V takovém případě dost možná trpíte tzv. naučenou bezmocností. A je klidně možné, že jste se s tímhle pojmem ještě nikdy nesetkali.

Co je naučená bezmocnost?

Jde o termín, s nímž přišel už v roce 1975 Martin E. P. Seligman, a jednoduše řečeno vystihuje situaci, kdy člověk neschopný dosáhnout úspěchu v nějaké oblasti, po určité době rezignuje, tzn. smíří se s tím, že jeho snaha je marná a neúspěch nevyhnutelný.

Opakovaný neúspěch tedy může dříve či později vést k tomu, že nemáte motivaci, chuť ani energii vyvíjet další úsilí. Pokud bylo původně vaším cílem zhubnout, ale máte za sebou sérii nejrůznějších diet, zkušenosti s nepříjemným jo-jo efektem a ve výsledku váha stále ukazuje o dvacet kilo víc, než by se vám líbilo, není divu, že se do dalšího pokusu nehrnete.

Tento stav bývá navíc často provázen řadou psychických problémů, výjimkou nejsou úzkostné stavy, deprese či nejrůznější fobie (včetně té sociální). Člověk se tak dostává mnohdy do situace, kterou už sám řešit nedokáže a potřebuje odbornou pomoc psychologa či psychiatra. V tomto směru se osvědčila zejména kognitivně-behaviorální terapie, kdy se pacient učí zacházet se svými negativními myšlenkami a postoji a nahrazovat je optimističtějšími.

Jaké jsou její příčiny?

Zejména jde o časté, opakované selhání v oblasti, na které vám velmi záleží. V návaznosti na úpravu postavy je to samozřejmě velmi citlivé téma. A je nakonec jedno, jestli chcete zhubnout, uběhnout půlmaratón, zpevnit zadek nebo vytvarovat nohy. Jestliže se vám to z nějakého důvodu nedaří, vaše motivace do dalšího a dalšího pokusu, klesá. Už si tolik nevěříte, v podstatě očekáváte další porážku. A s takovým vnitřním nastavením samozřejmě nemáte našlápnuto k úspěchu. Vzniká začarovaný kruh, cyklus neúspěchů a narůstající frustrace. Výjimkou není, když se člověk naoko smíří s osudem. Vnitřně ale bývá stále nespokojený, smutný a trpí pocity osamění.

Existuje řešení?

Samozřejmě! Jakékoliv „naučené“ chování může být za jistých okolností „odnaučeno“. Někdy na to člověk stačí sám, jindy potřebuje odbornou pomoc. Každopádně je vždy nutné:

  • uvědomit si a připustit problém;
  • hledat efektivní řešení.

Tím protnete uzavřený kruh nezdařených pokusů a jo-jo efektů. Hodně přitom pomáhá, když se tolik nesoustředíte na hubnutí jako takové, ale spíše na vlastní chování či životní styl, který vás má k danému cíli dovést. Svou roli samozřejmě sehraje i skutečnost, jak definujete svoje cíle.

Stanovte si správné cíle

Místo toho, abyste si řekli: „Chci zhubnout,“ nebo „Nechci být tlustá“, postavte svoje cíle na pravidlech chování. Výrazně efektivnější bude, když si dáte za úkol:

  • budu chodit do práce pěšky;
  • třikrát týdně ujdu svižným tempem 2 kilometry;
  • dovolím si jen jednu sladkost denně (posléze týdně);
  • každý den vypiju minimálně dva litry neslazených tekutin.

Takový cíl má jasné hranice, měl by být reálný a měřitelný. Když v nastaveném režimu vydržíte měsíc či dva, můžete cíle zpřísnit a současně se něčím odměnit. Toto chování stimuluje motivaci a přispívá k hubnutí, aniž byste se na něj nadměrně zaměřovali. Přílišná koncentrace na úbytek váhy totiž vede ke stresu, ten navýší hladinu kortizolu (hormonu, který zhoršuje podmínky pro hubnutí) a vy jste opět v onom pomyslném kruhu, z něhož posléze neuvidíte cestu ven.

Rčení „cesta je cíl“ platí v tomto směru dvojnásob. Nežijte svůj život v honbě za něčím, co by teprve mělo odstartovat vaše spokojené fungování. Mít vše nastavené v duchu „až zhubnu, tak…“, znamená, že by dlouhé týdny, měsíce či roky mohly být jen jakousi přípravou na šťastný život. Asi netřeba připomínat, že v takovém režimu se nebudete cítit dobře.

Plány do budoucna jsou důležité, ale žít se má hlavně přítomností. Radujte se z momentálního okamžiku, z toho, co se vám právě povedlo. Učte se mít rádi sami sebe, přijmout se i se současnými nedostatky a podniknout kroky k tomu, abyste se zlepšovali. Ty kroky by pro vás neměly představovat nadměrné sebezapření, protože v takovém módu člověk nevydrží dlouho. Určitě to znáte z drastických diet. Dělejte raději drobné krůčky kupředu v tempu, které udržíte, než abyste se rozeběhli tryskem a za první zatáčkou padli vyčerpáním.

S naučenou bezmocností se během svého života setká skoro každý, je to přirozená reakce organismu. Často stačí pochopit její podstatu, podívat se na problém z trochu jiného úhlu, případně využít pomoci odborníka a vydat se za jeho podpory tou správnou cestou.

Zdroje:

1. Maier SF, Seligman ME. Learned helplessness at fifty: Insights from neuroscience. Psychol Rev. 2016;123(4):349-367. doi:10.1037/rev0000033

2. Goetz TE, Dweck CS. Learned helplessness in social situations. J Pers Soc Psychol. 1980;39(2):246-55. doi: 10.1037//0022-3514.39.2.246

3. Dr. Frank B. Smoot, MA, DD, „Get Motivated For Life!“ and „Weight Loss God´s Way“ programs.