Obezitu, ale i cukrovku je prý možné řešit operativně – jak to funguje?

Jako velmi přísná dieta. I pokud je to jen jednoduchá operace, kdy se nějakým způsobem zmenší žaludek, tak pacient první měsíc nemůže přijímat větší množství potravy. Ani kdyby chtěl. Prvních 14 dní je na tekuté stravě, energetický příjem je výrazně snížený, i kdyby byl ne příliš poslušný, tak s tím nic neudělá. Minimálně po dobu roku až dvou se žaludek nedokáže roztáhnout do původní velikosti. Pokud by takového snížení příjmu potravy byl někdo schopný dosáhnout přirozeně, pak by to mělo velmi podobný efekt. Pak jsou ještě jiné, komplikovanější operace, kdy se může vynechat třeba i část tenkého střeva ze vstřebávání potravy, kde jsou ovlivněny i hormony, které se vyrábějí v trávicím systému – tam cukrovka mizí podstatně rychleji než jen při přísné dietě.

Kdysi se říkalo, že je možné žaludek zase roztáhnout do původní velikosti. Dnes už je zkušenost s bariatrickými operacemi delší – stává se to často?

To záleží hodně na tom, jak dobře je pacient vybraný a edukovaný, jak dobře mu předem vysvětlíme, co od operace má očekávat, a jak dobře ho sledujeme po ní. Svým pacientům vždycky říkám, že to není vyléčení jejich obezity, ale že operací dostávají druhou šanci. Po většině zákroků hmotnost poklesne během prvních dvou let o nějakých 20 i 40 kilo, záleží to na tom, jaká byla jejich výchozí hmotnost. Pak ale závisí na tom, jestli se dovedou i dále držet nějakých zdravých stravovacích návyků a míry fyzické aktivity, což je jejich šance zůstat celoživotně štíhlí nebo minimálně s výrazně nižší vahou. Někteří si postupně přidávají – v prvním roce snědí jeden knedlík, ve druhém třeba dva a postupně to zvyšují, a když žaludek takto pacient trénuje, tak se skutečně může vrátit i do té původní velikosti. Není to úplně výjimka, ale myslím si, že je to do určité míry i selháním lékaře, který pacienta k operaci poslal a který ho po té operaci sleduje. Pacient si musí uvědomit, že hlavní zodpovědnost je na něm. Bude to teď mít snazší, protože má menší pocit hladu, stačí mu méně, aby se najedl, ale nesmí to úplně pustit ze zřetele.

V případě, že je nutné operaci z tohoto důvodu zopakovat, hradí ji pojišťovna?

V tomhle ohledu jsou u nás pojišťovny vstřícné, což je dobře. Pokud tedy pacient po první operaci zhubne a do deseti let ta jeho váha vystoupá zase vzhůru, je možné operovat znovu. Začíná se těmi jednoduchými operacemi, na které je pak v budoucnu možné navázat třeba ještě nějakou další. Ono se takových operací nedělá mnoho – v České republice mluvíme o nějakých dvou tisících operacích ročně. To není číslo, které by pojišťovnu nějakým zásadním způsobem zruinovalo, ale i tak je třeba tuhle vstřícnost pochválit, protože v mnoha dalších ohledech to takhle není. Třeba v otázce placení léků na hubnutí, které pojišťovna nehradí v žádném případě nikomu z pacientů s obezitou.

Dva tisíce ročně není mnoho. Mají o ně malý zájem pacienti nebo jsou tam nějaká kritéria, která splní jen část pacientů?

Tady se vracíme k obecnému povědomí o možnostech léčby obezity. Mnoho lékařů neřekne svým pacientům, že je tu možnost radikálně ovlivnit obezitu. Je spousta doktorů, kteří o tom moc nevědí nebo tomu moc nevěří, takže na to pacienta ani neupozorní. Také spousta pacientů nechce – přesvědčit je, aby se nechali operovat, když to není vyloženě nutná operace, to dá taky velkou práci. Takže jsme zase u toho, že obezita není vnímaná jako nějaká závažná nemoc, a tudíž ani spousta kolegů nepovažuje za adekvátní ji řešit operací. I pro lékaře, který tomu věří, to znamená mnohem víc času, který potřebuje na vysvětlování. Z mé zkušenosti to není záležitost na jednu návštěvu. Většina pacientů napoprvé operaci odmítne a teprve, když se k tomu vrátíte podruhé potřetí, tak nad tím začnou vážněji přemýšlet. Pacient také musí vidět, že jeho lékař je o tom přesvědčený a věří tomu. A takových kolegů, kteří jsou navíc ochotní tomu věnovat i ten čas k vysvětlování, dnes bohužel moc není.

Zdroj: IKEM