Když se hubnout nedaří, příčina může být v psychice

„Vztah k jídlu je jen jeden z mnoha vztahů, který máme, a v průběhu života se mění,“ říká psycholožka Marta Boučková. Je autorkou knihy Když se hubnout nedaří, aneb dvanáct příběhů těch, kterým pomohla rada psychologa. V ní ukazuje, že na potíže s nadváhou se dá podívat i z jiného úhlu pohledu než klasickým doporučením: ‚Změň jídelníček, hýbej se.‘ Zakopaný pes totiž často bývá ve způsobu myšlení a vztahování se k druhým, ale i sám k sobě.

Rozhovor vyšel také ve formě audia. Můžete si ho pustit zde.

Když se hubnout nedaří, bývá vždy problém v hlavě?

Určitě se v té hlavě děje něco málo, co vám nepomáhá. Protože v psychologii to funguje tak, že všechno souvisí se vším. To, že hubnutí je v hlavě, často se o tom mluví a že hlava je v hubnutí důležitá, to byl impulz, který mě přivedl k napsání té knížky. Já jsem se snažila, aby to nebyla žádná vědecká publikace. Také nejsem žádný veliký vědec. Tak abych ukázala lidem, co to znamená, že hubnutí je v hlavě. Jídlo nás provází životem. Bez jídla nemůžeme žít, bez toho to nejde. A ve chvíli, kdy se nějak snažíme změnit stravovací návyky, protože hubnutí je o změně stravovacích návyků, tak se to dotýká celého našeho života. A my, ať chceme, nebo nechceme, musíme na to pohlížet komplexně.

Vztah k jídlu je jen dalším z našich vztahů – vztah k tělu, partnerovi, mamince… Všechno to jsou vztahy!

Přesně tak. Je to celé vztahové. Protože člověk je tvor společenský a má vztahy k druhým lidem, ale musí mít vztah i sám k sobě. A to jídlo ho trochu nutí, aby si sám řekl, co je pro něj dobré. Navíc ve chvíli, kdy chcete redukovat váhu nebo změnit stravovací návyky, tak ono vás to tlačí trochu k progresivnímu egoismu. To znamená, jsem-li v pohodě já, jsou v pohodě i všichni ostatní. Nebo to alespoň říká můj muž. Ono to zní strašně, ale když si sáhneme do svědomí, tak máme šanci ovlivnit lidi okolo nás a platí, že nastavujeme nějaké zrcadlo, něco se nám vrací zpátky. Takže ve chvíli, kdy nejste spokojena sama se sebou, tak horko těžko budete rozsévat dobrou energii, která se vám bude vracet. Navíc je to trochu záludné v tom, že ve chvíli, kdy nejste spokojená sama se sebou, tak kolikrát člověk říká, že by mu pomohlo, kdyby mu ostatní dali motivaci, řekli, že to není tak hrozné… ale ve chvíli, kdy jste skutečně nespokojená sama se sebou, tak i když vám ostatní budou horem pádem říkat, jak jste úžasná a báječná, tak neuvěříte.

Řada žen se snaží zhubnout, přitom to ani nepotřebuje. Co za tím je? Je to právě to nízké sebevědomí?

To, jak vypadáme, do velké míry určuje míru naší spokojenosti. A samozřejmě u žen je to poměrně důležitá věc. Jsou na to citlivější než muži. A řekněme si otevřeně, žijeme ve společnosti, kde váha, rozměry, čísla a to, jak vypadá naše postava, je poměrně podstatné a neustále se nám to podsouvá. A je potřeba říct, že skutečně hubne i spousta lidí, kdy se i lékař diví nebo se zarazí i člověk se zdravým rozumem, že tady je prostě špíček, naprostá dokonalost… ale nikdo nejsme dokonalý. To je můj oblíbený film, který končí přesně touhle větou, kterou mám ráda. A koneckonců i ve světě krásy kolikrát nedokonalost proslavila spoustu dokonalých modelek.

Radíte lidem i s jídelníčky nebo se zaměřujete spíše na psychiku? S tím, že když se psychika porovná, tak se jídelníček a kila srovnají samy?

