Vždycky to totiž tak snadné nebylo, o čemž svědčí vyhazov ze školky i ze základní školy, kde si se synem prostě nevěděli rady. Já doma na tom s divokým dítětem, na které neplatila žádná pozitivní motivace ani tresty, nebyla o moc lépe. A rady si nevěděl ani bývalý manžel, ten na syna, který se tolik lišil od něj samého, neměl ‚páky‘, trpělivost ani fantazii. Syn si neuměl hrát a chvíli neposeděl, řeč s ním šla od deseti k pěti.

Nejtěžší okamžik: Jít si pro diagnózu

Zpětně mám pocit, že nejtěžší bylo nechat si potvrdit, že syn skutečně Aspergerův syndrom má. Bylo to však důležité hned ze dvou důvodů – mohli jsme začít hledat školu a učitele, kteří by si věděli rady, měl nárok na asistenta a nějaký čas i na příspěvek na péči, díky němuž jsme mohli platit například asistentku pro volný čas nebo ho poslat na tábor pro děti s Aspergerem. Tím druhým důvodem bylo moje rodičovské sebevědomí – už roky jsem věděla, že něco není úplně v pořádku, a když mi to pak odborník potvrdil, paradoxně se mi ulevilo. Navíc, když znáte nepřítele, snáze se mu postavíte.

Buďte ráda, že je čilej

Syn byl obtížně zvladatelný už jako kojenec a batole, ale narazit na psychologa, který potvrdil diagnózu Aspergerova syndromu a středně těžké hyperaktivity, se mi podařilo až někdy po jeho pátých narozeninách. A to ještě díky pátrání po internetu, když jsem začala tušit, co a jak. Připadala jsem si během předchozích několika let při návštěvách tří nebo čtyř odborníků jako blázen, který nezvládá výchovu, a snaží se proto dítěti přišít nějakou diagnózu. Většinou se mě snažili uchlácholit slovy „Buďte ráda, že je čilej!“ či něčím na ten způsob.

Zlatá terapie

Až díky pražské organizaci APLA se věci pohnuly – chodili jsme na terapii, později už ji syn absolvoval sám – nacvičovali tu například chování v běžných situacích, doma jsme trénovali trpělivost a taky jsme zavedli jako nejúčinnější trest posílání do jiné místnosti, protože zákaz něčeho byl synovi šumafuk. A tělesné tresty se mi jednak nelíbí, navíc se u dětí s Aspergerem nedoporučují, protože mají potíž poznat, které chování je ještě v normě a které už ne, a navíc samy mají někdy problémy s agresivitou. Pozitivní motivací bylo třeba společné čtení – vím, že psychologové se u těchto dětí nebrání ani sladkostem, ale syn měl vždycky trochu problémy s váhou, takže tohle u nás moc neprošlo. A ještě jednu věc jsem si uvědomila: důslednost je vlastnost, ve kterou věřím u jakéhokoli dítěte, ale u dětí s Aspergerem to platí dvojnásob, stejně jako potřebuje ještě jasněji vytyčené hranice.

Dobrý start do života

Syn je na tom teď dobře, je například nadprůměrně schopný si cokoli zařídit sám – protože skoro nejvíc ze všeho nemá rád, když mu někdo do něčeho mluví. Pro klid můj i jeho je důležité, aby tomu odpovídala komunikace. Tak velké dítě se skutečně moc nenechá vodit za ručičku a vy jako rodič musíte skousnout třeba i to, že se to týká i školy, kde přitom rozhodně nepatří mezi premianty. Nicméně chodí na osmileté gymnázium a dneska už nemá ani asistentku, což před lety vypadalo navzdory nesporné inteligenci jako nereálné přání. Teď ještě aby pochopil, že někdy se musí dodržovat i pravidla, která nastavil někdo jiný než on.