Proč jsou dnes ženy nešťastné?

Lidé jsou obecně nešťastní, protože jsou odpojení sami od sebe. Naučili jsme se věřit externímu světu, který nám říká, abychom své potřeby naplnili venku a byli závislí na úspěších v materiálním světě. Odpojili jsme se od svého zdroje, ztratili jsme napojení na ducha. Na něco, co nás sem přivedlo a co nás vede. A u žen je to ještě odpojení od ženské energie, a to na mnoha úrovních.

Co si pod tím mám představit?

Každá bytost má v sobě dvě polarity: mužskou a ženskou. Pod dlouhou vládou mužského modelu jsme se nechaly vcucnout do mužského uvažování a samy už to máme někde zažrané v DNA. Pro nás ženy je přitom zdravější, když po většinu života dáváme přednost bytí v ženské energii.

Potřebovala bych vysvětlit rozdíl mezi mužskou a ženskou energií. Přiznám se, že nemám to dělení na muže z Marsu a ženy z Venuše příliš ráda…

Začnu tedy mužskou energií. Pokud je zdravá, zaměřuje se na akci, výsledek, na úspěch ve vnějším světě, je individualistická. Takové to: ‚Já dělám všechno sám a chci být první!‘ Mužská energie jde krok za krokem k cíli, není úplně tvořivá, je zaměřená spíš na ‚dělání‘. V mužské energii dotahuju úkoly, přebiju překážky svou vůlí. Pozor, to není kritika! Jde o věci, které jsou prospěšné i pro ženy, zvlášť v této době. I my se snažíme najít seberealizaci mimo rodinu, mimo vychovávání dětí – a pak musíme zapojovat svého vnitřního muže. Ale problém je, když v mužské energii fungujeme stále.

Jak vypadá ta ženská energie, do které jsme se odnaučily vracet?

Když jsem v ženské energii, jsem spojená se svým srdcem a tvořím. Odjinud než z mysli, odkud tvoří mužská energie. Na rozdíl od mužského ‚dělání‘ jde u ženy o bytí a plynutí. Žena je vitální a ve své síle, je-li spojená s třemi hlavními čakrami, což jsou naše pozitivní póly. Jde o druhou, čtvrtou a šestou čakru.

Tak se na ně postupně podíváme. Proč je pro ženy důležitá druhá čakra?

Kvůli emocionálnímu plynutí. Měly bychom být spojené se svými emocemi a nepotlačovat je. Čím více je potlačujeme, tím méně jsme spojené se svým tělem, se svou energií a orgasmickou silou.

Co nás učí čtvrtá čakra?

Otevřít srdce lásce, bezpodmínečné lásce, kterou cítíme nejen k našemu dítěti (tam přichází přirozeně), ale také k partnerovi, našim rodičům, celému světu. Srdeční čakra má mnoho dalších aspektů, tohle je ten základní a pro nás ženy důležitý. My jsme ty, které by měly pomáhat mužům – a tím i světu – otevírat srdce lásce.

Takže máme zvládnuté emoce a umíme opravdově milovat. Co ještě?

Pak je tu šesté centrum: centrum intuice, jasnovidnosti, multidimenzionálního vnímání a hluboké moudrosti. Když ženy mají aktivovaná tahle tři centra, může v jejich těle proudit vitální sexuální energie a pak jsou magnetické, zářivé a zdravé, spojené s vnitřní kreativitou, tvořením, bytím… Dochází k obrovskému biochemickému uvolnění, hormonální systém funguje, jak má. Jak jsem říkala, jsou situace, kdy je potřeba zapojit k řešení mužskou energii, ale je fajn, umíme-li se vracet. Když to neumíme, vyčerpává nás to – a odpojuje od vnitřního štěstí a spokojenosti.

Předpokládám, že takto přesně to vaše klientky neumí pojmenovat. S čím k vám přichází?

Dřív ženy přicházely s konkrétním problémem, třeba ‚nemůžu si najít toho správného partnera‘. Nebo měly zdravotní potíže. Teď stále víc žen chodí se zakázkou ‚nežiju svůj plný potenciál‘. Nedokážou to pojmenovat, neví, co to znamená, ale vnímají, že žijí samy sebe na třicet nebo sedmdesát procent.

Souvisí to se smyslem života?

Ten obrat někdy používám, ale samy ženy ani ne. Spíš potřebují najít cestu k sobě, vyslyšet volání své duše, pochopit, proč jsou tady. Nemusí to být nic navenek mimořádného. Pro někoho skutečně může být smyslem života vychovávat dobře děti a mít funkční rodinu, nemusí to být povolání nebo zaměstnání. Kdo smysl života nenašel – a to nemyslím z hlavy, ale ze srdce –, postrádá vášeň, šťávu.

Proč ženy trápí, když nenaplňují svůj potenciál?