Já jsem týmový hráč a myslím si, že co se týká hubnutí, tak tomu pomáhá jistá dávka týmovosti. Je to zase komplexní. Takže ráda spolupracuji s klienty, kteří spolupracují s výživovým poradcem a i s kondičním trenérem. Samozřejmě pokud to je závažnější, tak tam pak vstupují i lékaři. Ale že by všechno fungovalo jenom přes tu psychologii, nezměnil by se jídelníček, nepřišel by tam nějaký pohyb, tak v tom jsem trochu skeptická. Myslím si, že hubnutí je poměrně těžké. Jde o změnu stravovacích návyků, které jsou v našem životě zaběhnuté. Navíc když budete hubnout, měníte svým způsobem zvyky i svých nejbližších. Když oni se zrovna nerozhodnou, že budou hubnout s vámi. Je dobré na to nebýt sám. A přeci jenom ta trojkombinace – někdo přes výživu, někdo přes pohyb a někdo, kdo bude hlídat vztahy, psychiku – je ideální. Takže jídelníčky nepíšu.

Doporučujete lidem vést si deníček, kam si zapisují, co jedli, pili, kdy, v jaké situaci a jaké pocity u toho měli. K čemu je to dobré? Pomůže takový deníček všem?

Všem nepomůže. Mám i klienty, pro které psát deníček je nadlidský výkon. Zejména ti, kteří nejsou systematičtí. Ti, kteří nejsou systematičtí, mají vysokou míru flexibility, trošku porušují pravidla, to se projevuje i v jídle, kde je to komplikace. Člověk je tvor stereotypní. Potřebuje mít jistou dávku pravidelnosti. Stereotypy a pravidelnost nabízejí bezpečí. Proto jsou pro nás důležité. Člověk od nepaměti bojoval o jídlo. Když se chceme bavit o hubnutí a změně stravovacích návyků, koukněte se do pravěku, jak to tam fungovalo. Pravěký člověk nedělal nic jiného, než přemýšlel o tom, kdy se nají a kde sežene něco k jídlu. Takže když mi lidé říkají, že na jídlo nemají čas, s nadsázkou říkám, že to je začátek konce, když nemáte čas na jídlo. Protože od nepaměti bylo na začátku jídlo a veškerý čas se věnoval tomu sehnat jídlo. Kde to jídlo seženete, jak ho upravíte – a poté následovalo to, kde si odpočinete. Protože jídlo musíte strávit v klidu. To způsobí, že zase naberete sílu, abyste se potom mohli zase vydat z jeskyně shánět další jídlo. Člověk se vlastně neustále zabýval jídlem. Když si toto uvědomíte, taková ta berlička, že nemáme na jídlo čas, mizí. Jídlo nám od nepaměti zajišťovalo určitou dávku stereotypu a pravidelnosti. Když člověk věděl, že tady uloví, tady se nají, tak byl spokojený.

A když se zase vrátíme k tomu deníčku…

Těm, kteří jsou zvyklí na pravidelnost a zapisují si, to samozřejmě velmi pomáhá. Protože jestli chci nějaký stav změnit, tak je docela dobré znát výchozí stav. Dát si diagnózu. Většina lidí vám řekne: ‚Já skoro nic nejím.‘ Když je donutíte k tomu, aby si zapisovali, co jedí, tak jídlo je hmatatelné. Znáte to sami: jedna sušenka mě nezabije, tady kousíček rohlíčku… Někdy se směju. Chlácholíme se, tohle je malý kousek, to mě nezabije. A naopak velká hromada jídla vypadá tak, že když to do toho břicha nastrkám, tak se musím zvětšit. Ale ono to ne vždy takhle s jídlem funguje. Vždy na začátku žádám klienty, aby si zkusili napsat, kolik toho snědí, kdy a za jakých okolností jedí. A pak je druhý level, kdy přistupujeme k emoci. Tam už se kolikrát bavíme o tom, co nám jídlo poskytuje, případně proč ho do sebe suneme, anebo naopak, proč nemůžeme jíst. Emoce jsou ale až druhá linka. Kolikrát dělá lidem potíž jenom to, aby mi zapsali, co jedli. Někdy jsem trochu škodolibá a říkám lidem: ‚Fajn, kdybyste to nechali nakouknout i někomu, kdo žije s vámi, aby překontroloval, zda tam je skutečně všechno…‘ Nemyslím si, že by mě klienti chtěli podvádět, ale spoustu věcí děláme nevědomky. A ještě tam je jedna podstatná věc, vždy žádám i zapisování toho, kolik člověk vypije vody. Někdy se říká, že hlad je převlečená žízeň, a ono se to kolikrát ukazuje. Skoro vždy tam je kafe, těch tam najdete hodně, ale vody relativně málo.

