1: nechce se mnou spát

… a já nevím proč. Tyto dotazy jsou obvykle velmi pěkně formulované, obsahují fakta i pocity pisatele, jenomže z nějakého důvodu nejsou adresovány těm partnerům, ale mně. Nechápejte mě špatně, já ráda pomůžu, vyslechnu a poradím, ale přijde mi škoda, jak málo spolu lidé ve vztazích komunikují. Přiznávám, že zdravá komunikace je docela umění, protože když se cítíme zranitelní, snadno přejdeme do obrany, útoku nebo útěku ze situace.

Snížené nebo vymizelé libido partnera může mít nekonečno důvodů, pokud spolu ale nejsme schopni komunikovat, je v zásadě jedno, co za tím poklesem stojí. Proto je můj hlavní tip následující: vytvořte si s partnerem bezpečný prostor, komfortní místo, dostatek času a soukromí; o sexu se nevyplatí mluvit přímo v posteli nebo při sexu (pokud to nejsou instrukce jako víc, míň, pomaleji apod., ale o tom zase jindy). Soustřeďte se na to, co chcete sdělit, a pokuste se to vyjádřit v klidu a ne ve stavu, kdy jste pohlceni vlastními emocemi. Mluvte o svých pocitech ohledně toho, co se děje a jak to vnímáte vy. Pokud mluvíte o tom druhém, vyvarujte se slov jako vždycky nebo nikdy – ta na partnera zapůsobí velmi kriticky až útočně a on se automaticky bude bránit. A to jsme pak zase v těch emocích a nic konstruktivního nevymyslíme. Pokud spolu dokážete mluvit s úctou, respektem a pochopením, zatímco nikdo neutíká ani nepřechází do agrese, gratuluji! Pokud ne, nezoufejte – konstruktivní komunikace chce trénink.

2: nemůžu se udělat

Tohle se týká samozřejmě především žen v heterosexuálním vztahu, ale mnohdy i žen samotných v rámci masturbace. Stává se, že se dotazující tak napůl stydí a omlouvá se, že mi píše „s takovou blbostí“ – jenže tady je třeba se zastavit a uvědomit si, že sexuální rozkoš je naprosto základní lidské právo! Jasně že je problém, když nemůžeme dosáhnout orgasmu, jasně že orgasmy mít chceme! Vždycky existuje důvod, proč je někdo nemá. A vždycky existuje docela slušná naděje, že se mu je zase podaří začít zažívat.

Co se týče ženského orgasmu, není to s ním tak jednoduché jako s mužským. Mimo jiné na tom má velký podíl to, jak jsou ženy odmalička tlačeny do role „hodných holčiček“, které nejsou ovládány „primitivními pudy“ jako chlapci, které jsou slušné a stydlivé. U holek se nesluší, aby seděly s nohama od sebe, aby byly moc hlasité nebo průrazné – to je přece „klučičí“ chování. A právě zde má původ spousta intimních problémů žen.

Kromě velice rozšířeného, společností normalizovaného, a dokonce uctívaného studu bývá za tzv. anorgasmií řada dalších příčin, jako je stres a nesoustředěnost, nedostatek vzrušení a neznalost vlastního těla. Nejlepší rada pro tyto potíže zní MASTURBACE. A s ní spojené objevování toho, co se nám líbí, co nás vzrušuje, a co nás naopak odpuzuje nebo stresuje, zkrátka jak to všechno my osobně máme nastavené.

A pak tu ještě máme tu anorgasmii v heterosexuálním vztahu, kterou bych snad ani nenazývala anorgasmií a namísto toho uvedu výsledek jedné z otázek svého instagramového dotazníku: Ženy, jakým způsobem nejčastěji masturbujete? Přesně dvě procenta uvádějí čistě vaginální stimulaci.

