Jak moc podle vás sebevědomí ženy ovlivňuje to, jakým způsobem přistupuje ke svému tělu, jak ho vnímá, jak je s ním spokojená nebo naopak nespokojená?

Sebevědomí a sebepřijetí jsou naprosto základními pojmy, pokud jde o přístup ke svému tělu. Nejenže statisticky ženy, které jsou sebevědomější, jsou také spokojeny se svým tělem více, ale také motivace pro různé zákroky jsou rozdílné.

Co byste poradil ženám, které ihned po porodu řeší vzhled intimních partií, například zvětšení stydkých pysků nebo větší poševní otvor, a stydí se za ně?

Stud jde dohromady s tím, jak my vnímáme společnost, a tedy jak máme pocit, že i společnost vnímá nás. Ženy často mají nějaký symbol krásy, který převzaly ze společnosti, a bojí se, že pokud ho nebudou následovat, může to ovlivnit jejich ženství. Jak se říká, že mužství je křehké, tak vnímám stejně i ženství. Pokud nejsme srovnáni se sebou a svým tělem, často přijímáme více názory, které si myslíme, že razí společnost.

Proč jsou to podle vás právě ženy, které řeší častěji plastické úpravy pomocí chirurgických operací?

Zde si myslím, že se dostáváme k otázce sexismu, ale také ageismu. Přece jen stále ve společnosti máme názor, že žena musí vypadat neustále mladě, plodně, zdravě. Parametry na ženskou krásu jsou daleko vyšší než na mužskou, a to nejen u mužů. Tuto teorii si spousta žen vzala za svou a žijí podle toho.

Myslíte si, že mohou estetické úpravy vaginy nebo prsou zlepšit kvalitu života žen? Nebylo by lepší, kdyby se nad své problémy dokázaly ženy povznést, a řešily spíše vztah k vlastnímu tělu a schopnost přijmout ho takové, jaké je?

Jak jsem říkal na začátku, ženy, které jsou sebevědomé, tak mají jinou motivaci pro zákrok, než ženy nesebevědomé. Setkal jsem se s názorem silné sebevědomé ženy, která měla přesně vysněnou představu o tom, jak má vypadat a plastická operace jí k tomu jen pomohla. Nicméně zde to nevycházelo z pocitu zavděčení se, ale spíše z pocitu, že jí něco konkrétního chybělo. Nechci tvrdit, že je to ojedinělý případ, ale stát se to může, a v tom případě to kvalitu života zajisté zlepší. Nicméně pokud budeme spoléhat jen na estetickou úpravu, co se týká naší kvality života, tak se obávám, že budeme zklamaní. Asi univerzální radu, kterou bych dal, je navštívit psychologa a zkusit to s ním probrat. Člověka neubude a může si více ujasnit, co vlastně chce.

Jací lidé podle vás mají větší tendenci k tomu stát se na estetických úpravách závislými? Co je k tomu pravděpodobně vede, nechat do sebe stále znovu řezat?

To přesně souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí. Pocit nedostatečnosti a nedokonalosti. Nezapomeňme, že žijeme v době, kdy veškerá pornografie, ale i vyobrazení ženství a vaginy je takřka všude, a tím pádem více porovnání se s abnormálními výjevy. To samozřejmě vede k porovnávání se, k pocitům nejistoty.

Mohou chirurgické zákroky jako třeba zkrášlení intimních partií vyřešit některé naše problémy? Třeba tím, že se díky nim bude žena cítit přitažlivější a přestane se při sexu stydět, více se odváže, což ocení její partner atd.

Je výzkum, který ukazuje, že ženy, které jsou sebevědomější, tak si více užívají sexu. Zároveň tak ženy, které více dokážou přijímat své tělo. Pokud chirurgický zákrok dokázal způsobit větší sebevědomí, pak se žena může cítit přitažlivější a tím pádem také otevřenější vůči sexu. Nicméně zde bych chtěl hlavně podtrhnout, že jakákoliv chirurgická úprava by měla být kvůli ženě samotné a jejímu rozhodnutí, a ne kvůli partnerovi. Čili i v tomto případě, aby si ona užívala sex více, raději než aby byl partner spokojenější.

