Začalo to dobrým nápadem…
A mnohem dříve, než byste mysleli. Podle dostupných zdrojů totiž byla první bariatrická operace provedena ve Španělsku již v desátém století. Tehdejší král byl natolik obézní, že nemohl chodit ani jezdit na koni. Přišel kvůli svojí tloušťce o trůn, aby se následně svěřil do péče slavného židovského lékaře, který mu sešil rty. Král tak mohl přijímat pouze tekutou stravu brčkem. Zhubl polovinu svojí váhy a podle dostupných pramenů trůn získal zpět.
O takové postupy by dnes určitě tlouštíci zájem neprojevili. Naštěstí medicína pokročila a zákroky, jejichž cílem je řešit obezitu, také. V roce 1954 tak byla provedena první operace na zažívacím traktu. Šlo v podstatě o bypass, díky kterému přijímaná strava „přeskočila“ většinu tenkého střeva. Vedlejší účinky takových zákroků ale byly poměrně časté a nepříjemné (průjmy, dehydratace), takže se tento postup nestal nikterak populárním.
V šedesátých letech pak odstartovaly zákroky prováděné přímo na žaludku a jejich výsledky se jevily poněkud slibnější. Obézní pacienty nadchla představa, že by jim jediná operace pomohla vyhrát boj s nadbytečnými kily.
Skalpel není všemocný
Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tlouštík probral z narkózy a od první chvíle jedl méně a zdravěji. Kila by šla dolů, sebevědomí nahoru. Ale nesmíme zapomenout na psychiku. Kdo se roky přejídal, nemůže čekat, že jeho – často psychické – problémy vyřeší chirurgický tým. I pacient po bariatrické operaci musí dodržovat určitý režim, pokud má být zákrok úspěšný.
V čem spočívá bariatrická chirurgie
Výkonů, jejichž cílem je dosáhnout snížení váhy obézních pacientů, existuje hned několik. Za standard mezi nimi se považuje tzv. bandáž žaludku, kdy se vlastně žaludek podváže a tím „zmenší“. Výsledný objem je pak cca 50 ml. Lidově řečeno se pak tedy tlouštíkovi „do břicha nevejde tolik jídla“.
Opět ale musíme připomenout skutečnost, že v rámci chirurgie člověku nikdo „nepřeprogramuje“ hlavu. Chuť k jídlu a případné tendence k přejídání tedy zůstávají, pouze žaludek není fyzicky schopen pojmout větší množství potravy. Tomu by měl pacient přizpůsobit svůj stravovací režim. Pokud tak neučiní, a takových případů není vůbec málo, i takto zmenšený žaludek se může postupně (v průběhu několika let) roztáhnout. Podle některých zdrojů zvětší svůj objem až sedmkrát. Tím samozřejmě operace zcela ztrácí na efektivitě a navíc dochází i k dalším nežádoucím efektům, mezi nimiž je nejčastější reflux. Při něm se vrací obsah žaludku do jícnu, což vede k nepříjemným zánětům atd.
Modernějším zákrokem je dnes rukávová gastrektomie, při které operatér žaludek v podstatě zúží. Vzniká tedy jakýsi úzký rukáv (odtud název) a je zcela minimalizováno riziko dalšího roztažení. Značným přínosem také je, že tento zákrok ovlivní i hormonální stránku obezity. Odstraněna je totiž ta část žaludku, která produkuje ghrelin, tzv. hormon hladu. Tím pádem dochází u pacienta i k potlačení apetitu a vytvářejí se příznivější podmínky pro dodržování vhodného režimu.
Podobný účinek má na hormon hladu také tzv. plikace žaludku, při níž se část žaludeční sliznice neodstraní jako u výše popsaného výkonu, ale v podstatě se „zapošije“ dovnitř žaludku. I tím pak dochází k potlačení funkce buněk produkujících ghrelin.
Dalším poměrně rozšířeným výkonem je gastrický bypass, kdy přijatá potrava putuje uměle vytvořenou zkratkou – vynechává dolní část žaludku a část tenkého střeva. V návaznosti na tyto zákroky je ovšem třeba zmínit poměrně značné riziko nedostatku určitých živin, které tělo v horní části tenkého střeva normálně vstřebává a nyní jsou mu odepřeny, případně je jejich vstřebávání omezeno. Pacienti po takové operaci tedy musí užívat speciální výživové doplňky, aby se předešlo těmto problémům.
Kdo se může dát operovat a jak se zákrok hradí
V České republice jsou bariatrické operace hrazeny zdravotní pojišťovnou. Slouží pacientům s BMI vyšším než 40, případně s BMI nad 35, pokud dotyčný současně trpí nějakým chronickým onemocněním (hypertenze, cukrovka atd.).
Zákrok tedy za všech okolností indikuje lékař a v součinnosti je pak dokonce několik odborníků. Na internistovi je, aby zhodnotil, zda je zákrok pro pacienta vhodný a do jaké míry dotyčný vyčerpal běžné možnosti hubnutí. Ke slovu pak často přichází také endokrinolog či diabetolog. Svou roli sehraje i psycholog, případně psychiatr, protože nadváha i obezita mají v mnoha případech příčinu psychologickou.
No a nakonec vstupuje do hry také dietolog, který by měl pacienta „naučit“, jak se správně chovat po zákroku.
Jedno je ovšem jisté – bariatrické operace rozhodně nelze vnímat jako všelék pro obézní populaci ani jako možnost, že by se dal zdravý životní styl a vyvážený jídelníček nějak obejít. Mohou významně pomoct v boji s nadbytečnými kily a při celé řadě metabolických onemocnění, ale i zde je spolupráce pacienta naprosto zásadní. A každý by si měl ve správnou chvíli uvědomit, že jde v první řadě o spolupráci se sebou samotným. Protože za svoje zdraví si zodpovídáme sami a není možné tuto zodpovědnost přenášet na lékaře.
Zdroje:
