Paulina Pořízková je ve světě modelingu pojem, ale v reálném světě je to žena z masa a kostí, která cítí a myslí jako kterákoliv jiná žena, a ani jí se problémy nevyhýbaly. Komplikovaný vztah s rodiči, rozpad jejich manželství, samota, chudoba, šikana, naivita malé holky ve velkém světě, ale i vášeň, láska, špatná rozhodnutí, pády a především malé sebevědomí a neznalost vlastní hodnoty jsou témata, která zákonitě musí zasáhnout každou ženu.

Zdroj: Youtube

Nad kapitolou o vysokých ženách jsem se rozbrečela. Jako kdyby mi mluvila z duše. Tahle nádherná, dokonalá, úspěšná a slavná žena, které jejích téměř 180 cm vyneslo hvězdnou kariéru, si prošla posměšky i pochybnostmi o své vlastní ženskosti, stejně jako většina nás vysokých žen, které od dětství poslouchají, kde mohou stát nebo sedět, aby nepřekážely, co mohou dělat, aby to pro jejich postavu bylo vhodné, nebo prožívají odmítnutí nebo alespoň distanc mužů kvůli něčemu, co nemohou ovlivnit. Pokud bych si z knihy měla vybrat jedinou věc, kterou si do života odnáším, pak je to odpověď Paulinina syna na otázku, zda s touhle výškou hraje basketbal. „A ty hraješ minigolf?“ Kdybych tohle dokázala říct, když mi bylo 8, 12, 15, 17!

Žijeme ve společnosti, která z různých důvodů dá na to, jak kdo vypadá. Není to tak úplně špatně a není to úplně nefér – lidé krásní mají život snazší, ale obecně si ceníme vysoko i lidí, kteří umí pracovat s tím, co mají. Svědčí to o jejich kvalitách. Nad čím bychom měli ale uvažovat, je to, jestli naše komentáře jsou k něčemu dobré nebo jen ubližují. Ne, nikdo nechce, abyste obdivovali vysoké, malé, tlusté, hubené, zrzky, brunety, cokoliv, když vám to nesedí. Jen se snažte vidět na lidech to, co se vám líbí, a nechat si nevyžádané soudy pro sebe. Možná se i zamyslet, proč vás to tak nutí kritizovat. Možná někomu jeho výšku závidíte, možná vás něčí kila děsí, protože se bojíte, že ztloustnete, možná se vám něčí tělo skutečně nelíbí. Ale můžete tou svou poznámkou problém nějak vyřešit? Skutečně když někomu sdělíte, že je moc vysoký, moc hubený, moc ošklivý, na vaše doporučení se ihned změní? Je špatné, že jsme každý jiný?

Kdysi jsem viděla shodou okolností švédský film, který mě zasáhl. (Mimochodem ona Paulina vyrůstala ve Švédsku a švédština je můj druhý jazyk.) Byl o třídním srazu, kam přijíždí dnes slavná, ale kdysi šikanovaná spolužačka. Kdo se jí podívá do očí? Zkrachovalé hvězdičky ze základky? Ale no tak, to se ti zdálo, my tě měli vždycky rádi. Přemýšlím nad tím, jestli hryže svědomí Paulininy spolužačky, které jí drželi hlavu v záchodě, a pro které byla jen „špinavá komunistka“.

Sama jsem ve Švédsku zažila chvíle, kdy jsem cítila, že jsem jen holka z Východu. Ať udělám, co udělám, ať vypadám, jak vypadám. Pro některé jsem byla míň. Bolelo to a stálo mě hodně sil dokázat, hlavně sobě, že já nejsem nějaká holka někde z Východu. Že já jsem já, jsem stejná jako vy a takhle se ke mně nikdo nebude chovat. Ozvala jsem se, nesouhlasila, změnila lidi kolem sebe a vyšla z toho sebevědomější a silnější. Když o tom zpětně přemýšlím, víc mě bolí chvíle, kdy jsem se postavila do role rozmazlených švédských teenagerů a někým opovrhovala kvůli něčemu, co tak prostě bylo a změnit to nešlo. Za to se skutečně hluboce stydím a troufám si říct, že jsem to po své švédské zkušenosti už nikdy neudělala.

Čekáme na Paulinu v útulném hotelovém pokoji v přesně vymezeném časovém okně. Jsme s kolegyní Val nervózní. Je to hvězda, manažer působí velmi profesionálně, podle knihy čekám ženu vážnou a smutnou. Když konečně vchází, jako kdyby se tu rozsvítilo. Nebesky modré oči, světlé vlasy s nádechem stříbra, hřejivý úsměv. Náš rozhovor provází spousta smíchu a upřímných slov. Vidím před sebou ženu, která spoustu lidí pohoršuje tím, že se nebojí ukázat nahá, neholduje botoxu a nebarví si vlasy, aby dál světu tvrdila, že je jí maximálně čtyřicet. A přesto je krásná a takhle bych chtěla vyzrát i já.

Ženy se dnes dožívají 80 let a víc. Vážně se po nás chce, abychom se víc než polovinu života schovávaly, abychom náhodou někoho nepohoršovaly tím, jaké skutečně jsme? Nebo je načase ukázat, jak ženské tělo vypadá, když žije? Neznamená to rezignovat na všechno a nutit svět, aby nás přijal zanedbané a zchátralé, ale přestaňme si tvrdit, že v sedmdesáti máme od přírody havraní vlasy a vrásky jsou něco, co je potřeba okamžitě odstranit. Neskrývejme to, za co se stydět nemusíme. Nepřipravujme našim dcerám past, ve které nám samotným není dobře. Máme vrásky a šedé vlasy a stejně můžeme být krásné, milovat, být šťastné a štěstí i dál šířit. Paulina to dokázala, tak pojďme na to taky!

Moje mladinká a krásná kolegyně se loučí se slovy, že jí těch 40 minut asi změnilo život. Paulina ji naprosto spontánně obejme a je vidět, že tohle je jejím cílem. Není to exhibicionismus nebo narcismus, je to svoboda a inspirace pro nás, které nechceme žít spoutané tím, co by se mělo, co se od nás čeká, co se hodí. Všichni stárneme. Záleží jen na nás, jestli to uděláme s grácií nebo zalezlé někde v tmavém koutě, aby si náhodou někdo nevšiml, že, světe div se, stárneme.

Zdroj: