Sličná rusovláska na obrazovce právě pořádá večírek pro místní smetánku ve svém nádherném a do detailu perfektním domě. Servíruje nejvybranější pochoutky, umně udržuje konverzaci, ví, kdo z hostů potřebuje doplnit sklenku. Když jí pod okny začne vyznávat lásku zhrzený nápadník s amplionem a nehodlá skončit, vytáhne ze skříně brokovnici a nemilosrdně mu zesilovač jeho citů ustřelí ze střechy dodávky. Zabouchne okno, nasadí svůj neodolatelný úsměv a vrátí se k hostům. To je Bree Van De Kamp, jedna z hlavních postav amerického seriálu Zoufalé manželky.

Postava dokonalé movité zrzky se silným náboženským založením, členstvím v golfovém klubu a dokonalými růžemi před luxusním domem nejspíš není ženou, kterou byste si přesně spojili s konkrétními tvářemi ve svém okolí. Je to fikce. Americká fikce. Přesto se některým ženám zarývá do hlavy víc, než by se dalo čekat.

„Bree! Vím přesně, o čem mluvíš. Nevím, proč mě lidi mají za Bree. Copak jsem tak upjatá?“ přemýšlí naprosto shodně a nezávisle na sobě dvě nádherné blondýnky. Jedné je 32 a rozjíždí kariéru po mateřské v oblasti zdravé výživy. Druhé je 45, za sebou má kariéru v korporátu, ale už téměř deset let podniká. Když s oběma rozebírám postavu Bree a jejich životy, dostáváme se k jádru pudla: ano, byly chvíle, kdy na tváři měly úsměv, i když právě odkládaly brokovnici. Po rozvodu, po manželské krizi, když byly děti nemocné, když se cítily naprosto samy. Pořád úsměv, dokonalý make-up, doma naklizeno a večeře o třech chodech.

„Nevím, nikdy jsem nebyla zrovna dobře organizovaná, jsem od narození spíš chaotik, jsem spontánní, nejde mi plánování, nemám ráda život nalinkovaný, ale cítím, že přesně takovou mě moje okolí chce mít. Byly časy, kdy jsem skutečně ani s košem nevyšla nenamalovaná,“ svěřuje se dvaatřicetiletá Markéta. Podobně to cítí i podnikatelka Eva. „Máma mi vždycky vyčítala, že jsem upjatá, že chci všechny řídit, že musím mít všechno dokonalé, že nemám city. Moc doufám, že to tak není. Že ne jsem Bree. Nemyslím si, že jsem jako ona. Ale když jsem se po rozvodu stavěla na vlastní nohy, vrtala si doma poličky, chodila v kostýmku a na jehlách a dávala světu najevo, že JÁ všechno zvládnu, došlo mi, že zůstanu sama,“ vzpomíná na těžké období. Tehdy jí nadbíhal dávný kamarád, tvrdošíjně ho odmítala, ale když se v jedné slabé chvíli opila a svěřila se mu, jak moc je sama, co všechno musí vyřešit a jak mizerně jí je, zeptal se jí, co vlastně chce. Když jí někdo pomoc nabídne, odmítne. Když na ni někdo jde s city, otočí se zády. Kdo má poznat, že se cítí na všechno sama a chce zachránit?

Když se z "párkrát" stane "vždycky"

Nad syndromem Bree Van De Kamp jsem sama začala uvažovat už kdysi dávno na studijním pobytu ve Švédsku. Seriál jsem měla vypálený na DVD, a když jsem chtěla vypnout, sedla jsem si k ‚Zoufalkám‘. Odjakživa bojuji s tím, že nestíhám, chodím pozdě, nedokážu udržet pořádek, nesnáším stereotyp a jsem naprosto imunní vůči autoritám, ničí mě jen slepě poslouchat. Přesto jsem i pro ty úplně nejbližší byla Bree. Dobře jsem se učila, doma uklízela, od patnácti pekla, učila se jazyky, cvičila, četla, plnila sliby a nedělala průšvihy. Rychle jsem si našla práci, měla jen dlouholeté vztahy, spoustu aktivit, přátel, zážitků a hlavně pověst ocelové ženy. Byla jsem to já, koho šlo vždycky hodit přes palubu, protože v pohodě doplaval na břeh, cestou skousnul křivdu a ještě si liboval, že aspoň udělal něco pro svou kondičku. Protože na co bych si asi tak mohla já stěžovat? Necítila jsem se být Bree, ale byla jsem Bree.