#3: nestojí mi

Rozhodně nejčastější intimní problém pánů, kteří mi píšou o radu, je měknutí jejich erekce. Obvykle při sexu, ne při masturbaci, nutno dodat. Mnoho lékařů tento jev nazývá erektilní dysfunkcí, osobně takový pojem ale nemám ráda. Dává totiž jasný signál, že jde o jakousi vadu, že něco zkrátka nefunguje. No jo, jenže kdyby to vůbec nefungovalo, tak přece nebude možná erekce ani při masturbaci, ne? Tady je očividné, že problém bude spíše psychický (nemusí být, ale v naprosté většině bývá) a prášky od sexuologa ho nevyřeší, pouze skryjí jeho příznaky.

Jako u všeho, tak i zde je dobré pátrat po příčině. Někdy je dotyčný jen unavený, erekce se nedostaví a příště už se toho bojí – jenže stres a psychická nepohoda způsobí opět potíže – a už jsme v začarovaném kruhu. Někdy je to takhle jednoduché. Klíčová je v takovém případě zase komunikace a zjištění, jak se cítí partner či partnerka. Když jejich pocity neznáme, domýšlíme si totiž své vlastní scénáře, které by se jim mohly honit hlavou – například „proboha, ten je nemožnej, měla jsem jít radši do postele k sousedovi“ a podobně. Díky otevřené komunikaci dotyčný pravděpodobně zjistí, že povadlé erekci přisuzuje až moc velký význam. Penis by zdaleka neměl být jediný nástroj k dobrému sexu, a když z něj sejmeme ono břímě, když upustíme od zastaralé představy, že na něm (a na jeho tvrdosti) všechno závisí, možná pak nebude mít problém se opět hrdě postavit, až si to jeho majitel bude přát.

#4: nejsem si jistý/á svou orientací

Klienti se mnou velice často řeší osobní chaos v tom, kdo a co je přitahuje. Mají silné nutkání se někam zařadit. Ideálně do kolonky „normální heterosexuální osoba“, protože co si budeme povídat, v téhle kolonce neriskujeme žádné nepochopení, výsměch ani agresi od okolí. A kdo by chtěl mít problémy? Jenže pravda je, že do LGBT komunity spadá mnohem víc než zmiňovaná čtyři procenta lidí. Ta navíc vyjadřují pouze zastoupení homosexuálů, nikoliv bisexuálů nebo třeba asexuálů, kterých je na světě spousta.

O dnešní době se tvrdí, že je až příliš tolerantní a volná, že lidi necítí žádný stud, jsou příliš promiskuitní a sdílní, dělají si, co chtějí. No kéž by. Dejme tomu, že lesby a bisexuální ženy přijímány jsou – jakž takž, ovšem jen když se na ně pánům dobře kouká. O gayích se totéž bohužel říct nedá a bisexualita mužů je obrovské tabu. Asi bych ani nespočítala, kolik pánů se mi svěřilo s tím, že by rádi více objevovali svůj zájem o muže, jenže buď mají partnerku, která o tom nechce ani slyšet, nebo jí o tom ani neřekli, nebo žádnou nemají, ale bojí se reakce okolí. Reakce kohokoli. Muž-gay se totiž jednou tzv. vyoutuje (coming out = přiznání, buď veřejné, nebo soukromé, týkající se povahy jeho orientace) a pak má víceméně pokoj. U bisexuála se mnohdy tak nějak počítá s tím, že je na ženy, ale když přijde s tím, že se mu líbí i muži, nebo že má dokonce přítele, může schytat výsměch, nepochopení nebo popření jeho orientace („tak si aspoň přiznej, že seš teplej“).

Nejdůležitější v těchto situacích je mít se komu svěřit. Mluvit o všem, co se dotyčnému nebo dotyčné děje, jak to nese, co ho nebo ji štve a v čem se cítí zmatení. Nemusíme přesně rozumět své orientaci – pro někoho je ono zaškatulkování komfortní („tak, jsem pansexuál“), pro někoho naopak stresující („celý život jsem byla na ženy, tak jak to, že se mi teď líbí jen muži, co tedy jsem?“). Orientace se nám může měnit. Přijměme to jako pestrost života a nechme se následovat tím, co nám přináší radost a dobrý pocit.

Zdroj: sex koučka Zuzana Kacvinská