Setkáváte se ve své praxi často s ženami, které mají problémy v partnerském životě právě z důvodu nedostatku sebevědomí? Může jim radikálnější estetický zákrok pomoct natolik, že by se tento nezdravý vztah k sobě změnil a ony našly sílu odejít z toxického vztahu?

Bohužel, s tímto jevem se setkávám a není to často jen kvůli partnerovi, ale také kvůli tomu, co nám kultura a společnost praví. Psychika je v tomto případě to hlavní. Měl bych obavy, že pokud se nevyřeší hlubší problém, který za nezdravým vztahem a tím, jak žena vnímá sebe sama, je, tak fyzická úprava může stačit možná krátkodobě, ale z dlouhodobého hlediska se nedostatek sebevědomí opět někde projeví.

Co by měli lidé zvážit, než se rozhodnou podstoupit plastickou operaci? Co byste jim doporučil?

Před konzultací s plastickým chirurgem se zeptat sama sebe na svá očekávání, ideálně konzultovat i s psychologem, jakou k tomu máme motivaci.

Jak vnímáte dnešní trend srovnávání se s ostatními na sociálních sítích? Neměli to dříve lidé jednodušší, když sociální sítě neexistovaly a my jsme nemohli vídat každý den „dokonalé" lidi s perfektní vizáží? Může i to nabourávat naše sebevědomí?

Zcela nepochybně. Například Instagram byl vyhodnocen výzkumem jako jedna z nejhorších sociálních sítí pro naše duševní zdraví přesně z tohoto důvodu. Dnes se sami proti tomu snaží bojovat, že se snaží ukazovat, kdy lidé používají filtry, ale i tak to náš mozek často vnímá jako obraz reality, ale od reality je to daleko. Co se týká intimních partií, tak vědci přikládají důvod enormního zájmu o tyto operace právě také z důvodu rozmachu pornografie. To jen značí, jak moc nás média v tomto ovlivňují.

Věřím, že dříve to v tomto ohledu bylo jednodušší, ale na druhou stranu, sociální sítě nám mohou také poskytnout podporu a pocity sounáležitosti, když je správně používáme. Čili, dříve se lidé mohli cítit daleko více sami se svými problémy, nyní máme prostor, kde můžeme nalézt lidi, kteří prožívají totéž daleko snadněji.

Dismorfobie je porucha vnímání vlastního těla. Člověku s touto poruchou nebude jedna operace stačit, výsledek totiž zřejmě nesplní jeho očekávání. Je podle vás důležitá spolupráce plastických chirurgů s psychology?


Máte pravdu, že tam se může člověk pustit do nikdy nekončícího cyklu úprav, což může být zlatou žílou pro plastické chirurgy. Já jsem bohužel o takové spolupráci neslyšel, ale jsem si jistý, že je spousta etických plastických chirurgů, kteří při podezření na tuto poruchu posílají své pacienty jinam. Nicméně ona ta diagnóza není tak úplně jednoduchá a při prvním zákroku málo rozpoznatelná. Pokud za operatérem přijde pacient s tvrzením, že se mu od malička nelíbí jeho nos, asi stěží budou zkoumat hlubší důvody.


Může se člověk s dismorfobií stát závislým na plastických operacích?

Může.Tělesná dysmorfická porucha je už skutečně psychiatrické onemocnění, které často vyžaduje nejen psychologickou léčbu, ale také psychiatrickou. Záleží na závažnosti, ovšem určitě je potřeba terapie, především kognitivně behaviorální, popřípadě nasazení antidepresiv. Tato porucha se nejvíce projevuje v začátcích dospívání a úplně se nepřišlo na to, co to způsobuje. Genetika či trauma však na tom určitě mají svůj podíl. Věřím, že pomocí psychoterapie je i tato porucha zvládnutelná a minimálně držená na vědomí do té míry, aby co nejméně ovlivňovala danému jedinci život.


Zdroje:

www.psychologista.com