Sexy čtyřicítka: Vědomý pohyb jako základ úspěchu

Dá se podle tělesné konstituce odhadnout, s čím a kdy budeme mít v pokročilejším věku problém?

Řekla bych, že spíš může napovědět genetika nebo to, co jsme okoukali od našich rodičů, co nás někdo naučil, co nám někdy řekl. Jsou to stereotypy, které opakujeme tak často, že se někde projeví. Například děti napodobují a kopírují pohybové vzorce rodičů. Já sama jsem kdysi chodila do Sokola a učili nás se narovnat tak, že nám strčili palec mezi lopatky. To rozhodně není dobře, protože stáhnete lopatky k sobě a tam je držíte, protože vám je ten palec nepříjemný. Časem pak dochází ke ztrátě pružnosti hrudní páteře, k jejímu oploštění a přetížení sousedních segmentů.

Ale je to vždycky výsledek spojení několika faktorů – genetiky, pohybových stereotypů, způsobu života. Každý jsme jiný, je to individuální a návody pro všechny nikdy nebudou fungovat stoprocentně.

Jakou roli má v tomhle menopauza? Urychluje to naše ‚opotřebovávání‘?

Osobně si myslím, že svou roli jistě hraje. Obecně bych ale řekla, že větší problém je, že neumíme stárnout a přijímat změny s tím spojené. O stárnutí a stáří se moc nemluví. Vůbec pak nevíme, co vlastně obnáší. Co si s tím počít, co se děje, jak se tělo mění. Když se díváme na malé miminko, rozplýváme se, že takoví jsme taky byli. Ale když vidíme starou vrásčitou babičku, která špatně chodí, jsme zděšené, že takové budeme. Budeme, ale je na nás, v jaké budeme kondici, co pro to uděláme. Už teď to můžeme hodně ovlivnit. Je to jako dávat si padesátikoruny do prasátka. V osmdesáti už to bude slušná částka.

Menopauza je období změny, ale není to žádný konec! Potřebujeme se jen naučit stárnout. Že to neumíme, dokazují všechny možnosti, které dneska jsou – plastická chirurgie pro všechny, kdy se lidé vylepšují tak, že už je ani nepoznáte. Můžete si nechat tu něco přišít, tu natáhnout nitě, tady botox, ale jen oddalujete to, co musí přijít. Problém je, pokud se ze scvrklé stařenky stává tabu a nepřipouštíte si, že takové budete. Ne menopauza sama o sobě.

Myslím, že tomu neprospívá obecný obraz menopauzy. Když jsem o ní nedávno psala, padla na mě tíseň, že za pár let bude po všem. Na druhou stranu ženy po padesátce, které znám, jsou často krásnější a spokojenější než kdy dřív. Nevím, co vlastně čekat.

Kdo myslíte, že by vás na tohle měl připravit? Máma, babička, škola, kamarádky? Kdo vás připravil na to, jaké to bude, až přijde perio da, jaké to bude s prvním klukem? Nikdo, protože málokterá máma o tomhle s dcerou mluví.

Stejně jako jsou věci, které by synovi měl říct táta. Možná je to moc intimní, ale kdo to pak má udělat? Terapeut? Trenér?

Když nevíme, do čeho jdeme, bojíme se víc. Ženské v 35 letech pak mají o menopauze naprosto logicky stejnou představu jako vy: Že je to konec. Ale on to konec určitě není! Je to období určitých změn, jak v psychice, tak po fyzické stránce, které se dají v pohodě projít, a období PO je moc fajn.

Jenže se zmiňuje hlavně to špatné – padající vlasy, povislá kůže, tloustnutí, infarkt, osteoporóza, problémy při sexu. To přece zní děsivě…

Ale teď mi řekněte, co z toho nesouvisí se stárnutím? Co z toho netrápí chlapy? Padají jim vlasy, rostou břicha, problémy v sexuální oblasti jsou pro ně mnohem citlivější záležitost. To je andropauza a řekla bych, že to chlapi nesou ještě hůř než my, protože jsou věci, které neschováte. Ano, je pravda, že u ženy je ta změna vlastně ‚ze dne na den‘. Vzbudíte se a máte návaly. U chlapů je to postupné, plíživé. Ale to také není výhoda. A to, že se mluví jen o tom špatném? Co na to říct, než že je na čase to změnit.

Mnoho žen začíná se sportem ‚na stará kolena‘. Je nějaký pohyb vhodnější než jiný? Můžeme si nějak uškodit? Kamarádce v jejích 37 letech řekl ortoped, že je na běhání stará, a je fakt, že během roku měla dvě ošklivá běžecká zranění…

Tohle je zase dané mnoha faktory. Také záleží, co jí vlastně doktor řekl. Nemyslím, že by jí přímo řekl, že je ve 37 stará, ale mohla si to tak přeložit. Třeba dělala vrcholově sport a má zničené klouby, mohl jí říct, že běh není sport pro ni nebo že si toho naložila moc. Ale zase jsme u toho stárnutí – ze strachu z něj si výrok ‚není to pro vás‘ přeložíte jako ‚jste stará‘. Běhání skutečně není pro každého, i když se teď všude dočítáte opak.

