Projevem sebelásky je i umění poslouchat sama sebe, naslouchat si. To neznamená, že musíme impulzivně začít dělat vše, co teď najednou chceme a potřebujeme. Zpočátku je dobré všímat si toho, co se v nás děje, být si toho vědomá. A právě tohle spousta žen neumí. „Ono to zní velmi jednoduše, ale hodně žen neví, co ve skutečnosti chtějí, či nechtějí, co se v nich děje. Jsme hodně zvyklé žít v hlavě, v mentální sféře a emoční sféru opomíjíme,“ říká nutriční terapeutka Zuzana Douchová. Naslouchání si neznamená jen znát své plány a přání něco dělat. Jde o to uvědomit si, jak se cítím, co potřebuji, co prožívám, s kým je mi dobře a s kým mi dobře není. To je nejčastější otázka při psychoterapii, kde s pomocí terapeuta jakožto průvodce můžete nahlédnout do svých pocitů a prožívání. Do oblasti, která jen často skrytě bublá pod povrchem, než vybuchne v podobě PMS, bolestivé menstruace, vzteku, pláče a dalších nepříjemných projevů. Právě při hubnutí hraje umění naslouchat si významnou roli.

Naslouchání si jako základ sebelásky

Jako ženy jsme zvyklé většinu dne žít v mužské kvalitě – hlavy, výkonu a zaměření na úkoly, na povinnosti a práci. Podstata ženství ale tkví v umění žít sama sebe v těle, které máme. A naučit se s ním spolupracovat. „Ženství spočívá hodně v tělesnosti, v prožívání emocí. To jsou kvality ženství, které jako ženy máme,“ říká nutriční poradkyně a koučka Zuzana Douchová. My ženy se rády staráme o vztahy, o druhé, o domácnost, o květiny, zvířata, kolegy, zákazníky. Jsme pečující tvorové, často ovšem ve starostlivosti o všechny a všechno kolem zapomínáme samy na sebe. Právě naslouchání sobě, svému tělu a podnětům, které nám tělo vysílá, je cestou k tomu, jak začít dbát také o sebe – cestou k sebelásce. Tato změna jde ruku v ruce i s hubnutím. „Když o sebe pečuji, tak si dělám čas na dobré, kvalitní jídlo, čas na to jít se projít, proběhnout se, zacvičit si. Začínám si v nabitém dni vytvářet prostor pro odpočinek,“ říká psycholožka a koučka, podle níž u nás není zvykem, aby ženy měly čas samy pro sebe. „Často máme první práci a rodinu a až pak někde na posledním místě jsme my samy. Je důležité stát se sama sobě prioritou,“ dodává. Nabízíme dva kroky, jak na to.

1. Začněte si psát emoční deník

Začít můžete tím, že si budete psát deník. „U emočního a stresového jedení doporučuji začínat deníkem. To je pro začátek výborná technika, když už jsme v oblasti zdravého životního stylu a hubnutí. Zaznamenávejte si nejenom to, co jíte a jaké u toho máte myšlenky a pocity, ale poznávejte se. Každý den se zastavte, ideálně několikrát denně, a zmapujte si, co se ve vás děje,“ radí psycholožka. Jsme naučené být pozorností stále venku – u práce, dětí, kolegů, potřeb druhých. Ale málokdy se zastavíme a zeptáme se samy sebe: „Co potřebuji?“ Učit se sebeposlouchání znamená jít opravdu někam do ticha, zavřít za sebou dveře a vyčlenit si 15 minut třeba na psaní deníku, který nám pomůže zmapovat naše pocity. Zkuste třeba pár minut hned po probuzení, kdy ještě chvíli zůstanete v posteli a budete jenom pozorovat, co se ve vás děje. Položte si otázky: Je mi dobře? Jak se po ránu cítím? Co potřebuji? Co se mi líbí? Co se mi vadí? Co mě trápí? Jsou to úplně jednoduché otázky, které často klademe svým nejbližším, ale samy sobě jsme tyto láskyplné otázky klást zapomněly. Samy sobě lásku nedáváme. Často pak očekáváme od druhých, že nám splní naše přání a potřeby, a jsme frustrované, že nedostáváme, co skutečně potřebujeme. To, co opravdu potřebujeme, můžeme zjistit ale jen my samy.

2. Spojte se se svým tělem

Dalším krokem je spojit se se svým tělem a pozorovat signály, které nám tělo vysílá v podobě nejrůznějších pocitů: hlad, strach, stísněnost, sevřený žaludek, bolesti v bedrech, bolesti hlavy. To všechno jsou vodítka, která potlačujeme prášky na bolest, místo abychom jim naslouchaly. Tělo je úžasný nástroj, který nás může naučit poslouchat a poznat se. Tělo nikdy nelže. Vždy nám řekne, jestli je mu teplo, zima, dobře, zda má uvolněný, nebo sevřený žaludek, jestli má strach, vztek, jestli mu je smutno, nebo se mu chce smát, plakat, či ho něco bolí. Tělo vždy ví. Není třeba poslouchat nějaké hlubiny duše, postačí vnímat podněty těla – to, co máme každá na dosah.

Proces naslouchání signálům našeho těla je náročný v tom, že zpočátku klade hlava velký odpor. Váš mozek bude vymýšlet různé výmluvy a důvody, proč si čas na sebe nemůžete udělat, proč je naslouchání vašim pocitům bezvýznamné. Tohoto vnitřního sabotéra musíte postupně překonat, abyste se posunuly dál a nesklouzly do starých kolejí. „Začít naslouchat znamením svého těla je důležité hlavně pro ženy. To je cesta k ženství. Ale je to určitě také veliká výzva, není to vůbec jednoduché, jak by se mohlo zdát,“ uzavírá nutriční terapeutka a koučka.