Bezdětné a šťastné nemusejí být kariéristky
Kamarádi si ze mě občas utahují. „To je Máří. Pozor, nemá ráda děti!“ představují mě známým. Ukazují si fotky ratolestí, a když dojdou ke mně, zamění je za fotku psů. „Na ty mám alergii,“ odpoklonkuju je nekompromisně. Většinou to skončí legrací a z nedostatku jiné potěchy mi koupí pivo. Ne vždy to ale šlo tak lehce. Když mi bylo kolem třiceti, všichni kolem mě se brali a zakládali rodiny. Byla jsem černá ovce. Snášela jsem útrpné pohledy i věty typu: „Neboj, i ty se dočkáš,“ nebo „Však ono to přijde, my ti miminko na chvíli půjčíme.“ Upřímně, neuměla jsem si představit nic příšernějšího.
Deset let pochybností
Biologické hodiny netikaly, natož aby zvonily na poplach. Přesto jsem si v té době připadala jiná. Podobně to popisuje americká novinářka Erin Auerbachová, žena přibližně mého věku, taktéž bezdětná a single. „Téměř celou dekádu jsem strávila pochybnostmi o sobě. Panikařila jsem z toho, že nemám pevný vztah ani rodinu a připadala si jako příšera. Až čtyřicítka mi přinesla kýžené uvolnění.“
Moje maminka, která je gynekoložkou, tudíž se s budoucími a stávajícími nadšenými matkami setkává pořád, mi dala rozhřešení dřív. „Na dítě musíš mít zázemí. Když jsi sama a nemáš k miminům vztah, neřeš to. Lepší prcka vůbec nemít než ho mít a být z toho nešťastná. Každý žije podle svého,“ řekla. A já si před očima představila známou z tenisu, která má dva kluky, o nichž mluví jako o malých pitomcích. „Já ti tak závidím. Ti spratci jsou největší chyba mého života.“ Než se trápit, to si raději děti nepořizovat a neničit sebe ani je.
Důvodem není kariéra
V Americe je dnes každá pátá žena kolem čtyřicítky nezadaná a bezdětná. Pravidlo, že dáma, která nechce mít děti, je nutně workoholička, dávno neplatí. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, co to znamená mít dítě – finančně, psychicky i vztahově. Vidím kolem sebe manželství, která fungují jen kvůli potomkům. Dospělí se v tom svazku sice souží, ale rozpustit ho nechtějí. Nacházejí si pak jiné kratochvíle – utíkají za sportem, kamarády.
Mnozí se paradoxně zaměří právě na práci, aby nemuseli trávit čas doma. Týká se jich tedy to, co mylně přisuzují bezdětným. „Dospělá žena, která si na případné založení rodiny počkala, tohle všechno citlivě vnímá. A často se právě proto zaměří v životě nikoli na kariéru, nýbrž na vlastní spokojenost,“ popisuje Suzanne Lachmanová s tím, že na postoji takové ženy k založení rodiny to nic nemění. „Tyto osoby už uvažují rozumněji než ve dvaceti. Chápou, že být prvorodičkou v pokročilejší fázi života s sebou nese velká rizika. A velmi si rozmýšlejí, zda se stát starou mámou.“
Život na vlastní pěst
Život si zařídí jinak. Já mám kolem sebe spoustu přátel, sportuju, cestuju. Když se mi do něčeho nechce, prostě změním plán. „Nezávislost a samostatnost se každému po čase zalíbí. V životě bez dětí a manžela je velká dávka svobody, které se člověk nerad vzdává,“ uvědomuje si kalifornská spisovatelka Emma Wellsová, která se tímto tématem zabývá. A Erin Auerbachová dodává: „Je v tom i hrdost na vlastní soběstačnost. Na to, že jsme schopné si své dny naplánovat podle svého a baví nás to. Člověk bez rodiny se musí začlenit do společenského reje vrstevníků a dokázat jím se vztyčenou hlavou plout, i když je odlišný.“
Strach ze samoty
Na rovinu: Když se pustíte na tenký led života bez rodiny, je možné, že jednou budete umírat sami. Není sice dané, že když děti máte, nevykašlou se ve vlastní dospělosti na vás, ale pravděpodobnost toho, že zůstanete coby stařenka bez dotyku spřízněné ruky, je větší. A Suzanne Lachmanová jde dál. „Často si ženy myšlenky na samotu zakazují. Ale ony se do jejich myslí vkrádají. Je to přirozené. Nikdo neví, co ho v budoucnu čeká. A podřizovat se svým obavám není nikdy ta správná cesta.“
Moje kamarádka Petra tento stav neukočírovala. V devětatřiceti letech se rozhodla si dítě pořídit. Její partner souhlasil. „Nebylo to lehké. Absolvovala jsem několik umělých oplodnění. Nakonec to vyšlo,“ svěřuje se. Dnes je jí pětačtyřicet. Přítel ji opustil, malá Bětka zůstala. „Nechci říct, že jsem byla zbrklá. Dcerku mám ráda. Přestože jsem nikdy vztah k dětem neměla, žijeme si spolu dobře. Ale upřímně říkám, že se mi stýská po svobodném životě. A dnes bych se asi rozhodla úplně jinak,“ vypráví s holčičkou na klíně.
Obranná zeď
Podle psychologů se nároky na partnera s rostoucím věkem zvyšují. „V mladším věku je lehké se zamilovat. Když k tomu pak přibude rodina, člověk se v nastalé situaci pohybuje tak nějak automaticky. Ale později se zvyšují vaše nároky, a to v prvé řadě na muže a svazek, v jakém s ním budete žít,“ říká psycholožka Suzanne Lachmanová. Jenže kdy si můžeme být jisté, že ten ,náš‘ je opravdu ten pravý? Ten skvělý otec našich prcků? Pokud po potomcích toužíte, dá se přimhouřit oko. Ale když nejsou vaší prioritou?
„Starší ženy už mají za sebou hodně srdcových zkušeností. Zklamání, zpackané aféry, často se setkaly i s traumatem v podobě psychického nátlaku nebo v horším případě i násilí,“ vysvětluje Suzanne s tím, že všechno to je nutí k nasazení jakési ochranné masky. „Staví si kolem sebe zeď, kterou rády probourají kvůli volné lásce, ale pustit si někoho opravdu k tělu je stále těžší.“ Navíc si podle ní svoje nároky více uvědomují. „Hledání dokonalého svazku je pro ně sice prioritou, na druhou stranu je jim jasné, jak by jejich přístup mohl spoutat potenciální hlavu rodiny. Jelikož samy velice respektují svobodu a nezávislost, často raději z případného soužití dobrovolně vycouvají.“
Sama u kormidla
Z vlastní zkušenosti vím, že být bez rodiny není jednoduché. Musíte překonat udivené reakce okolí, smířit se s možnou samotou a pochopit, že závazky, především finanční, budete řešit jen vy. „Na druhou stranu vám ubudou výdaje na potomky. A živit se sama i s onou nejistotou a strachem, co bude, když přijdete o práci, je pro mě pořád lepší než zůstat někomu viset na krku,“ tvrdí Erin Auerbachová. Váš společenský život naopak zůstane dlouho v mladické fázi a kormidlo vlastní bárky houpající se na vlnách velkého světa držíte v rukou jen vy. Soudit nebo nedej bože odsuzovat jednu či druhou skupinu se mi nechce. Na to nikdo nemá právo. Nejlepší je pojmout to jako všechno ostatní: každému prostě tak, jak má rád.