Je to levné, vezmu si boty a tepláky a můžu to dělat kdekoli a kdykoli. Ale já osobně si myslím, že pokud se člověk rozhodne v dospělosti zničehonic běhat, měl by si dojít na komplexní vyšetření. Srdce, tlak, nadváha, zajít na ortopedii, aby mu to posvětili, protože ne každý má postavení kyčlí a kolen takové, aby mohl běhat. A když ne doktor, tak třeba pohybový specialista, jako jsem já – leccos umíme poznat.

Některá těla na běhání zkrátka nejsou. Když mi řeknete, že vás bolí za krkem, máte náběh na výhřez, že vás bolí oči, trpíte občas migrénou, tak vám běhání rozhodně nedoporučím. Možná až spolu zvládneme krk a oči, až se svaly kolem páteře zpevní, tak vyběhnete, ale nebude to ze dne na den.

Většina lidí ale problémy začne řešit spíš až později, když je něco bude bolet přímo z běhu.

Tohle je problém i u mnohem mladších žen. Rozhlédněte se cestou domů. Každá mamina měsíc po porodu s kily navíc běhá s kočárkem. Já jí rozumím, je po porodu, neví si s tou váhou rady, všichni běhají, tak taky půjde. Ale nikdo jí neřekl, že má pánevní dno, nikdo jí neřekl, že až bude starší, tak se jí to vrátí.

Nezdá se to, ale záleží i na tom, po jakém povrchu běháte, jaké máte boty. Určitě ne vytáhnout kecky, které máte tři roky někde v rohu. Těžší člověk potřebuje pružnější botu, ale musí být i přiměřeně pevná, aby se v ní mohla noha odrazit. Nadváha obecně k běhu nesedí, stejně jako bolesti zad nebo celodenní sezení u počítače – tělo jednoduše není připravené pružit. Stejně tak pokud mě bolí klouby, cítím kyčle nebo mám vbočené palce, tak se chodidlo nebude schopné dobře odrazit. Mnohdy sportujeme a nemyslíme na důsledky.

Když se vrátím k tomu běhání po porodu – na co si zaděláváme?

Častým výsledkem je inkontinence a rozestup břišní stěny (diastáza) a žen s tímhle problémem bohužel přibývá. Časem hrozí i pokles dělohy a močového měchýře. Po porodu to chce skutečně začít těmi mikrocviky, co nejsou vidět a ze začátku možná ani cítit, nádech, výdech, zpevnit a až potom možná vyběhnout. Cvičení pánevního dna ale rozhodně není jen záležitostí žen po menopauze nebo s poporodní inkontinencí. Je to celoživotní nutnost, mělo by se trénovat klidně už od 12 let až do smrti. A po porodu obzvlášť.

Líbilo by se mi, kdyby s námi v tomhle gynekologové spolupracovali. Já mám třeba kamarádku gynekoložku, která mi posílá tyhle ‚rozbité‘ maminy. Tři měsíce spolu pracujeme a pak ji pošlu zpět na kontrolu a změna je citelná. Někdy je potřeba ještě přidat, jindy už je ale v pořádku a může jít klidně běhat.

Pokles dělohy se často zmiňuje jako problém žen po menopauze, které kdysi rodily vaginálně. Řeší se to většinou chirurgicky…

Ano, medicína na to má rychlé řešení: vyoperovat. Ale já věřím cvičení, myslím si, že se jím dá ‚opravit‘ všechno. Nebo skoro všechno. Určitě ne zpátky do někdejšího stavu, ale zamezit operaci většinou skutečně jde. I mně samotné bylo chirurgické řešení doporučeno, ale odmítla jsem ho a cvičím.

Musíme se na to dívat tak, že cílem lékaře je vyléčit, vyřešit, případně i něco vyříznout. (smích) Jenže co potom? Když vyndáte dělohu, její místo zas vyplní okolní orgány nebo břišní tuk. A pokles močového měchýře taky přece není dobrá věc. Ale chirurgické zásahy jsou oborem lékařů, do toho se nechci plést, mým oborem je cvičení a to já budu propagovat vždycky. Někomu nemusí vyhovovat, protože chce vůli a čas, ale funguje a já ho vždycky budu doporučovat úplně na všechno.

Zdravé cvičení, pilates, hluboký stabilizační systém – to je váš obor. Dá se říct, že od určitého věku by měly být samozřejmostí? Nebo jen pokud mám problémy?

Řeknu to tak, že pokud nemáte problémy, pak si většinou jen myslíte, že je nemáte. Přijdete na individuální lekci a vždycky něco najdeme. Určitě není na škodu si zajít občas na skupinovou lekci, a pokud objevíte něco, co vám nejde, dělá vám to problém, stojí za to se o tom pobavit s lektorem a třeba se objednat individuálně. Na takové hodině by vás pak měl zkontrolovat, navrhnout řešení a dát vám čas na rozmyšlenou. Někdo pak chce chodit třeba každý týden, protože cvičení doma moc nedá, někdo je svědomitý a stačí mu se vidět jednou za čas.

