Zatímco nešťastný rozchod zažila většina dospělých a každý v okolí pro ně měl nějakou dobrou radu, když vás zaskočí smrt někoho blízkého, většinou nastává bezmocné ticho. Odnaučili jsme se umírat, je to záležitost dalekého stáří a tahle hranice se stále posouvá i s tím, jak my sami stárneme. Neumíme si poradit ani se smrtí starých a nemocných lidí. Když potom odejde někdo mladý nebo alespoň zdravý, jsme naprosto bezbranní. Onen nešťastný rozchod má ovšem se smrtí blízkého pořád hodně společného.

Mám zkušenost se vším výše jmenovaným. Měla jsem zlomené srdce, tak nějak podivně se mi odcizila blízká kamarádka a umřel mi mladší brácha. Teprve teď mi došlo, že tyhle životní eskapády mají mnoho společného: skutečně to bolí, psychicky i fyzicky. Víte, že váš život to nijak neohrozí, ale silně ho to poznamená. Je toho hodně, co byste tomu, kdo z vašeho života odešel, chtěli říct, na co se zeptat, co vysvětlit, co ještě dořešit. Jenže druhá strana už není. Samozřejmě že víte, že to nakonec nějak zvládnete, ale bezprostředně ‚po‘ si to neumíte představit. A asi úplně nejhorší jsou vzpomínky a pocit, že dotyčného či dotyčnou vidíte, že projde dveřmi a všechno bude jako dřív. Vrací se vám ve snech. Cítíte uvnitř sebe obrovskou černou díru. Strašně moc byste chtěli vědět, jak dlouho to ještě potrvá.

Bude to asi znít nihilisticky, ale pokud vám někdo zemře, je situace v něčem jednodušší. Je to naprosto nevratné. Je konec. Do téhle zásuvky vzpomínek už nic nepřibude a je možné ji postupně uklidit, zavřít a otevírat časem možná i s úsměvem a láskou. Pokud přijdete o parťáka, který se jen rozhodl s vámi nekomunikovat, je to mnohem těžší, protože ho stále můžete potkat, narazit na něj na sociálních sítích, poslouchat o něm příběhy od svých známých. Definitivní tečka však chybí.

„Po smrti blízkého je zásadní přijmout fakt, že už tu není. Nepřijde, neuvidíte se, nepromluvíte spolu. I když to bolí, je to jediná cesta, jak dobře zpracovat něčí odchod. Pak se lze posunout dál. Proto jsou tak důležité obřady rozloučení. Ukončují existenci,“ říká Oleg Vojtíšek z agentury Pohřební průvodci, která svým klientům nabízí vypořádání všech záležitostí spojených se smrtí, úředními úkony, posledním rozloučením, ale i s truchlením.

FORMALITA, NEBO OČISTNÝ RITUÁL?

Pohřby jsou obecně vnímané spíše negativně jako smutné a příliš formální, neosobní. Sama jsem byla v situaci, kdy jsem naprosto odmítala jít na pohřeb. Bylo mi zle, byl to ten čas, kdy jsem vešla do místnosti a ustal hovor. Jako bych měla na čele napsáno: ‚Ta, co jí umřel brácha.‘ Zpětně viděno to byl velmi formální obřad. Přesto to byl vydařený přechodový rituál, konec, tlustá čára za tím, co bylo.

Ne, nepřestala jsem bráchu vídat na ulici, trápily mě dál sny, ve kterých se vrátil a hledal věci, které jsem já dala pryč, brečela jsem a brečím pokaždé, když vidím vážnou autonehodu, osamělého nočního chodce nebo šipku v nemocnici na ARO, ale pochopila jsem, že už na tom hle světě není a že nejsem sama, komu chybí. Zpráva o pohřbu se šířila mezi lidmi a na obřad jich dorazilo na dvě stě – spolužáci, spoluhráči, kamarádi, rodinní známí, kolegové. A překvapivě nebyla nouze ani o humorné okamžiky, které to všechno udělaly o hodně snesitelnějším.

