Obezita není projev slabé vůle

Jste velkým propagátorem chůze a omezování cest autem – proč? To má hned několik důvodů. Jednak je chůze přirozeným způsobem, jak mít nějaký pravidelný pohyb, a když je člověk poměrně vytížený v práci, je dobré využít každou příležitost. To je asi můj hlavní důvod. Tím dalším je to, že člověk při každé fyzické aktivitě, tedy i při rychlejší chůzi, krásně zrelaxuje, vyčistí si hlavu – když chodím po ránu nějaký delší kus cesty pěšky nebo jdu běhat, tak se po příchodu do práce cítím daleko lépe a celý den je lepší, člověk je výkonnější. Je to něco, bez čeho by se mi už asi velmi špatně fungovalo. Je chůze i tím prvním, co bych měla přidat do svého programu, když si uvědomím, že jsem obézní? Myslím, že vždycky je dobré začít tím, že zajdete na preventivní prohlídku ke svému lékaři. Je to samozřejmě závislé i na tom, kolik je vám let a jak výraznou obezitu máte, ale obezita je nemoc, která může vést k celé řadě komplikací – zvyšuje riziko cukrovky, vysokého krevního tlaku a mnoha dalších negativních věcí. Proto je dobré si nechat u lékaře změřit tlak, nabrat krev, protože ve chvíli, kdy se budete chystat k nějaké dietě nebo přidání fyzické aktivity, je dobré vědět, že vám vaši snahu nebude nic komplikovat. Dieta při cukrovce je přece jen jiná než běžná redukční dieta. V jednom rozhovoru jste řekl, že si házíme klacky pod nohy tím, že obezitu pořád vnímáme jako vadu charakteru nebo projev slabé vůle, ale že je to nemoc. To je celkem překvapivé, když polovina národa má nadváhu nebo už je vyloženě obézní… Je to trochu s podivem, ale zkusím jednu takovou paralelu. Kdysi bylo velmi moderní kouření a dalo skutečně velkou práci lidem dokázat, že je to škodlivé. Byly sice k dispozici i první studie, ale většina lidí tomu nevěřila. Jinými slovy, i když máme důkazy, trvá ještě nějaký čas přesvědčit veřejnost, i tu odbornou, že je to nemoc, kterou je nutné léčit. Za polovinu obezity je skutečně zodpovědná dědičnost, někdo přibírá snadněji a daleko více než někdo jiný. Navíc víme, že pokud obezitu začneme dostatečně rychle léčit, předejdeme mnoha zdravotním komplikacím. Obezita je ale bohužel taková ta nemoc, které kaž dý rozumí. Každý, kdo je štíhlý, protože má to štěstí, že obezitu nemá v genech, nebo žil tak zdravě, že nikdy nepřibral, má pocit, že je to všechno hrozně jednoduché a nic speciálního se dělat nemusí. A tenhle názor ve společnosti převládá. Přitom má-li někdo vysoký tlak, nikdo nepochybuje o tom, že by pacient měl dostat nějaké léky, měl by je brát pravidelně a měl by ho někdo kontrolovat. S obezitou je to jinak. Mnoho lékařů nad ní mávne rukou, řekne jen, aby pacient méně jedl, více se hýbal a nějak zhubl, a tím to často končí. Znamená to, že obézní lidé za svou tloušťku nemůžou? Ne, tak bych to určitě neřekl. Všechny civilizační choroby, mezi které můžeme počítat právě obezitu, cukrovku nebo vysoký krevní tlak, jsou nemoci spojené s nezdravým životním stylem, pacient si k nim vždy nějak přispěje. Na druhou stranu někdo má větší vlohy pro to, aby se u něj nemoc rozvinula. Použiju zase příměr: pokud někdo kouří a dostane rakovinu plic, tak samozřejmě všichni víme, že si za to může do velké míry sám, ale nikdo nebude pochybovat o tom, že bychom ho měli léčit. Myslím, že i u obezity se to pomalu posouvá správným směrem, navíc ve chvíli, kdy jsou k dispozici účinné léky, zvyšuje se i obecné povědomí o tom, že tuhle nemoc lze léčit a že to stojí za to. V jednom rozhovoru jste řekl, že lidé, kteří mají v genech tloustnutí, měli kdysi dávno obrovskou výhodu. Není důvodem nárůstu obézních lidí po celém světě i to, že tento gen kdysi zaručoval naše přežití, ale v době dostatku má v podstatě opačný efekt? Samozřejmě, to, jak žijeme dnes, se výrazně liší od toho, jak jsme žili ještě před nějakými 50 nebo 60 lety. Velká část populace tvrdě pracovala, vydala velké množství energie a jídla