Po probuzení z narkózy
Bolesti jsem se nebála, ale tohle je tedy šílené! Vůbec se nemůžu nadechnout, jako bych měla celý trup ve svěráku. Navíc jsem ještě trochu zmatená z narkózy. Do místnosti naštěstí vchází sestřička. „Jak se cítíte?“ ptá se. Než stačím odpovědět, dodá: „Nelekejte se toho, jak jste stažená. To je proti otokům. Pan doktor to vždycky strašně pevně utahuje, ale je to třeba,“ vysvětluje s povzbudivým úsměvem. Nabízí mi analgetika, ale když teď rozumím tomu, proč se cítím tak, jak se cítím, přijde mi to zbytečné. To zvládnu. Uvědomuju si, že spíš než hrudník mě bolí záda, a když ‚svému korzetu‘ přizpůsobím hloubku dechu, není to vůbec tak strašné, jak se mi to v první chvíli zdálo. Večernímu prášku na spaní už se ale rozhodně nebráním, je mi jasné, že bych takhle ovázaná a navíc v cizím nemocničním prostředí rozhodně neusnula.
Den po zákroku
Budím se úplně rozlámaná. Stažení trupu mi každou minutou připadá nesnesitelnější. Proboha, když už mi to konečně sundají? Tohle se nedá vydržet. Po snídani se naštěstí objeví můj chirurg, v patách za ním sestřička. „Tak se na to podíváme?“ ptá se zvesela lékař a poprosí sestřičku o asistenci při rozmotávání obvazů. Sleduju, jak mi z trupu mizí jedna vrstva obvazů za druhou, a napětím ani nedýchám. Ten pocit, že se konečně můžu znovu nadechnout! A ten pocit, když pohledem sjedu na svoje prsa! V zrcadle se zatím nevidím, ale už tenhle ‚výhled‘ mě nadchne. Moje prsa jsou mnohem mnohem menší, a navíc jsou na úplně jiném místě. Nahoře, tedy tam, kde by měla být.
Doktor mě s úsměvem pozoruje: „Pojďte, podíváme se na výsledek v zrcadle.“ Skoro mám chuť odpovědět, že to snad ani není třeba. Pohled do zrcadla mě na chvíli úplně vykolejí. Zírám na svá nová, kulatá, plná a vůbec krásná prsa a trochu nelogicky slyším sama sebe: „To jsou vážně moje prsa?“ „Vážně,“ zasměje se lékař a dodá, že se ještě o něco zmenší, až ustoupí pooperační otok. Jizvy jsou přelepené a na prsou zatím nemám žádné modřiny. Poprvé v životě mi můj hrudník přijde opravdu dokonalý. Jakmile se za doktorem zavřou dveře, vracím se k zrcadlu a budu před ním stát ještě dlouho…
Týden po zákroku
Přestože je to už týden, toho pohledu se prostě nemůžu nabažit. Na jednom prsu se sice vybarvila strašidelně velká modřina, ale doktor mě ujistil, že se to někdy stává a že je to v pořádku. Jizvy podle něj taky vypadají dobře, a že mě nepříjemně táhnou, je také normální. Na klinice jsem při propouštění dostala speciální kompresní pooperační podprsenku, která vypadá trochu jako ‚lambáda‘. Budu ji teď nosit ještě tři čtyři týdny, než se všechno zahojí. První dny po propuštění mě prsa bolela při každém kroku, takže jsem se snažila být co nejvíc v klidu. Chodit prostě nešlo, leda v případě, že jsem si prsa podpírala rukama. Teď už jsou zpátky děti (jak já se na ně těšila!) a klidový režim šel trochu stranou. Bolest při pohybu už je ale naštěstí skoro ta tam, teď mě spíš táhnou jizvy. Postarat se o sebe i děti už ale zvládnu bez problémů, jen si hlídám, abych nezvedala nic těžkého.
Šest týdnů po zákroku
Konečně se cítím na to, začít se zase trochu hýbat. Nejvíc se ale těším, až si půjdu koupit nové prádlo (Ten pocit, že mi najednou dokonale padne jakákoli podprsenka, po které sáhnu!) a až udělám revizi v šatníku. Spousta věcí na mě totiž najednou visí. Manžel se směje, že jsou nová prsa krajně neekonomická záležitost, ale je vidět, že se mu můj dekolt taky líbí. Do prsou se mi postupně vrátila veškerá citlivost a díky tomu, že se teď opravdu líbím sama sobě, si i víc užívám sex. Jizvy ve tvaru T (jedna tenká od bradavky dolů a druhá silnější pod prsem) jsou sice hodně výrazné, ale věřím, že časem vyblednou tak, jak mi to sliboval můj chirurg při finální kontrole. Poctivě si je mažu a masíruju a zlepšení rozhodně vidím už teď. I kdyby to ale takhle zůstalo, vadit mi to asi nebude. Jsem se svým novým tělem absolutně spokojená.
Bezmála tři roky po zákroku
Kdybych se měla rozhodnout znovu, neváhám ani minutu. Pokaždé, když se vidím nahá v zrcadle, znovu svého chirurga v duchu chválím (Ostatně, jeho práci chválila i moje mammoložka.). Svislé jizvy jsou takřka nepostřehnutelné, ty pod prsy pořád vidět jsou, ale není to nic, co by člověk vnímal na první pohled. Přestala mě bolet záda, nesrovnatelně lépe se mi běhá a vůbec žije. Už se nehrbím a občas dokonce chodím i nahoře bez, což jsem si před pár lety neuměla vůbec představit. Zkrátka a dobře: jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala.
Zdroj: Kondice 3/23