Mluvila jste o emocích. Učebnice psychosomatiky často zmiňují kila navíc jako jakousi ochrannou bariéru mezi křehkou psychikou dotyčného a vnějším světem. Můžete ze své praxe říci, v jakých případech nám kila navíc pomáhají chránit se?

Kila navíc mají vždy nějakou funkci – skutečně ochrannou. Často jde o partnerské neshody, třeba v sexu, tam se kila navíc zdánlivě navyšují i proto, že žena pracuje s tou postavou tak, aby nebyla tak atraktivní pro muže, o kterého nestojí. Samozřejmě podvědomě. Ale v některých případech i trošičku vědomě. Nebo někdy nám ta bariéra nabídne to, že je tu problém, který je potřeba řešit, a tím pádem se ten primární problém odsune trošku do pozadí. Takže to klidně může být i o tom, že zvětšíte své tělo a primárně je teď potřeba pracovat s kily navíc. Ale ta přitom živí zezadu něco jiného, protože to by byl daleko závažnější problém, který by se měl v tu chvíli řešit. Měla jsem klientku, která měla potíže s otěhotněním. Podstupovala hormonální léčbu, která mění tělo, ale ještě k tomu měla nadváhu. Když jsme se na to společně podívaly, zjistily jsme, že jedna z věcí, která pomáhala živit nadváhu, byl paradoxně strach z porodu. Takže na jednu stranu ta žena chtěla otěhotnět, ale měla velikánský strach z otěhotnění. Protože jestli otěhotní, tak je potřeba porodit. A když se bojíte porodu, je to samozřejmě velikánská komplikace. Dlouhou dobu se pracovalo s váhou a až na sezeních se ukázalo, že je potřeba se nějak vyrovnat s tímto strachem. A ve chvílích, kdy jsme s tím strachem začali pracovat, začala klesat i ta váha.

To je tedy detektivní práce…

To je zábavné na mojí profesi. Já skutečně strašně ráda čtu detektivky, no tak to vidíte.

Jak hubnou muži a jak ženy? Existují mezi nimi rozdíly v přístupu k hubnutí?

Z mé praxe se ukazuje, že ano. Mám více ženských klientek než mužských. Zastávám názor, že ženský a mužský svět se přeci jenom trošku liší. Mužské tělo je jiné než ženské. Neříkám, že se nemůžeme naučit věci, ve kterých jsou muži dobří, stejně tak jako se muži mohou naučit věci, ve kterých jsou ženy přirozeně dobré, ale přeci jenom rozdíl tam je. Když hubne muž a má k dispozici ženu, která mu zajišťuje servis, většinou je mu v tom obrovsky nápomocná. Ona je ta, kdo má na starosti jídlo. Co, kdy, jak se bude jíst – a muž to prakticky jenom konzumuje. Takže pro muže je hubnutí svým způsobem lehčí. Zatímco ženy, když hubnou, jsou to většinou samostatné jednotky. A když na to nahlédnete zjednodušeně, tak musí najednou vařit dvakrát. Jednou pro sebe, a pak aby nenarušili standard a komfort všech ostatních v domácnosti, musí najednou bojovat na dvou frontách. Kolikrát jsem se setkala i s tím, kdy druhá polovina řekla: ‚Hele, to je tvůj problém, nějak si to zařiď, ale já s tebou tohle lupení jíst nebudu.‘

