Jak byste coby fyziolog definoval lechtání?
Jde o pocit vyvolaný stimulací nervů na citlivých oblastech těla, jako jsou chodidla, podpaží nebo břicho. Je často spojováno se smíchem a je považováno za příjemné a zábavné. Lechtání může být výsledkem fyzického kontaktu, jako je dotyk, nebo může být vyvoláno například jemným proudem vzduchu.
Rozeznáváme více druhů lechtání?
Můžeme se třít a škrábat nebo se smát a kroutit se v reakci na lechtivé pocity. Lechtivost ve skutečnosti popisuje dva velmi odlišné vjemy: jeden následuje dotek, který je lehký a peříčkový, jako když pavouk leze po kůži, ten nazýváme knismesis, druhý dotek, který je razantnější a rytmický, běžně spojený s hravým a interaktivním chováním, označujeme jako gargalesis. Zatímco knismesis je snadno vyvolaná na kterékoli části těla a může být navozena i sebou samým (šimráme se pod nosem), gargalesis je složitější. Vyskytuje se pouze v reakci na dotek na určitých částech těla, je závislá na náladě a kontextu a obecně není vyvolatelná prostřednictvím vlastního dotyku. Je to jediná forma fyzického kontaktu, která vyvolává smích a staví jej do jedinečné pozice behaviorálního repertoáru. Mívá těžký průběh, kdy se „napadená“ osoba, často bez možnosti obrany, směje až do nepříčetnosti.
Které lechtání je nejpříjemnější?
V jemném lechtání spojeném s usmíváním mohou být příjemné prvky doteku a potěšení. Ale i tento slabý podnět může být propojením doteku a nepříjemného svědění díky receptorům na pomalých dostředivých vláknech typu „c“. Je zajímavé, že c-vlákna vedou nejen vnitřní bolest, ale také přispívají k uvolnění hormonu pohody oxytocinu z hypofýzy, podvěsku mozkového. K tomu běžně dochází při pomalém hlazení partnera nebo před a po sexu. Proto i špatný sex může zanechat příjemné pocity.
Proč jsou některá místa na těle lechtivější než jiná? Proč nevadí čelo, ale brada ano, proč si ani nevšimnu, že mě někdo lechtá na nártu, zatímco když se dotkne chodidla tak vyskočím dva metry?
Proč jsou některá místa na kůži lechtivější než jiná, není úplně jasné. Mnohé jiné informace ale ověřené máme. Například, že mimické reakce obličeje (zvednutí koutků) nastupují asi za dvě desetiny sekundy po pošimrání, zatímco zvukový projev smíchu je opožděnější, kolem poloviny sekundy. Lechtání spojené se smíchem – zmiňovanou gargalesis - lze ale spíše považovat za sociální chování než za reflex.
Má lechtání v životě člověka nějaký význam?
Toto chování například upevňuje lásku mezi matkou a dítětem, pomáhá komunikaci dítěte s vrstevníky a dospělými, ulehčuje zapojení do her, nebo i do spolupráce. Může se stát součástí rozmnožovacího rituálu nebo sexuální předehry.
Klasická otázka v souvislosti se šimráním – proč se nemůžeme sami polechtat, resp. proč tím nevzbudíme stejnou reakci, jako když nás lechtá někdo jiný?
Sami se můžeme pošimrat typem knismesis. Ale i tak mnohem méně účinně, než pokud přijde pošimrání od někoho jiného. Vnímání sebelechtání typu gargalesis na plosce nohy či podpaží je založeno na principu, že si jsme plně vědomi toho, co děláme, a také na přesné předvídatelnosti smyslových důsledků, kterými chceme sami sebe oblažit.
Co o lechtání ještě zjistila věda?
Snahy o kategorizaci lechtivých odpovědí podnikli třeba Hall a Alliń, kteří provedli rozsáhlý průzkum o lechtivosti u dětí bez ohledu na rozdíl mezi gargalesis a knismesis. Zjistili, že lechtivost gargalesis se mění v závislosti na místu těla, přičemž nejvyšší je na plosce chodidel, následovaná podpažím, krkem a bradou. Od té doby jiní badatelé identifikovali podobná lechtivá místa na těle u dospělých, ne-li ve stejném pořadí, a uvedli je bez jasného metodologického popisu. Bohužel, nomenklatura lechtivosti v lidském výzkumu se často používá bez rozdílu k popisu knismesis nebo gargalesis. Je pravděpodobné, že výzkumy lidského lechtání často vyvolávají knismetické reakce použitím zařízení, jako je měkká pěna nebo přístroje-roboty pro vyvolání stimulace, někdy i pomocí světla.
Dovedu si představit, že kniméza je vlastní i zvířatům. Ale co gargaléza?
Gargaléza není jedinečná pouze u lidí, ale vyskytuje se i u některých zvířat včetně primátů a laboratorních potkanů. Potkani vydávají během lechtání lidmi zvuky spojené s pozitivním očekáváním a kvalitou následující odměny. Podobně jako u lidí je reakce na lechtání u potkanů závislá na částech těla a náladě. Zatímco fyziologické parametry během lechtání byly rozsáhle studovány u potkanů, srovnávací studie u lidí chybí.
Zdroj: časopis Květy, František Vyskočil
