Netýkaly se mě vlastně ani ty šediny. Po tátovi jsem totiž zdědila takový ten nijaký odstín, který v létě jde do blond a v zimě do hněda a do šedesáti nešediví. Téma mě prostě jen zaujalo, protože mi kdysi jedna šarmantní dáma řekla, že její přítel Angličan se podivoval, proč jsou téměř všechny ženy v Česku obarvené, že to není hezké. Tenkrát jsem se podívala kolem sebe, viděla nepřebernou paletu naprosto nepřirozených odstínů a slíbila si, že už se nikdy nenechám obarvit. Nebo teda aspoň ne tak, aby to bylo vidět.

Když jsem se o pár let později vdávala, měla jsem už svou přirozenou barvu. A bylo to fajn. Jenže přišly děti, vlasy vypadávaly, dorůstaly, mastily se, byly suché a tak nějak přišel čas na další kadeřnický zákrok. Po pubertálních zkušenostech s černou, ve které jsem vypadala žalostně mrtvolně, leč nešlo se jí léta zbavit, jsem opatrně zkoušela melíry a začala experimentovat s rezavou, do které se mi vždycky všechny barvy vymývaly. A jednoho dne jsem bouchla do stolu a řekla kadeřnici: úplně rezavá!

Můj muž prskal, ale já cítila, že tak to teď bude. Tak to chci. Přirozeně, ne do červena, ale taková přírodní zrzka. Vzpomínala jsem na dávnou kolegyni se světlou pletí a zrz kšticí, která se po letech přiznala, že tohle není její přirozená barva, a šokovala půl firmy. Tak to chci já. A skutečně se mé šikovné kadeřnici podařilo vytvořit pomocí různých triků pro barvení odrostů a délek vytvořit unikátní odstín, ve kterém je mi dobře. Když mi pak při večeři s přáteli zasvítilo do vlasů zapadající slunce, kamarád se usmál a řekl: „Wow, zrzky jsou vášnivý!“ Můj muž jen kroutil očima, že jeho tahle „hořící savana“ nebere. A já se tetelila radostí, že konečně jsem vidět. Že nejsem šedá myš, ta chytrá, spolehlivá a nudná hodná holka, jejíž sex-appeal stojí hlavně na tom, že hodně vydrží a leccos zařídí.

Šedá myš?

Přesně tenhle okamžik se mi zhmotnil před očima, když mi Marie Tilšarová líčila, co všechno jí došlo, když se přestala barvit narezavo. V prvním momentě nešlo o odvahu být šedivá. Šlo o gesto, kterým chtěla dokázat, že není pokrytec, pokud tvrdí, že je krásná taková, jaká je, a proto se nemaluje. „Tenkrát mi jeden kluk vmetl: ‚Jo? A proč se teda barvíš?‘“ vzpomínala Marie. Odvahu potřebovala k tomu, aby si obhájila dobu, kdy obarvené vlasy odrůstaly a vypadaly hrozně. Naopak k tomu, aby odolala touze obarvit šediny, odvahu nepotřebovala vůbec. „Pro mě ty šedé vlasy byly vlastně vysvobozením. Měla jsem vždycky velký problém smířit se se svou přirozenou barvou. Myší hněď,“ načíná Marie téma, které se mě osobně hodně dotkne.

Písničkářka, inspirátorka a průvodkyně terapií zvukem se pustila do zkoumání, proč se vlastně začala barvit. A mně ten příběh přišel povědomý. Byl tak nějak i můj. Kdesi v minulosti zasel semínko pochybností naprosto děsný účes typu hřib, který mi tak trochu vnutila moje mamka, protože mi pak zhoustnou vlasy a bude mi to hrozně slušet. Neslušelo. Vypadala jsem jako učitelka v přechodu. Byly devadesátky, tak si představte svou třídní. Na počátku barvicí éry byla puberta a touha někam patřit. Myší hněď není barva, kterou budou davy obdivovat. Mně tehdy řekla kamarádka: „Kdyby ses obarvila, tak by si tě všimnul.“ Vzdychala jsem zrovna po chlapci z prumky, který si mě ne a ne všimnout. Sáhla jsem po tmavé, protože jsem chtěla mít vlasy jako moje máma. Být jí podobná, přestat poslouchat, že jsem „celej táta“ (představte si třeba Honzu Nedvěda). Chlapec si mě všimnul, i jiní si všimli. Já si zas všimla, že vypadám mrtvolně, ale nebylo cesty zpět, obarvila jsem se téměř načerno.

Tehdy jsme si s kamarádkou neustále šuškaly vtipy o blondýnách a všechno blond bylo trapný a děsný, protože blondýny prostě frčely víc. Takže ve dvaceti jsem to zkusila i na blond. S pocitem, že teď bude líp, teď budu tou éterickou bytostí. Když jsem pak na diskotéce odmítla nějakého opilce, vynadal mi, že jsem namyšlená blondýna. A já měla radost, protože jsem samozřejmě nebyla namyšlená, jen on děsně ožralý, ale bral mě jako blondýnu. Pak přicházely nové lásky a bizarní rozchody a po nich bizarní účesy, černé období, červené období, přirozené období a melírové období a skončilo to rezavou.

A důvod? Tehdy jsem si říkala, že se mi to prostě líbí a cítím se v kůži zrzky dobře. Marie mě ale trochu šokovala: „Po druhém porodu jsem šla do totální zrz. Chtěla jsem být vidět, ukázat světu, že jsem pořád tady, že se se mnou musí počítat,“ svěřovala mi svoje důvody. Došlo mi, že i ty mé byly určitou vzpourou, odmítnutím té škatule usedlých matek, poslušných manželek, šedivých žen. Světe, tady jsem! „Myslím, že je to v pořádku. Patří to k fázím života ženy. Nemá smysl je uspěchat. Nesoudím ženy, které se barví, jen je dobré zvážit, co o sobě světu říkáte,“ uklidňovala mě Marie. Uváděla příklad, kdy si ženy stěžují, že k sobě přitahují nevhodné muže. Co o vás vaše vlasy říkají? Koho zvete dál? Jak moc si sebe sama vážíte?

Rozhovor jsme končily odkazem na Mariin rozhovor se Světlanou Čiberovou, kde byl vlasový život písničkářky zmapovaný od prvních účesů až po stříbrnou současnost. Jak v záznamu zazní, vlasy totiž nejsou jen mrtvou částí těla. Jsou určitým druhem paměti, mění svou strukturu podle toho, co zrovna prožíváte, mají překvapivou moc ovlivňovat to, kým jste a kam jdete. Vlasy si proto zaslouží pozornost a péči. Možná stejně jako Marie zjistíte, že přišla chvíle přiznat barvu a objevit svou zatajovanou krásu sálající z vyrovnané duše. Možná jako já zjistíte, že tu svou zrzku (blondýnu, brunetku, punkerku…) ještě chvíli potřebujete. Vlasy nejsou čepice, vlasy jsou vaše tělo a vyplatí se jim naslouchat.

Zdroj: Kondice Zdraví ženy