byl nedostatek. Na dnešní dostatek všeho nejsme připravení. Naše tělo umí perfektně utlumit výdej energie, abychom vydrželi co nejdéle. Přesně k tomu je potřeba energii uložit a udržet si ji. Je to mechanismus, který se vyvíjel tisíce let, předával se geneticky, protože přežili ti, kdo ho měli velmi dobře vyvinutý. Během několika posledních desítek let se to ale otočilo. Vydáváme minimum energie a je snadné získat kaloricky vydatnou potravu. Covid to posunul ještě dál, lidé přestali chodit i na nákup a vše si nechávají přivézt – ať už nákup, nebo hotové jídlo. Dostáváme se do pasti, na kterou naše regulační prostředky nejsou připravené, a my s tím musíme bojovat vůlí a jiným způsobem. Není to také tím, že si nepřipouštíme, že jsou v tomhle některé potraviny nebezpečné? Existuje část populace, a naštěstí není nijak malá, kterou tvoří vzdělanější lidé, a ti si tohle uvědomují. Nejen co se týče obezity, ale snaží se celkově zůstat zdraví. Uvědomují si, že by pro ně komplikace znamenaly omezení, a snaží se o zdraví dbát. Ale pak je poměrně velká část populace, která o tom skutečně neví. Problém začíná v dětství, kdy nejsme schopní dětem vysvětlit, co je a co není dobré. Není to jen záležitost školy, ale samozřejmě hlavně rodiny – obézní rodiče předávají svým dětem jednak geny, jednak špatné návyky, které souvisejí s tím, jak se chovají, co jedí, jakou mají fyzickou aktivitu. Je to takový bludný kruh, ze kterého není jednoduché se dostat. Já osobně jsem díky své práci poměrně zběhlá ve zdravém životním stylu, ale poslední dobou velmi bojuji s chutí na sladké nápoje. Jsem ovlivněná jejich dostupností nebo mi moje tělo chce něco říct? To je dané asi kombinací několika věcí. Když si dáme něco sladkého nebo se pořádně najíme, je to velmi uspokojující pocit a pro mnoho lidí je to rychlé řešení, jak si vylepšit náladu. Cukr je také potřeba i pro mozkovou činnost a spoustu dalších věcí. Pokud jsme ve stresu, a troufnu si říct, že poslední dva roky a zejména poslední týdny jsme v enormním stresu, táhne nás to k cukru. Myslím, že nám tahle situace zdravotně ještě hodně uškodí. Druhá věc je, že zejména mladá generace to příliš neřeší a podléhá barevným reklamám. Nebo když něco vidí u svého oblíbeného youtubera, koupí si to, vyzkouší, ono jim to chutná, proto si to koupí znovu… Zarazilo mě, že vy jako obezitolog a diabetolog dostáváte od svých pacientů čokoládu… (smích) To je zajímavý fenomén, který asi krásně ilustruje to, o čem je tady řeč. Pro mnoho z nich je čokoláda to nejlepší, co by si oni mohli dát, ale nemůžou. A když toho svého lékaře mají rádi, tak mu přinesou zrovna to, co by udělalo radost jim. Přijde mi to až roztomilé, ale samozřejmě to svědčí o tom, co se našim pacientům odehrává v hlavě. Bylo by možné zvládnout i cukrovku 2. typu jen s pomocí diety? Ano, to by bylo, pokud by pacient byl schopen dietu perfektně a dlouhodobě dodržet. Máme velmi pěkné studie na to, že nejúčinnějším řešením je kombinace diety a pohybové aktivity. Dieta sama o sobě by asi nestačila, ale kompletní změna životního stylu by výsledky přinesla. Problém je, že když je vám 50 nebo 55, máte rodinu, práci, jste v nějaké stresové situaci, šance, že dokážete dodržet všechna doporučení, není velká. U takových pacientů víme, že nemá smysl čekat, a i proto nasazujeme ihned léky. Mohli bychom tomu dát třeba ještě půl roku, aby s tím zkusili sami něco udělat, ale znamená to často, že ztratíme půl roku, kdy jsme mohli onemocnění léčit, a pak jsou následky větší. Pokud by pacient dokázal zhubnout a významně změnit životní styl, cukrovka skutečně může minimálně na nějaký čas zmizet. Ale zkušenost s pacienty je jiná. Zaslechla jsem, že se svými pacienty uzavíráte takový obchod: mohou si dát sladkost výměnou za nějakou pohybovou aktivitu. Myslela jsem, že tu platí přísný zákaz… Cukrovka je složitá nemoc a záleží na tom, v jakém čase si pacient