Je to vnitřní pnutí. Nedokážou ho pojmenovat, ale zároveň na něj nejde nemyslet. Každá žena má svou cestu, každá potřebuje něco jiného. A i když žena funguje ve světě mužským způsobem a je třeba i navenek úspěšná, moje zkušenost je, že stejně intuitivně někde uvnitř ví, že jí něco chybí.

Připomíná mi to hloupé hlášky typu: žena je vždy nespokojená, ale neví proč. Nemůže to být ono? Generace matek a babiček neměly čas, energii ani nástroje na sebereflexi, ale mohlo to v nich být, a společnost to takto urážlivě popisovala.

Naše matky a babičky žily hodně v mužské energii. Být dobrou matkou v souladu s komunistickou propagandou znamenalo začít vodit děti co nejdříve do jeslí a rychle se vrátit do práce. Období komunismu vůbec bylo expertním obdobím na to, jak odpojit ženy samy od sebe a od dětí: přestat kojit nebo kojit v rytmech, které určil doktor. Odpoutat je od moudrosti těla a přirozeného léčení.

Obě ale známe spoustu ambiciózních žen, které chtějí hodně pracovat, naplňuje je to. Nechce se mi věřit, že to jen hrají a ve skutečnosti trpí.

Ženy na vysokých pozicích v byznysu musí fungovat mužsky. Zapojují hodně mužských kvalit: rozhodování, tah na branku, dodržování deadlinů, dělají lineární kroky, které je dovedou k cíli. A zase: je to úplně v pořádku za podmínky, že se umí vracet do ženského světa. Pokud jsou si toho vědomy, můžou zapojovat své ženské stránky i v práci, odráží se to pak třeba v rovném vedení lidí, důrazu na dobré vztahy nebo jinou formu benefitů.

Dá se říct, že ženám dělá dobře, když do byznysového světa vnesou víc laskavosti na úkor soutěže?

Používám slovo seberealizace. Když to zjednoduším, chlapovi stačí, když je úspěšný v práci a pak jezdí na kole nebo chodí na tenis. Pro ženy seberealizace nerovná se šplhání po žebříčku pozic, ale spíš budování přátelského prostředí, pocitu, že něco tvořím, že jsem oceněná, viděná, dokonce že můžu někomu jinému pomáhat dostat se nahoru. Důležité je vědět, co je to, co mě žene dopředu. Nejsou to mužské programy typu měla bych NĚCO dokázat a NĚCO vybudovat?

Program, o kterém si myslím, že je můj, ale ve skutečnosti je to iluze?

Přesně tak. Je zásadní rozlišit, kdy žiju program, tedy život někoho jiného, naplňuju očekávání rodičů nebo společnosti obecně, a kdy žiju sama sebe. Můžu být jeřábnice, řídit raketu nebo být vědkyně či vrcholová manažerka. Vychází-li to z mé pravé podstaty, je to v pořádku. Ovšem pokud musím neustále makat, abych byla pochválená a oblíbená, abych měla hodnotu zvenku, tak nežiju sama sebe. A nemůžu ani žít svůj potenciál. Jsem pak taková oběť: žiju ze dne na den, přežívám, přesvědčená, že to tak musí být, protože tak to má většina lidí.

Co je opak oběti?

Tvůrce. Buď jsme oběti života a máme pocit, že život ‚se nám děje‘. V oběti žije většina naší generace a samozřejmě generace našich rodičů, protože je to naučil minulý režim. Když jsem oběť, tak mám pocit, že jsem oddělená od vnějšího světa. Naopak v roli tvůrce jsem s ním propojená a za všechno, co se mi děje, si beru zodpovědnost. Pohádám-li se s partnerem, podívám se, jak jsem k té situaci přispěla, místo abych si říkala, co mi to zase udělal.

Když se vrátím ke své první otázce, není to tedy tak, že ženy jsou nešťastné, když nejsou tvůrkyně?

Kdokoli žije v pozici oběti, je svým způsobem nešťastný.

Všimla jsem si, že nemálo lidí si v této pozici vyloženě libuje.

Vím, co myslíte. Není to ani tak spokojenost, spíš pohodlnost. Jako oběť mám pozornost ostatních, někdo se o mě stará, nemusím si brát zodpovědnost za to, co jsem udělala, můžu to házet na ostatní. Proto tomu tolik lidí uvěřilo.

Ale jako tvůrce nejsem všemocná, že ne?

Ne. Ještě je něco nad námi, velké mystérium, se kterým tvoříme realitu. Když žena opustí přednastavené programy, otevře své srdce lásce a tvoří si vlastní realitu, přestane být závislá na vnějším ohodnocení. A pak může být šťastná za všech okolností. Ví, že štěstí má ve svých rukou. ■

Zdroj:

  • Kondice.cz
  • Monika Amaee Trčková