Žena si musí trochu víc probojovat a prosadit to, jaký bude její životní styl, její stravování, případně najít čas ještě pro pohyb. Musí si vykopat prostor pro to, aby se mohla zabývat sama sebou. Zatímco když hubne muž, tak ženy většinou fandí a dávají mu velikánský prostor k tomu, aby ho jen obsadil a dělal v něm to, co má. To je asi jedna z nejpodstatnějších věcí. Na druhé straně je potřeba říct, že když se muž odhodlá, tak do toho vstoupí naplno a jede jako buldozer. Muž většinou nehubne kvůli estetice, ale když doktoři vztyčí varovný prst, že by bylo potřeba zhubnout. Takže on do toho vstupuje s větším odhodláním a lepším servisem.

Snaha zhubnout dokáže zamávat zaběhnutými pořádky ve vztazích. Někdy nám naši blízcí fandí, jindy nám hážou klacky pod nohy. Jak mohou ovlivnit vztahy náš vztah k jídlu a naše snahy zhubnout?

Začnu zase úplně od začátku. Ve chvíli, kdy se děcko narodí, tak celou nejbližší rodinu zajímá, jak papá. To je vždycky věc, na kterou se široká rodina ptá. Takže když miluju, tak krmím. V prvobytně pospolné společnosti bylo jídlo vzácnost a bylo potřeba o něj bojovat, tak se nedávalo kdekomu. Takže jídlo je výrazem lásky. To, že nám někdo dá jídlo, znamená, že nás má rád. Proto i tak ve spoustě rodin se děti hodně krmí. A žijeme v dostatku, jsme rádi, když jsou naše děti šťastné, tak jim dáváme to, co jim chutná. Mám skupinu klientek, většinou jsou to mladé holky z venkova, které najednou přijdou třeba na vysokou školu do Prahy nebo odejdou z domova. Většinou to bývají holky ‚krev a mlíko‘, a když pak přijdou do města, setkají se s jinou představou, jak by holka měla vypadat, a začnou se sebou něco dělat. Na víkendy se vrací domů a začnou říkat: ‚Tak tuhle husu já si nedám, já bych chtěla raději tohle,‘ a pro rodinu je naprosto nepochopitelné, co s tou holkou je. Jsme samozřejmě už všichni edukováni, víme, že jsou tu nějaké poruchy příjmu potravy, tak se všichni hroutí, co to s tou holkou udělali, jak ‚nám ji kazí‘, nebo ‚ty už nás nemáš ráda, odmítáš to domácí prostředí, odrodíš se od nás tímto způsobem‘. A to je taková ta primární rodina. Děti a rodiče.

Stravovací způsoby se hodně za poslední dobu změnily. Ještě před třiceti, čtyřiceti lety vládla ve společnosti hodně česká kuchyně, ale poslední roky už tu máme mezinárodní kuchyni. Postoupím dál. Najdete si partnera, to je také zajímavá a zvláštní věc. Kanaďané udělali výzkum a sledovali, jak se mění chování žen na večeři, když jedí společně s muži. A vyšlo z toho, že pokud má žena vedle sebe muže, na jehož mínění jí záleží, tak se většinou krotí. Berte to tak, že si najdete mládence, který se vám bude líbit, půjdete s ním do restaurace, ve chvíli, kdy se tam nacpete k prasknutí, tak ho můžete odehnat jenom tím, že si řekne: ‚Ježíš, tohle živit…‘ Samozřejmě je to něco, co nás provází v době seznamování nebo navazování partnerských vztahů. Plus tedy ideál krásy, který v současnosti také nějak ctíme, má vliv na to, jak bychom měli vypadat.

A ve chvíli, kdy svého muže máte a zakládáte rodinu, tak je to ‚velikánská komplikace‘, není to úplně snadné, musíte pro svou rodinu vyrobit nějaký nový standard. Vycházíte z nějakých rodin, kde se nějak jedlo a nějak vařilo, a to jsme jenom u toho jídla, k tomu nějaké zvyky. Partner přichází z něčeho úplně jiného a musíte to nějak vyladit, aby to šlo. Vždy říkám, že to jsou taková tři jídla, svíčková, bramborový salát a vánoční cukroví. V každé rodině to chutná trochu jinak. Musíte si najít společný způsob, jak se budete stravovat.

