zaplaťpánbůh u dětí narozených po revoluci už je to jinak.

Nezpracované emoce vedou v mnoha párech k hádkám i rozchodům, muži si často stěžují na až moc emocí u svých partnerek, neměly bychom si emoce zpracovávat spíš o samotě a za tím druhým jít, až když máme čistou hlavu?

Jsou situace, kdy na vyjádření emocí není prostor nebo vhodná chvíle. Nemůžete se v práci rozplakat a obejmout klienta, protože ho máte tak ráda! To je ale pracovní vztah, kde jste v nějaké roli, to je věc jiná. Jenže k intimním vztahům emoce patří, tam emoce musí být. Máme takovou představu, že ve vztahu má být klid. A raději vyměníme klid za kontakt, většinou nechceme riskovat konflikt. Je proto dobré o konfliktu něco vědět, umět s ním zacházet, abyste se ho nemuseli bát. Není třeba vyvolat nepříjemnou scénu, ale spíš umět říct, co nám vadí, nepotlačovat to v sobě, protože se to střádá a vznikne z toho odpor k tomu druhému. Je třeba naučit se pečovat o sebe a svoje emoce, protože když to umím u sebe, nedělá mi problém přijmout emoce toho druhého, respektovat je. Když tohle já sama nedělám, nebudu mít nejmenší chuť to dělat s tím druhým. Já se tolik snažím ti vyjít vstříc a ty to ani nezkusíš!

Co když vím, že jsem emocionálnější než je běžné? Třeba já se poměrně snadno dojímám. I ve své novinářské práci. Nepřijde mi to moc profesionální…

A co je špatně? Tak máte silnější citovost! I já se třeba v terapiích dojmu, prožívám klientovy emoce a opravdu se za to nestydím. Jen musím odhadnout, kdy se ten člověk sám v emocích topí a ty moje by k ničemu nebyly. Je dobré vědět, že citovost můžeme ovládat. Jen pokud je něco špatně, máme ji pořád na maximum nebo na minimum. Já vím, že neustojím besídku ve školce, moje děti se sázely, kdo mě rozbrečí při loučení před školou v přírodě, ale něčí těžké trauma zvládnu. Protože vím, že to je pro dobrou věc. A jsem tam v pracovní roli. Já musím být ten pevný bod, musím regulovat emoce, když si to žádá situace.

Nora Vlášková (*1969) Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a později se začala specializovat na soudní psychologii a sexuologii. Následně prošla terapeutickým výcvikem a dnes se zaměřuje na práci s emocemi, vnitřní konflikty a dasein analýzu. Ačkoliv je známá především svými příspěvky o partnerské nevěře, ke které se otevřeně přiznala, jejím velkým tématem je i rozvoj potenciálu dětí a výchova jako taková.

Zdroj: noravlaskova.cz