Kdykoli jsem si postěžovala, slyšela jsem něco ve smyslu, že to moc řeším, ať jsem ráda, co má říkat ten a ten, že já to zvládnu. Dokonce když mě pronásledoval bývalý kluk, bylo mi doporučeno, abych laskavě brala ohledy na jeho city, že jsem asi nikdy nebyla zamilovaná. Nebo přesněji: tohle mi párkrát někdo vmetl a já to brala jako fakt.

Že bych skrývala depresi, jsem si nikdy nemyslela. Byly věci, o kterých jsem nikdy s nikým nemluvila, ale spíš proto, že jsem neměla pocit, že by mi někdo rozuměl. Popsala bych se asi jako ne vždy šťastná holka se šťastnou povahou. Zvykla jsem si, že čas od času se cítím na dně. Unavená, neviděná, neschopná převzít kontrolu nad tím, co se děje kolem. Brala jsem to jako moment, kdy mě doběhly všechny mé nedostatky. Za pár dní bylo dobře, vzala jsem rozum do hrsti, vyhrnula si rukávy a pustila se do práce.

Vždycky jsem si uměla vzít ze špatného to dobré, každý neúspěch mě někam posunul, i když jsem si toho naložila moc, někomu jsem pomohla, něco jsem změnila, něco se zlepšilo. Nemusí to vždycky být výhra jen pro mě, opakovala jsem si. Žila jsem vždycky na doraz. Nikdy jsem nebyla ‚jen‘ studentka, lektorka, kancelářská krysa, novinářka, máma. Často všechno najednou. „Proč vy se do všeho tak hrnete? Nedělejte to, zhroutíte se…“ řekla mi přátelsky před dvěma lety ředitelka školy mých dětí, když jsme podesáté řešily termín vydání místního zpravodaje, konání blešího trhu a vedení mediálního kroužku v čase pandemie a já byla očividně zoufalá.

„Když ty aspoň tvoříš nějaký hodnoty! Já tu jen hniju… Nechápu, jak to zvládáš. Fakt. Já tě obdivuju,“ posteskla si mi kamarádka o něco později. Když jsem se vydala na psychoterapii, chtěla jsem najít rovnováhu mezi tím vším. Cítila jsem, že jinak vyhořím. Že bych začala pít jako seriálová Bree, jsem nezvažovala. Přece jen mám tři malé děti. Ale že mě někdy napadlo, co by bylo, kdybych já nebyla, to mě napadlo.

Strategie přežití

Americká psycholožka Margaret Robinson Rutherford tyhle příběhy a pocity slýchala ve své praxi často, částečně s nimi i sama bojovala. Vytvořila pro ně termín perfektně skrytá deprese (PSD). Nejde o diagnózu, ale syndrom, soubor určitých rysů a tendencí, které se projevují perfekcionismem na povrchu, smutkem a samotou uvnitř a velmi nebezpečnou blízkostí jiných psychických poruch, jakými jsou deprese, poruchy příjmu potravy, závislosti nebo sebevražda. Koneckonců i zmíněný seriál Zoufalé manželky začíná tím, že se jedna z dokonalých manželek, sousedek, kamarádek zničehonic zastřelí. Zničehonic? Nenechte se mýlit. Psycholožka v čerst vě přeložené knize Perfektně skrytá deprese – Smutek maskovaný perfekcionismem na řadě konkrétních případů svých klientů demonstruje, že ačkoli nejde o jednolitou skupinu lidí se stejnými problémy (je dokonce poměrně obtížné PSD jasně vymezit), jde o velmi závažný stav, který lidem nedovoluje prožít život naplno, zažít štěstí a pocit uspokojení, přestože vlastně mají všechno, co by si jen mohli přát. Lidé s PSD jsou aktivní, úspěšní v práci i v soukromí, mají spoustu přátel a zájmů. Mají ale také odvrácenou tvář plnou pochyb o sobě sama, různých pravidel, pouček, předsudků a sebezničujících taktik. „Ocitneme se v bolestném kolotoči nesmírného úsilí, po němž následuje ostrá sebekritika,“ popisuje situaci autorka knihy. Dokonalost je totiž nedosažitelná.

