Třicet dní dělejte to, co já, hlásají celebrity, renomovaní trenéři nebo oblíbené blogerky. Pár dní to funguje a pak zas nic. Nevyšlo to. Popularita masových výzev je sice aktuálně obrovská a pravděpodobně každý se o nějakou pokusil, jejich dokončení je ovšem spíš výjimkou.

„Už to ani nezkouším, pár dní to většinou jde. Buď jsou úkoly snadné, nebo já dostatečně nadšená. Pak přijde pár dní, kdy si říkám, že to asi nemůžu brát doslova, protože tohle zrovna není tak úplně pro mě. Chvíli hledám nějaké své řešení a nakonec se na to vykašlu,“ popisuje svoje zkušenosti s výzvami pětačtyřicetiletá účetní Iva. „Jenže jinak se nedokopu. Když nemám motivaci, nebaví mě to,“ shrnuje a dodává, že je ze sebe samé docela zmatená.

Před půl rokem se připojila do výzvy uběhnout za měsíc 80 km, a přestože běhat vlastně začínala, skutečně to splnila, bavilo ji to, měla výborný pocit. Ale od té doby byla běhat jen několikrát. Myslí si, že na vině jsou každodenní starosti, kterých nějak přibylo, špatné počasí, ale hlavně celková ztráta motivace. Vidina dobré kondice a pevnějších křivek Ivu jednoduše z gauče nezvedne.

I s motivací to vypadá na první pohled snadno – k dostání je spousta knih o tom, jak se namotivovat. Ty nejpopulárnější slibují, že už pouhá představa toho, že děláte něco, k čemu se dlouho nemůžete dokopat, vás postupně dostane do toho správného rozpoložení a vy se do toho konečně pustíte. Spousta z nás také čeká na chvíli prozření – chvíli, kdy se v hlavě zrodí křišťálově jasná myšlenka „Chci jít běhat“ nebo „Dneska je ten den, kdy všechno uklidím“. Jenže takové okamžiky jsou mnohem vzácnější, než by se hodilo.

Obvyklé cíle navíc vyžadují mnohem víc času, než po jaký se křišťálové poselství shůry dokáže v našich myšlenkách udržet. Podlehnout výzvě je pak víc než lákavé. Vím, že chci něco změnit, ale sama se nedokážu dokopat, tak proč se nenechat vést někým jiným? A proč nejít do výzvy, která má jasný cíl, jasné trvání a je naprosto odolná vůči všem výmluvám, protože je to vlastně jen seznam úkolů?

Rychlý začátek, rychlý konec

Odborníci na lidskou duši jsou k výzvám skeptičtí. „Z pozice trenérky řadím výzvy mezi krátkodobé aktivity. Záleží, jaký typ zkoušíte. Výzva může člověka nastartovat v začátku, avšak velmi často při nich dochází ke zraněním. Neznáte techniku, provádíte cvik špatně. To za to dle mého nestojí. Proto výzvy začátečníkům stejně nedoporučuji,“ vysvětluje psycholožka a trenérka zdravého pohybu v jedné osobě Viktória Dubasová.

Z pozice terapeutky u svých klientů pozoruje spíš pocity selhání a frustrace, protože rychlý začátek je spojený i s určitou mírou nepohodlí a tlakem na rychlou změnu zaběhnutých návyků. Když se pak nepodaří výzvu dodržet, přicházejí pochybnosti o sobě samé, výčitky a otázka, zda má vůbec smysl něco měnit. „I tyto pocity jsou v pořádku. Důležité je ale začátek nepřepálit, směřovat k cíli postupně a umět se také pochválit. Rovněž vytrvat a vzít v potaz, že změna vyžaduje čas. Pokud selžete, nevadí! Pojďte se vrátit a změnit pohled na to, proč to děláte,“ vysvětluje princip malých životních změn terapeutka.

Skálopevná motivace, stoprocentní oddanost plánu a vojenská disciplína jsou sice těmi nejlepšími základními stavebními kameny, když chcete změnit život k lepšímu, ovšem je rozdíl, jestli právě překonáváte alkoholismus, nebo si do života jen chcete přidat víc pohybu. Být závislý na alkoholu a během léčby si sem tam dát lahvinku rozhodně není to samé jako chtít každý den cvičit a občas vynechat. Když nejde o život, je černobílé vidění zabijákem veškeré snahy někam se posunout. Nebezpečím výzev je právě podsouvání pohledu, že je nutné být stoprocentně poslušný, jinak výzva není splněná. Pokud je cílem vydržet 30 dní, ale vy 16. den vynecháte, výzva není splněná. Diskvalifikujete se ze závodu.

Přirozenou reakcí je potom rezignace, odstoupení. Přitom vynechat jediný den ze 30 je skvělý výkon. „Znát sami sebe, co vám jde, co vás baví, zda vaše možnosti tady a teď jsou reálné k podání výkonu, je velmi důležité. Když máte náročné dny, špatný spánek, nekvalitní jídlo, nepodáte stejný výkon, jako když jste odpočatí. Nastavte se na to, že v daný okamžik děláte, co je ve vašich možnostech,“ nabízí výhodnější pohled trenérka a terapeutka Dubasová.