Jenže to bolelo pořád a já chtěla vědět, jak dlouho ještě. Zvažovala jsem návštěvu odborníka, ale příliš jsem nevěděla, co hledám. Odpověď psychologů byla pro mě naprosto nedostačující: to je individuální, každý truchlí jinak a všechno je v pořádku. Útěchu mi přinesl až rozhovor s kamarádkou, která rok před tím přišla o přítele. „I když se ti teď zdá, že už se nikdy nemůžeš smát, věř mi, že budou zase chvíle, kdy budeš šťastná a veselá. A bude to dřív, než si myslíš.“ Měla pravdu. I když to nikdy bolet nepřestane, žiju dál, směju se, jsem šťastná. A dokážu stejným způsobem podržet jiné pozůstalé, nebojím se o smrti mluvit. „Smrt je v naší společnosti stále tabu, ale ukazuje se, že když dáte lidem prostor mluvit o ní, dělají to vlastně rádi,“ všímá si u svých klientů Blanka Javorová z organizace Ke kořenům, která se mimo jiné snaží o propagaci ekologického pohřebnictví a změnu společenského nastavení v otázce všeho, co se smrtí souvisí. Přesto mi zůstalo hodně nezpracovaných otázek a starých dluhů.

Druhou a asi ještě náročnější kategorií odchodů bez předchozího rozloučení jsou ty, které se daly čekat, ale pro rozloučení nebyl prostor, dokud najednou nebylo pozdě. „S babičkou jsem se nestihla rozloučit a vím, že si to ponesu napořád,“ sdílí svůj příběh marketérka Lucie. „Se strejdou, který nám de facto dělal dědečka, jsem nechtěla stejnou chybu opakovat, a když jsem se dozvěděla, že se jeho stav rapidně zhoršuje, tak jsem iniciovala rodinný zájezd za ním. Musím říct, že i když to bylo smutné, tak je to pro mě jeden z nejhezčích a nejsilnějších zážitků,“ vypráví. Rozdíl mezi těmito dvěma konci popisuje jako rozdíl mezi přehledně uspořádaným šuplíkem a jeho opakem: „U babičky, s níž jsem se nestihla rozloučit, je ten šuplík plný nepořádku přetékajícího ven. Asi nikdy ho nezvládnu srovnat, protože už jsem na to sama. Jediné, co mi zbývá, je smířit se s tím, že to tak bude už napořád.“

NAUČIT SE SMUTNIT

Podle Blanky Javorové z organizace Ke kořenům stojí za to pracovat i s takovou náloží: „Můžete zkusit napsat dopis a pojmenovat všechny své pocity, vyslovit všechno, co vás trápí. Dopis pak třeba spálit. Rozhodně stojí za to i jít se svým smutkem do terapie. Dopřát si čas, abyste to, co vás tíží, mohli propustit a proměnit to bolavé místo v sobě v místo moudrosti.“ K terapii jsem se po čase dostala i já, ačkoli původně s jiným tématem. Pomohla mi zpracovat výčitky, které jsem měla – za to, co jsem kdy bráchovi řekla i zamlčela, udělala či neudělala, co jsem si myslela, jak se chovala.

Zpětně jsem litovala hloupých vtipů, které nešly vzít zpátky, výčitek a zbytečných sporů, trápilo mě, že si doktor v nemocnici bůhvíproč myslel, že jsme s bráchou neměli dobrý vztah. Chtěla jsem vědět, co přesně se stalo ten večer, kdy umřel, kdo dostal jeho orgány, všechno. Štvalo mě, že rodiče nic řešit nechtějí. Že policie nejedná stejně jako v amerických detektivních seriálech a spokojí se s ‚nehodou s nejasnou příčinou‘. Učila jsem se přijmout, že se ledacos nikdy nedozvím, že nemám právo o všem rozhodovat, že musím respektovat rozhodnutí rodičů, že se nic na světě neděje mně naschvál, ale že tak to prostě je, nic nejde vzít zpět. Že nemá cenu trápit se tím, co si myslel cizí bezejmenný doktor, který se možná jen nevhodně snažil mi situaci usnadnit. Pochopila jsem, že nejsem sama, komu brácha chybí, a že můžu svým truchlením i ubližovat a překážet.

Pořád jsem ale cítila potřebu rozloučit se, uzavřít to všechno sama v sobě a za sebe. „Pomáhá najít si něco, co s tím člověkem souvisí, něco, co by chtěl, abyste udělala, co ho symbolizuje, co měl rád. Matka jednoho mého přítele, který náhle zemřel, dává dohromady knihu s jeho uměleckými díly. A myslím, že to má velmi pozitivní efekt. Napište kroniku, někam vyrazte, cokoli,“ doporučuje Oleg Vojtíšek, zakladatel Pohřebních průvodců. U mě tohle hledání vyústilo ve velmi osobní tetování na levé předloktí, protože tetování měl brácha rád, bylo předmětem našich zbytečných dohadů o tom, jestli je vhodné nebo ne. Chtěla jsem ale památku, kterou budu mít pořád u sebe a bude jen mezi mnou a bráchou. Napadlo mě to jednou v noci a nepustilo mě to ani po roce.

MYSTIKA MÁ POŘÁD SÍLU

O podobě tetování jsem přemýšlela dlouho, hledala jsem také tatéra, který mi sedne a snese i příběh, který za mou ozdo bou na kůži bude. A chtěla jsem, aby si ten můj návrh s příběhem vzal a vdechl mu podobu. Musela jsem si to navíc obhájit před manželem i rodiči. A možná právě proto, jakmile bylo tetování na místě, přišel klid. Nikdy jsem si ho nenechala opravit, jak se běžně po prvním zahojení dělá. Lehni, jak padni. Je to naše sourozenecká záležitost, pouto, které nebude zapomenuto.

Pro spoustu lidí je to póza nebo moc ‚ezo‘. Pro mě je to něco tak samozřejmé- ho, že nemám potřebu si to obhajovat, hádat se, vysvětlovat. Potřebu, kterou jinak mám téměř u všeho, kde se cítím nepochopená. Je to má verze rituálu posledního sbohem. Vy můžete sebrat třeba babiččiny recepty, zajet do místa, kde se narodila milovaná tetička, nechat si vyrobit šperk (k dostání jsou dokonce i šperky, kam lze uložit trochu popela blízkého člověka), namalovat obraz nebo uspořádat rodinnou sešlost na památku někoho, kdo už tu není. Záleží, co vy cítíte jako to správné.

Využít můžete i odvěkou symboliku ohně a vody – pustit svíčku po vodě, napsat dopis a spálit ho, možná i vysypat popel do vody, což je mimochodem jedním z nejčastějších posledních přání. Nebo uspořádat táborák na krásném místě. „Oheň je pradávným symbolem smrti, ale i očisty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává mu teplo a světlo, přináší potěšení, radost, ale i bolest. Oheň vlastně může symbolizovat i boží lásku, která plane a hřeje i uprostřed chladu a temnoty. Voda pak symbolizuje očištění duše, svobodu, nebo i znovuzrození. Řeka zase tok života. Voda postupně odplaví náš smutek,“ vysvětluje Vojtíšek, jeden z mála nositelů státem garantované profesní kvalifikace poradce pro pozůstalé.

Oba oslovení odborníci navíc mají společný vzkaz: nikdy není pozdě na to správné rozloučení. I když za sebou už máte klasický pohřeb, i když možná máte urnu s popelem pěknou řádku let na knihovně. Jedinou podmínkou úspěchu je, aby poslední sbohem bylo skutečně osobní. A nebojte se ani oslovit ostatní pozůstalé, aby řekli pár slov na rozloučenou, napsali vzkaz, přidali svůj nápad. Protože jen takový rituál má ten skutečně očistný účinek, umí spojit žijící a nechat konečně odejít mrtvé.

Smutek nikdy úplně nezmizí, ale stane se vaší nedílnou součástí, soukromou komnatou, kde budete občas vlastně rádi, možná tam dokážete časem i pozvat druhé, vylovit odtamtud pár skutečně pravdivých slov útěchy. Máte-li odvahu, učte se smutek neskrývat, prožívat ho a ukazovat světu, že patří k životu. A to i když vám nikdo nezemřel, ale jen se vypařil z vašeho života. Dovolíte-li si to vy, uleví se nakonec všem.

Po smrti blízkého je zásadní přijmout fakt, že už tu není. Nepřijde, nepromluvíte spolu. Pohřeb tomu pomůže.

Zdroj:

časopis Kondice 11/2022