Můj život se synem a jeho Aspergerem
Premium
Zdroj: Shutterstock.com
Můj patnáctiletý syn nemá rád, když se o jeho Aspergerově syndromu mluví, a kdybych ho tu jmenovala, naštval by se. Tak mu to dělat nebudu. Ze všeho nejvíc se snaží splynout s vrstevníky. Docela se daří, i když jeho přístup ke škole a k mezilidské komunikaci je občas stále ještě, řekněme, aspergerovský. Ale má to štěstí - a já s ním, že patří k té třetině dětí, u nichž se Asperger během dospívání více méně normalizuje.
Vždycky to totiž tak snadné nebylo, o čemž svědčí vyhazov ze školky i ze základní školy, kde si se synem prostě nevěděli rady. Já doma na tom s divokým dítětem, na které neplatila žádná pozitivní motivace ani tresty, nebyla o moc lépe. A rady si nevěděl ani bývalý manžel, ten na syna, který se tolik lišil od něj samého, neměl ‚páky‘, trpělivost ani fantazii. Syn si neuměl hrát a chvíli neposeděl, řeč s ním šla od deseti k pěti.
Nejtěžší okamžik: Jít si pro diagnózu