Místo skupinových výzev doporučuje nastavovat si cíle vždy sobě na míru. Vyzvat sebe sama a upravovat si úkol podle aktuální situace. „Vlastní výzva může vypadat i jako ‚dnes půjdu do/z práce pěšky‘ nebo ‚uběhnu kilometr a pozítří zkusím dva‘. Anebo ‚přestanu jíst večer brambůrky‘. Můžete mít dlouhodobý plán, jen pojďte začít s menšími cíli a postupně přidávejte,“ doporučuje odbornice.

Nejškodlivější je vždy přesvědčení, že po každém selhání je třeba restart. Přitom to vůbec není logické – pokud si brambůrky zvládnete nedat od pondělí do pátku a v sobotu zhřešíte, má význam si brambůrky zase odříct v neděli? Má, stejně jako se vyplatí jít v týdnu běhat jen dvakrát, i když v plánu byly výběhy tři. Stejně tak má smysl vzít si na nákup vlastní látkovou tašku bez ohledu na to, že jste na ni v předchozích dnech pokaždé zapomněla.

Ocenit skutečný pokrok

Splnění výzvy je často nereálné v tom, že ji vytvořil jeden člověk podle toho, co vyhovuje jemu. Pokud natrefíte na stejný osobnostní typ ve stejné kondici a životní situaci, výzva vás nejspíš nakopne. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se neshodnete a výzva úplně nesedne.

„Spíš než výzvy bych doporučila dlouhodobější tréninkové plány s postupnou návazností. Už po pár týdnech můžete vidět rozdíl a tento způsob se mi zdá mnohem kvalitnější a přijatelnější,“ říká Dubasová z pozice osobní trenérky.

Výzvy často slibují i společné motivační skupiny, kde mohou všichni zapojení sdílet svoje úspěchy. Ale srovnávání se s druhými bývá častěji spíš než dobrou motivací cestou do pekel. Většinou z něj totiž nikdo nevyjde dobře – vždycky se najde někdo, kdo je na tom lépe. Za dobrý hnací motor, pokud jednoduše potřebujete impulz zvenku, považuje terapeutka spíš trenéra, který pohyb vysvětlí, naučí správnou techniku a přizpůsobí cvičení potřebám konkrétního člověka. Bude také schopný dát odpovídající zpětnou vazbu.

V pasti výzev

Někdy je totiž háček i v tom, že pokrok není zřetelně vidět nebo všechno trvá déle, než jste čekala. Když má výzva třicet dní, nemělo by být něco vidět už po týdnu? Nefunguje to, vzdávám to! Přesto ale může být i malý pokrok zásadní a pro vás zlomový.

Třeba fungující pánevní dno sice vyřeší velkou část vašich problémů, nicméně ho na sociálních sítích těžko prodáte. Naopak ‚six-pack‘ vám sice ocenění zajistí, ale pokud si při náročném posilování občas ‚učůrnete‘, spokojená sama se sebou pravděpodobně nebudete ani s dokonale plochým břichem.

Ženy se do výzev pouštějí často s vidinou definitivního řešení nějakého problému nebo v touze po dokonalosti. Zní lákavě, že by to, s čím bojují někdy i celý život, vyřešily třeba jen za těch slibovaných 30 dnů. Proto je docela snadné uvíznout v pasti výzev – pustit se do práce, po pár dnech zjistit, že se k cíli neblížíte tak, jak byste si představovala, najít chybu v tom, že výzvu nedržíte stoprocentně, všechno vzdát a čekat na novou výzvu, která už vás určitě náročnou změnou provede.

Krůček po krůčku

Výzva může být skvělým zpestřením, ale nemá smysl slibovat si od ní zázraky. Sama o sobě se změnou, po níž člověk tak touží, nestane. „Nejtěžší je začít! Pokud není motivací třeba zdraví, zamýšlela bych se nad otázkami: ‚Co ještě víc potřebuji, abych to zvládl/a dělat? Záleží mi na tom, abych se opravdu cítil/a lépe? Jsem pro sebe dostatečně důležitá/ý? Jak si změnit priority? Opravdu to nejde, anebo jsem se dostal/a do kolotoče výmluv?‘ Z terapeutické praxe i práce trenérky mám zkušenost, že když se pojmenovalo, jak to doopravdy klient má, co potřebuje, co mu v tom brání, ukázalo se odhodlání a síla začít opravdově,“ dodává Viktória Dubasová odvahu těm, kdo si přijdou na změny krátcí.

Nemá ani cenu čekat na tu správnou výzvu, ten správný pocit, ten správný čas. Klíčem k úspěchu je odvaha vyzvat sebe sama, po malých krůčcích, přesně tak, jak je v životě právě potřebujete a můžete udělat. To je jediná výzva, která má z dlouhodobého hlediska smysl. A jediná, která vás může konečně přivést k vytouženým cílům, ať už jsou jakékoli.

Klíčem k úspěchu je odvaha vyzvat sebe sama, po malých krůčcích, přesně tak, jak je v životě právě potřebujete a můžete udělat. To je jediná výzva, která má z dlouhodobého hlediska smysl. A jediná, která vás může přivést k cíli.

Zdroj:

Bc. VIKTÓRIA DUBASOVÁ

Terapeutka z on-line platformy pro psychoterapii Hedepy s daseinanalytickým přístupem v terapii a k péči o celkové zdraví. Čerpá z mnohaleté trenérské zkušenosti z práce s tělem a bolestmi. Psychoterapie jí poskytla možnost, jak tyto oblasti propojit. S respektem k individualitě každého klienta prozkoumává hlubiny duše, emocí a myšlenek.