Když jsem přemýšlela, proč mě vůbec smrt cizí a vzdálené panovnice tak zasáhla, napadlo mě, že s ní totiž skončilo i to, co by se dalo považovat za pozůstatky dětství, důkaz, že ještě nejsem tak stará. Královna byla v mé první učebnici angličtiny. Když jsem poprvé vyjela do zahraničí někam dál, než k našim sousedům, bylo to do Anglie, do Londýna, kde jsem si v muzeu Madame Tussauds udělala fotku s voskovou královnou (která nevyšla, protože jsem si na jediné písčité pláži na jihu země nasypala do foťáku písek – byl na film a ten se přestal navíjet) a před branami Buckinghamského paláce jsem pozorně zkoumala všechna okna, zda královnu nezahlédnu.
Dopis z Buckinghamu
Druhé mé pouto k ní je trošku trapné. Milovala jsem jejího vnuka prince Williama a ve svých představách jsem se bohatě zaobírala tím, jak bychom před přísnou panovnicí svou lásku obhájili. Ono celé to mé vzplanutí bylo velmi vtipné – do Williama jsem se zamilovala, jelikož mi připomínal Thomase, chlapce z Německa, asi o šest let staršího, kterého jsem ve svých dvanácti potkala na dovolené a bláznivě se do něj zamilovala. Jenže byl o tolik starší, navíc z Německa, ani jsem nevěděla odkud a jak se jmenuje příjmením… Za to o Williamovi jsem mohla vědět téměř všechno, to bude jednodušší. Má láska vyvrcholila dopisem pravděpodobně adresovaným právě do Buckinghamu, který mi opravila naše angličtinářka a já ho skutečně poslala, i s fotkou vystřiženou z časopisu Chvilka pro tebe a prosbou o její podepsání.
Světe div se, ale za několik měsíců mi přišla odpověď. Sice jsem tou dobou už milovala spolužáka Ondru, protože William zrovna dostal řidičák a prý miloval Britney Spears, a mně přece jen bylo třináct a šance na setkání byla nulová. Ale když jsem držela obálku v ruce, pokoušel se o mě infarkt. Představte si, že mi fotku vrátili, tedy nepodepsanou, ovšem s velmi zdvořilým dopisem, jak by byl princ rád a že je moc zaneprázdněný a fotky nepodepisuje. Ten poklad jsem rozpačitě kamsi zastrčila a ztratil se. Vyšší prioritu dostala fotka Gillian Anderson alias Scullyové, která přišla někdy tou dobou. A podepsaná!
Blažená v dešti a mlze
Britská královská rodina zůstala takovým mým tajným guilty pleasure. Přestože s postupujícím časem se tím atraktivnějším z bratrů stal Harry (ten je mimochodem jen o rok starší než já, takže by to celkem i šlo), v lásku už to nepřerostlo. Windsorové pro mě byli prostě takovou rodinkou odvedle, se kterou máme hodně společného. Navíc časem jsem si „začala víc rozumět“ i s ekologem Charlesem a dojímat se jeho láskou ke Camille, se kterou jsem kdysi odmítala vůbec promluvit, protože byla tak zlá na mou tchýni, a objevila jsem v sobě kus královny Alžběty – znáte tu rozkoš, když vyrazíte ven i v dešti a mlze a všem je zima a vám ne? A to zoufalství, když pořád po někom někde zhasínáte? Rozuměly bychom si, jsem si tím jistá!
Když na mě teď vykoukla fotka Charlese s titulkem „Král“, přišlo mi to stejně divné, jako když jsem 17. 8. 2013 v 10:00 byla Pospíšilová a v 10:30 už Rýparová. Na to si prostě nejde zvyknout. Zvykla jsem si. Občas jsem automaticky zvedla telefon se starým příjmením na jazyku, občas jsem si přišla divně, ale uplynulo 9 let a příjmení Pospíšilová ve mně budí stejné pocity jako Nováková.
Vzpomněla jsem si, když jsem poprvé tankovala naftu za 42,90 a fotila stojan kamarádům, že „to je teda síla“. Pár dní jsem kalkulovala, kolik času mi zabere dojet do 16 km vzdálené školky na kole a jak to Fanda snese v dešti, ale zvykla jsem si a jakou radost bych měla za naftu za 42,90. Koneckonců každý rok si zvyknu i na změnu letopočtu, i když 1. 1. to vypadá beznadějně. Přemýšlím, jestli jsem si někdy na něco nezvykla. Napadá mě vlastně jen lidská blbost a na tu si, s dovolením, zvykat nebudu. Nechci.
I když o nezvyku a nemožnosti si zvyknout mluvíme pořád, těch věcí, které skutečně v sobě změnit a přijmout nedokážeme, je extrémně málo. Trvat na starých pořádcích jen proto, že jsme tak zvyklí, jednoduše nejde. Svět se mění a my s ním a je to tak, jak má být. Můžeme nad tím plakat, ale to je asi tak všechno. Nic s tím neuděláme.
Včera ještě bůh ochraňoval královnu a dnes už bdí nad králem. Charlesi, starý brachu, už jsi viděl mou eko zahrádku? Je na čase prohloubit naše přátelství!
Zdroj: magazín Kondice, kondice.cz