sladkost dá a co dělal před tím. Funguje to tak i u zdravého člověka: pokud celý den sedíte a dáte si sladkost, budete mít hodnoty cukru sice v normě, ale vyšší, než je budete mít o víkendu, kdy nejste ve stresu, jste třeba na výletě, ujdete 15 km, jste neustále v pohybu. Ve chvíli, kdy pacient, který už tak moc nechodí, protože třeba nemá kondici, vyrazí na dvouhodinou procházku, spálí všechen cukr ve svalech, fyzickou aktivitou se mu zvýší citlivost na inzulin a glykemie mu klesne do normálních hodnot. Když si pak někde sedne, může si klidně dát i nějaký ten dort, protože glykémie mu tolik nestoupne, cukr se bude vracet do svalů, kde ho krásně vyčerpal fyzickou aktivitou, a nerozhodí ho to. To je to, co se snažím pacientům vysvětlovat: pokud už ten dort musí mít, ať se jdou před tím alespoň projít, aby ho tělu pomohli zpracovat snáze. Slýchám občas argument: nemůžu dostat cukrovku, protože nejím sladké. Je to pravda? To už jsem slyšel mnohokrát a není to tak jednoduché. Dokonce se ukazuje, že vlastní příjem cukru nijak nesouvisí s rizikem onemocnění. Když jím hodně cukru, ale jsem štíhlý, sportuji, tak cukrovku dostat nemusím. Hlavním rizikovým faktorem je právě obezita. Pokud neustále přibírám, protože si dávám pivo a bůček, ale nejím vůbec sladkosti, protože mi nechutnají, tak mám úplně stejně zvýšené riziko cukrovky jako někdo, kdo přibírá, protože si dává sladkosti a dorty. Cukrovka vzniká kvůli zvýšené hladině cukru v krvi, ale nesouvisí to jen s konzumací sladkého. V IKEMu testujete i léky na hubnutí, které snižují chuť k jídlu, léčí cukrovku, mají vliv i na nádorová nebo neurodegenerativní onemocnění – jak to funguje? Více méně všechny tlumí pocit hladu a snižují příjem potravy, což vede ke snížení hmotnosti. Existují léky, které působí primárně v mozku, pak existují léky, které fungují na principu střevních hormonů, které za normálních okolností regulují příjem potravy (ty jsou injekční), a pak taková okrajová skupina léků, které snižují vstřebávání živin ve střevě. Pa cient se pak zbaví chutí, které ho vedou k tomu, že si dá jídlo, které by si objektivně dát nemusel, a často se zmenší i porce nutná k utišení hladu. Neprospěly by nám všem? (smích) Když má někdo nadváhu, ale jinak je zdravý a relativně mladý, tak nejlepší je začít tou přirozenou cestou, tedy změnou životního stylu. Hodí se spíš pro lidi, kteří už jsou nějak zdravotně omezení a nemohou ten svůj životní styl dostatečně upravit, nebo pro pacienty, kteří se sice snaží, ale jejich snaha neodpovídá výsledku. Je tam také jasně daná hodnota BMI, od které je lze předepsat, tedy 27, což je nadváha. Lékař by tyto léky neměl předepsat nikomu, kdo má jen pocit, že by měl zhubnout dvě tři kila. Je pravda, že tohle je asi problémem téměř každého – já osobně mám celý život pocit, že bych měl shodit pět kilo, a nikdy se mi to nepodařilo. (smích) Je nutno říct, že tyto léky se podávají jen skupině pacientů, na které byly testovány. Studie se nikdy nedělaly na lidech štíhlých, proto ani nevíme, zda by měly stejný efekt. Každopádně by se s nimi nemělo experimentovat. „Vydáváme minimum energie a je snadné získat kaloricky vydatnou potravu. Dostáváme se tak do pasti.“ Prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc. (*1970)Přednosta Centra diabetologie a vedoucí Laboratoře translační a experimentální diabetologie a obezitologie z pražského IKEMu patří ke světově uznávaným odborníkům na obezitu, diabetes a inzulinovou rezistenci. Vystudoval medicínu na Fakultě všeobecného lékařství UK, kde se začal specializovat na endokrinologii a metabolismus. Je autorem mnoha odborných článků a publikací i nositelem ocenění za významné badatelské výsledky.

Obezita není projev slabé vůle

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky

Obezita není projev slabé vůle

Odebírejte newsletter Kondice

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky