Co pro vás znamená láska? Klidně si odpovězte, protože neexistuje žádná jednotná definice a každý to má jinak. Pro mě je to třeba niterné a hluboké propojení s druhým člověkem.

Máme za to, že jsme zamilovali do partnera náhodou nebo si někdy myslíme, že jsme si vědomě vybrali, protože dotyčný splňuje naše představy, dobře vypadá, je odpovědný, hodný či umí vařit. Ale nic není náhoda a do člověka se zamilujeme na základě nevědomých procesů, spíš než těch, které si uvědomujeme. A co všechno si člověk může představit pod pojmem láska?

Co je to láska?

Láska je jenom chemie v mozku a sociální konstrukt. To by byl výrok schizoidní osoby, která zdánlivě lásku nepotřebuje. Žije ve vztazích, které jsou neosobní, mechanické a odcizené. Takoví lidé nemilují a moc nechápou, čím se ti druzí pořád trápí. Těžko popisují své pocity a už vůbec nerozumí pocitům druhým. Zřejmě už dávno v dětství totiž rezignovali na to, mít vztah a smířili se s deprivací.

Kdyby mě miloval, tak to pro mě udělá. Takový člověk vnímá lásku jako nástroj na uspokojení vlastních potřeb. Vztah je o vzájemném vycházení si vstříc, ale teď mluvíme o momentě, kde jeden z partnerů požaduje uspokojení vlastních zájmů jednosměrně a sám se nemá k reciprocitě. To znamená, že ten druhý po něj plní funkci – finančního zázemí, ochrany, emočního naplnění nebo péče v oblasti jídla a úklidu. Sám ale neumí dávat zpět. Je to funkcionální vztah, kdy partner (může to být muž i žena) hledá pečující a krmící matku, kterou v dětství buď postrádali nebo se od ní pořádně neseparovali a stále ji vyžadují.

Partner mi musí rozumět. To je pojetí lásky, kdy vztah znamená vidět druhému do hlavy. Většinou je to důsledek neempatického vztahu s rodiči a prostředí, kde se nekomunikovalo. Takový člověk má ve vztahu problém ocenit sebe sama a očekává to od druhého. Je to další obdoba funkcionální vztahu, kdy partner plní funkci podpory v sebeúctě. V momentě, kdy partner přestane plnit požadovanou roli, v tomhle případě ujišťování protějšku o jeho hodnotě, tak vztah i láska zmizí.

Udělám pro tebe všechno. Pokud nejde o větu, která zazní v první fázi zamilovanosti, ale přelévá se dál, zpozorněte a možná berte nohy na ramena. Pro takové lidi znamená láska ztratit vědomí sama sebe a rozpustit se ve druhém. Nenechte se mýlit, že sebeobětování je vyjádření těch nejhlubších citů.

Služebník ve vztahu

Lidé, kteří mají tendenci se vztahu obětovat, mají především strach. Strach s opuštění. My si v partnerských vztazích nevědomě opakujeme rané vztahy, které jsme si zažili s rodiči. Píšu nevědomé, protože, když se vás zeptám, co si pamatujete do svých šesti let, tak to bude pár útržků, návštěva babičky a možná první školní den. Zbytek je schovaný, ale to neznamená, že nás neovlivňuje.

Do role služebníka ve vztahu nás žene strach, který jsme zažívali v dětství. „Když nebudu hodný/á, tak mě maminka opustí.“ Základní důvěra v sebe a v ostatní lidi se formuje v raném věku. Možná, že maminka nebyla tak dostupná, jak dítě potřebovalo nebo byla k dispozici, ale péče o dítě ji nebavila a otravovala. A dítě cítí, že je pro rodiče jaksi na obtíž, i když si to neumí uvědomit nebo formulovat. Dítě se naučí, že svět není zrovna přívětivé místo a musí si lásku zasloužit a pojistit tím, že se bude podřizovat. Takový člověk má v dospělosti pocit, že tu musí být pro toho druhého, jinak bude opuštěný. A snaží se dělat všechno proto, aby svému přesvědčení dostál. Když nejsou jeho služby přijímány, má pocit, že není milovaný. Čím víc se snaží, tím víc to druhému leze na nervy a většinou to nedopadá dobře. Není divu. Všechno to totiž nevychází z ryzího citu, ale z úzkosti.

A příčinou nemusí být jenom matka, která si s dítětem nevytvoří pevnou vazbu. Důvod může býti v dalších fází dětství, kdy po vytvoření pevné vazby musí naopak proběhnout fáze separace od maminky. A ty jsou úzkostné a nechtějí své děti „pustit“. V tenhle moment má důležitý vliv otec (bavíme se zhruba o věku čtyř až pěti let dítěte). A otcovská figura má přijít a říct. „Prosím tě, tak mu ten svetříček nedávej, když nechce a nech ho jít. Pojď, dáme si zatím kafe.“ Je to úloha otce, kdo pomáhá jemně matku a dítě od sebe oddělit, a láka ženu zpět do manželského světa. Protože dítě už není kojenec a je to ten správný čas, aby se matka ukotvila více ve vlastní autonomii a dítě také. Pokud se tak nestane, dítě bude úzkostně přilepené na mámě a v dospělosti se může ocitnout v závislých vztazích v roli služebníka nebo služebnice. Nebude znát vlastní hodnotu a vždy bude potřebovat člověka, skrz kterého bude žít.

Na závěr dodávám, že snažit se vyhovět druhému není nic špatného, ale nesmí se tak dít za cenu popření vlastních potřeb a vlastní autonomie.

Zdroj: semináře IPPART (Institut psychoanalytické párové terapie), publikace: Slavoj Titl: Psychoanalytická párová terapie