Má to v tom prvním případě, tedy když pak člověk doma moc necvičí, vůbec smysl?

To určitě má, ale pokrok je samozřejmě pomalejší, méně výrazný. Já samozřejmě poznám, když někdo 14 dní nic nedělal.

Je na starších lidech tohle lajdačení dříve vidět?

Pokud tím myslíte úplnou absenci pohybu, necvičení, pohodlnost a přístup ‚kašlu na to, stejně už jsem stará/starý‘, tak to rozhodně vidět je ve smyslu změn na těle, na pohybu, na funkčnosti. Průběžný a pravidelný pohyb je důležitý v každém věku. Je třeba myslet na to, že když třeba celý den sedíte u počítače, není to pravé ořechové vyrazit jednou za týden na squash a vydat tam ze sebe všechno.

Často slyším, že se lidé potřebují vybít, vyčistit si hlavu, vymlátit ze sebe energii. Nějaké pomalé cvičení je nuda a není na to čas a nesplní to účel. Ale nikdo vás nenutí, abyste hodinu denně leželi na podložce a cvičili. Zásadní je naučit se ty cviky zapojit do běžného dne, v práci si dávat přestávky, projít se, když čekám u kávovaru, prodýchat různé části těla, spoustu cviků můžete dělat, aniž by si toho kdokoli všiml.

Hodně lidí říká, že je pomalé cvičení jednoduše nebaví. Chtějí se zapotit, vědět, že něco dělali.

Jsme dnes hodně zaměření na výkon. Někdo to tak prostě má. Ono asi není dobré rovnou přijít s tím, že člověk něco nesmí dělat. Osobní trenér by měl být kouč a trochu psycholog, poznat, jak to klientovi nastavit. Ale nic mu nevnucovat.

Je potřeba si z cvičení udělat zvyk, zapojit cviky do každodenního života, změnit některé návyky. Třeba když v práci odpočíváte tím, že projíždíte internet. Když se naučíte, že v tuhle chvíli zvednete zadek ze židle a půjdete se projít nebo se protáhnete, pak můžete klidně jít večer běhat nebo na squash. Proč ne.

Jak se liší dnešní generace padesátnic třeba od svých matek?

Dneska jsou ženy mnohem aktivnější, mají možnost dělat kariéru, vzdělávat se, vést velké firmy. Chtějí taky dobře vypadat, protože pořád chodí mezi lidi, vidí jiné ženy, které vypadají skvěle. Máme úplně jiné možnosti v podobě kosmetiky a plastické chirurgie, někdy je to až děsivé. Myslím, že nám dnes nesvědčí hlavně to, kolik na sebe máme času. Na přemýšlení o sobě, zkoumání svých problémů. Kdysi babičky někde na vsi žily prostě podle slunce, věděly, kdy je čas vstávat, kdy jít spát, pořád měly co dělat. Když jim nebylo dobře, udělaly si obklad, uvařily čaj, šly si lehnout, druhý den už zase fungovaly, protože tam nebyl nikdo, kdo by to za ně udělal.

Možná jim bába kořenářka poradila, aby si na návaly uvařily jetel. My ho máme dneska v tabletách a první, co vám vyjede na Googlu, když si zadáte slovo menopauza, jsou tablety. Máš problém? Dej si tabletku. Mně také bylo doporučeno brát hormony, že to ženské berou i do 60. Že se jinak scvrknu a zestárnu.

Jenže jsem po nich strašně otékala. A dneska bych řekla, že jsem to bez léků vlastně zvládla líp než s nimi. Kdybych se vrátila v čase a měla možnost volit, nic bych už ani nezkoušela. Menopauza je přirozená a příroda určitě měla důvod to zařídit tak, jak to je.

Zdroj:

KATEŘINA URBÁNKOVÁ

(*1968)

Pohybová specialistka IQ pohyb Akademie, osobní trenérka zdravotní tělesné výchovy a instruktorka Pilates Clinic Method, sportovní masérka a terapeutka. Ve světě intenzivního sportu se pohybuje více než 30 let. Začínala jako lektorka aerobiku, bodystylingu, bosu nebo TRX, nakonec zakotvila u pilates a zdravého pohybu. Své klienty motivuje silným osobním příběhem: rozcvičila výhřez ploténky v krční páteři, pro kterou lékař viděl jediné řešení – operaci. Cvičení je podle ní recept na všechno. Mezi jejími klientkami převažují zralé ženy. „Nevím, čím to je, ale odjakživa to ke mně táhne ženské od 40 do 100,“ směje se dnes už dvojnásobná babička.

Menopauza je období změny, ale není to žádný konec! Potřebujeme se jen naučit stárnout. Problém je, pokud se ze scvrklé stařenky stává tabu. Ne menopauza sama o sobě.