Ani spouštěče nejsou tak jasné. Mezi jejími pacienty jsou lidé adoptovaní, zneužívaní, zanedbávaní, děti alkoholiků, násilníků, ale i hodné dcery a poslušní synové. Lidé, kteří na nějaké trauma zareagovali uzavřením se do sebe. Některé důvody jsou zcela vědomé – po vztahu s manipulátorem se rozhodnete, že už nikdy nedovolíte, aby vás někdo mohl řídit. Některé jsou podvědomé – děti často vytěsní silná traumata, dospělí mají pocit, že se s nimi vyrovnali a není třeba je řešit, významnou skupinou jsou ale i spouštěče zcela nevědomé – nic strašného se neděje, ale vlivem své povahy a dění kolem sebe se přizpůsobíte.

„Jako malá jsem byla pořád s někým srovnávaná a měla jsem pocit, že všichni ostatní jsou lepší. Jako dospělá jsem pak o sobě často pochybovala. Byla jsem ten typ, co neumí přijmout pochvalu. Za co mě chválí, vždyť to je samozřejmost, vždyť by to mohlo být lepší,“ říká k tématu kdysi oblíbená moderátorka a dnes koučka osobního rozvoje Mirka Čejková s tím, že i ona se musela s perfekcionismem popasovat. Pomoc nepřišla zvenčí, ale musela si uvědomit, co se děje v jejím nitru, uvědomit si, že život vyžaduje změny, vývoj a flexibilitu. „Na rozdíl od efektivního aktivního člověka, perfekcionista se zaměřuje na detaily a pořád je jakoby v přípravné fázi: dělám na tom, ještě to není hotové, ještě to doladím, už jen pár detailů…,“ ilustruje svá slova příkladem koučka.

Perfekcionismus je podobně jako workoholismus v dnešní době nebezpečně obdivovaný a tolerovaný. Mít ve svém okolí člověka, který nic nenechá náhodě a je ochotný dřít bez řečí až do úmoru, má své výhody. Navíc co je špatného na tom, že někdo chce být skutečně dobrý? Margaret Rutheford vidí problém v pocitu osamocení ve svých problémech, tlaku, že pokud nebudu dokonalá/dokonalý, okolí mě odmítne, v odsouvání sebe sama až na poslední místo. Lidé s PSD jsou velice empatičtí ke svému okolí, ale velmi nekompromisní sami k sobě. Pokud se složí přítelkyně, je to v pořádku, bylo toho na ni moc. Pokud se složím já sama, jsem bábovka.

Zacvičte si sestavu pro nabrání nových sil

Ve dnech, kdy se vám zdá, že vylézt z postele je docela nad vaše síly, je vhodná pomalejší sekvence, která je klidná. Vyčerpání přichází v momentě, kdy už je toho na nás moc. A poslední, co člověk potřebuje je, aby na něj někdo na lekci pokřikoval, aby ještě přidal. Mentální únava přichází ruku v ruce s tou fyzickou. Duševně se cítíme vyždímaní, když máme hodně starostí, povinností a úkolů. Proto je začátek lekce zaměřený na předklony, které zklidňují nervový systém a zlepšují soustředění. Někdy je totiž těžké zastavit vír myšlenek v hlavě a může to chvíli trvat. Pak začneme otvírat hrudník, což naopak nervový systém aktivuje (ale nepřetěžuje), budete v pozicích, které dodávají vitalitu a působí antidepresivně. Závěrem se dostaneme zpět ke zklidňujícím předklonům, kdy je ideální využít podpory bloku. Pak jsou restorativní a léčivé pro přetížené nervy i hlavu. Závěrečné pozice jsou také často popisovány jako pozice pro pozitivní myšlení.

Zdroj:

časopis Kondice