V tento moment se do toho obvykle zapojují tchyně…

Samozřejmě, radí, mladí si to dovážejí domů a není úplně snadné se v tom ukotvit. A pak dobře, i to se nějak povede ustát. Zaběhne se to. Narodí se vám první děcko, druhé děcko… děcka stále ještě rodí ženy, stále je těch devět měsíců nosí ženy. Maminky, to je velká skupina, která se snaží postavu vrátit do stavu před otěhotněním. A ještě se o děti starají a spousta maminek je ještě vychovaná v tom, že jídlo se nevyhazuje. Za děti dojídají. Mají spoustu práce a nějaké to v klidu si sedneme a v klidu se najíme… když učíte dítě jíst, tak to není nikdy v klidu. Muži jsou většinou v průběhu dne mimo domov, pak se večer vrátí a zase se nám stravovací návyky rozpadají. A když se nám to povede nějak vyladit a nějak v tom proplujete, tak přichází období okolo 45–50 let, to je menopauza, což je další takový hit do života ženy, kde se tloušťka nebo tělesné schéma znovu přihlásí. Na základě práce s klientkami musím říct, že se mění chuť spoustě žen v tomto období a potřeba toho, jaké jídlo jíst, kolik by ho mělo být, kdy se bude jíst, je najednou hodně individuální. Protože se tam projevuje hormonální dysbalance. Zase se rozvírají nůžky, je potřeba trochu jiný jídelníček, trochu víc pohybu a měnit zaběhnutý stereotyp rodinného života.

Pěkně jste to prošla od narození až po fázi menopauzy. Tělo nás provází životem a vztah k jídlu je jeden ze základních vztahů, který máme. A mění se…

A teď si vezměte, že v té roztěkané společnosti, ve které žijeme, bývá jídlo jediný okamžik, kdy se lidé setkají a mají šanci být spolu a něco společně dělat. Ještě máme pohybové aktivity. Zaplať pánbůh za ně. Ale pořád jídlo slouží k tomu, že zasedneme ke stolu, je to nějaká ritualizace, rodina je pohromadě. Nebo jsme s přáteli a zase nás doprovází jídlo. V tomto směru musím říct, že i když se dívám na klasickou českou kuchyni, kdy dostanete talíř a na něj hromadu toho jídla, tak vždycky trošičku závidím jižním národům, kde to, co je na tom stole, je různopestré. Máte tam salát, maso, tak se to rozprostře a dej si, co chceš. Pak ty rozdíly nejsou tak veliké, jako když tatínek dostane vepřo knedlo zelo a maminka si nandá salát. Já jsem velký zastánce prostírání a velkých servisů. Mám ráda velký stůl a také, když na něm je nabídka. Pak se vyhneme tomu: ‚Ježíš, ty by sis měl dát tohle,‘ nebo ‚Proč tohle nejíš?‘

Jde o to vzájemné sdílení u stolu.

Navíc když je rodina vícegenerační, tak se nějakým přirozeným selským rozumem respektovalo, co si kdo kdy potřebuje nandat na talíř. Takže na stole je velikánské spektrum jídla. A ve chvíli, kdy tam sedí děti, mladí, někdo v rozpuku sil a někdo, kdo už je v podstatě někde na konci života, tak se každý může najíst, každý tam má něco připravené a nikdo nekomentuje, co si tam kdo vezme. A když je to připravené chytře a lidé se znají, tak to z těch talířů zmizí. Ale každý přitom jí něco jiného, ale jedli jsme společně.

Marta Boučková

Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na sociální psychologii, oblast mezilidských vztahů, na partnerské poradenství a na psychologii hubnutí. Od roku 1994 má soukromou praxi, kam za ní přicházejí ženy i muži, kteří řeší partnerské i osobní problémy.

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.