Už od předbiblických dob patřil chléb k nejrozšířenějším lidským pokrmům.

Směs mouky s vodou či mlékem bývala hnětena rukama, v Egyptě nohama, až vzniklo těsto. Pak byl přidán kvas. Velkou vynalézavost projevovali staří Řekové. Athénaios na téma výroby chleba zmiňuje řadu učených pojednání a uvádí přes 70 jeho druhů.

Výrobu chleba v Čechách a na Moravě popsal etnograf A. Václavík: „V některých krajích se chléb nesolil, ježto pak déle vydržel, neplesnivěl ani netvrdl. Teprve v novověku se začal vedle solení ochucovat kmínem, případně anýzem. Těsto dobře vymísené kopistou krylo víko pletené ze slámy a duchna – to aby lépe kynulo. Po vykynutí se lopatou kladlo do vymoučněných ošatek a nechalo kynout déle. Když byla pec náležitě vyhřátá, byl chléb z ošatky překlopen na lopatu a požehnán. Nakonec se v prostředku bochníčku udělal dolíček proti rozběhnutí. Usazený do pece se ještě alespoň zdálky požehnal křížem. Po dvou hodinách, ba době ještě delší, se chléb vytáhl, rychle omyl teplou vodou a položil na zem či lavici, aby vychladl. Některé hospodyně jej také z povrchu ošudlily slaninou, kůrka pak mívala pěknější vzhled.“

Chléb zvednout a políbit

Chloubou každé hospodyně bylo upéci chléb vysoký, kulatý, bez boulí či brousku. Mnoho obřadů s chlebem souvisejících zaznamenal i J. Štika, který v 70. letech minulého století studoval lidovou stravu na Valašsku. Ve stejnojmenném díle napsal: „Neodmyslitelnou součástí pracovního postupu bylo obřadní žehnání a zaříkávání. Když hospodyně odnášela do komory první bochníček, tiše žádala: Bože žehnej, Bože dej, naděl a naspoř.“ Chléb se podle Štiky na Valašsku hlídal jako vzácné zboží. „Před velkými jedlíky ho zpravidla zamykali do komory, almárky nebo truhly. Klíče nosila u sebe hospodyně, která chleba dělila. 

Kronikář J. Vrážel z Pulčína

Chleba vždy byl, zůstává a do budoucna i bude tou základní a nejlepší potravinou, kterou lidstvo kdy mělo.

Upečení dobrého kváskového chleba je opravdová zkouška ohněm a maturita z pekařského umu.

Zdroje: Květy 19-2021, autorský článek