Na focení titulky jste oblečená do sportovního. Máte i v běžném životě ráda pohodlnou módu?

Ano, tohle je styl, který nosím ve volném čase, a určitě k tomu přispěl i můj život v Americe, kde tahle ležérní, sportovní móda frčí a každá celebrita tam chodí v teniskách a legínách. K tomu má tedy luxusní doplňky, pomalu večerní make-up a skvěle udělané vlasy. Naštěstí jsem ambasadorkou značky Gap, díky které mám v šatníku stále stylové kousky.

Zdroj: VLM

Jste maminka dvou malých dětí. Jste přes den v jednom kole, nebo to máte spíš na pohodu?

Rána máme s klukama zmáknutá. I když se mi často nechce vstávat, ranní rutinu máme do 30 minut odbavenou. Snídaně, hygiena, ustrojení sebe a dětí, rychlý make-up a odcházíme do školky a jesliček. Když vím, že je o děti dobře postaráno, ráda se vrhnu do práce. Abych byla upřímná, tak vybalancovat osobní a pracovní život je někdy docela fuška. Volno‘ mám každý den do 15 hodin a pak jsem zase máma na plný úvazek.


Najít si čas pro sebe je nejen pro mámy moc důležité

Jak o sebe pečujete?

Když jsem měla jenom Elíka, měla jsem na sebe celkem dost času, alespoň mi to tak přišlo. Vždy jsem se domluvila s manželem, aby dítě pohlídal, a šla jsem třeba po kojení běhat. Teď s dvěma dětmi je to ale náročné, ještě když to spojím s modelingem a prací v marketingové agentuře. Času věnovat se sobě a cvičit je opravdu málo, ale snažím se alespoň dvakrát třikrát do týdne vyhradit si prostor na to, abych si zašla zacvičit, na nehty, na masáž. Pravda ovšem je, že denně pořád někde lítám, a tak těch 10 kilometrů nachodím úplně snadno.

Sport patří k vašemu životu už od dětství. Jak to s ním máte teď? Co vás udržuje v kondici?

Já mám docela těžké děti, takže mi dají zabrat už jen tím, že je nosím. Snažím se chodit pravidelně na pilates na strojích, což sice vypadá, že jen tak ležíte na strojích s pružinkami, ale ve skutečnosti posilujete svaly celého těla. A samozřejmě vedu kvalitní sexuální život s manželem.

Doporučila byste tedy ženám milování jako prostředek k hubnutí?

Když už nic jiného, že si tím alespoň vyplaví endorfiny, zlepší náladu a odstraní stres, který jim třeba v hubnutí brání.

Prý se po dvou dětech cítíte krásnější než dřív. Čím si to vysvětlujete? Jakousi vnitřní spokojeností?

Myslím si, že je to přesně tímhle. Vždycky jsem si přála mít děti brzy a vím, že kdybych manžela potkala dříve, měla bych je klidně už ve dvaceti. Žiju si svůj splněný sen, který mě vnitřně vyklidnil, dal mi stabilitu a řád. Asi mi to pomohlo shodit i nějaká nadbytečná stresová kila.

Jste po dvou porodech a nemáte vůbec žádné bříško. Píšou vám maminky ohledně toho na sítích hodně?

Já naštěstí nemám moc negativních reakcí na to, že jsem prakticky hned po porodu byla zpátky ve svém těle. Většinou mi chodily pěkné a podporující názory od maminek, že by tak taky chtěly vypadat, co jsem pro to udělala, jak toho dosáhnout. Určitě za tím ale stojí geny. A asi taky můj celoživotní zdravý životní styl. Nikdy jsem se nepřejídala, neujížděla na něčem nezdravém, mám už od mlada takové nastavení mysli.

Už řadu let držíte přerušovaný půst. Jak vypadá váš denní jídelníček?

V podstatě snídám, až když je čas oběda. Pak zase celý den nejím a večer si dám normálně večeři s rodinou. Na moje tělo to funguje, což mi potvrdili i odborníci, u kterých jsem si to nechala ověřit pomocí krevních testů. Tenhle styl stravování je pro moje tělo vyhovující.

A vy vážně nemáte hlad, když vstanete brzy a jste až do dvanácti bez jídla?

Vstáváme většinou před osmou, do půl deváté musíme být ve školkách. Pak přijdu domů, kde začnu poklízet. Než skončím s úklidem, je deset, to si dám kávu, která mě trochu ‚zaplácne‘. Potom se jdu připravit na práci nebo schůzky a kolem poledne si dám rovnou oběd. A hlad opravdu nemám.

A energie vám nechybí?

Zajímavé je, že když jsem třeba v minulosti držela různé krabičkové diety, cítila jsem se mnohem unavenější a bez energie. Měla jsem pocit plnosti a přišlo mi, že to jídlo ani nemůžu strávit. Neměla jsem na ty pokrmy kolikrát ani chuť. Pokud bych ale měla stavy, kdy by mi bylo na omdlení nebo bych měla hlad, tak si samozřejmě něco dám. Nedržím to úplně striktně, jen se řídím svým vlastním pocitem a tělo mi díky tomu funguje. Myslím si, že u spousty lidí je problém takové to celodenní uždibkávání. Za mě je lepší najíst se opravdu dosyta a pak nechat tělo šest sedm hodin trávit.

Hřešíte občas i sladkým jídlem?

Moji rodiče vlastní cukrářskou výrobu, takže sladké mě provází celým životem a asi mám pro něj určitou slabost. Miluju sladké všeho druhu, od větrníků přes čokolády až po bonbonky. Klidně si ho dám, ale vždycky s mírou. To znamená, že když mám chuť na čokoládu, dám si jednu řádku, ale nespořádám celou tabulku.

Oblečení na mola se šije v extrémně malé velikosti

Musela jste někdy kvůli focení držet i drastičtější diety, hladovět? Nařizovaly vám třeba agentury, že musíte zhubnout?

Setkala jsem se s tím několikrát v zahraničí. U nás jsou obecně podmínky v modelingu dost benevolentní, myslím, že se tomu tady snad ani nedá říkat modeling, protože od požadavků ve světě se to tu skutečně liší. Když jsem měla možnost pracovat pro lukrativní klienty, agentury po nás vyžadovaly striktní dodržování centimetrů. Když bylo například období fashion weeku a měla jste přes boky více než 90 centimetrů, tak vás na castingy ani neposlali, protože by si vás nikdo nevybral. Oděvní kousky jsou ušité v extrémně malých velikostech a modelky se do nich samozřejmě musí vejít.

Cítila jste vy sama na sebe od agentur tlak?

Tlak to docela byl a přiznám se, že jsem se tím často dokázala vystresovat. S modelingem jsem začala ve třinácti letech a v tomhle věku je těžké srovnat se s tím, že vás na castinzích odmítají. Odejdete z castingu a nevíte, proč si vás nevybrali. Buď jste pro ně moc tlustá, příliš vysoká nebo naopak malá, máte moc tmavé nebo světlé vlasy, nebo se jim nehodíte typově. Nikdo vám to tam ale neřekne a ty mladé holky se pak můžou zacyklit a mít depky z toho, že nejsou dost dobré. Pamatuju si, že mi na castingu kolikrát řekli, že mám moc centimetrů přes boky a jestli bych nemohla trochu zhubnout. Radili mi víc cvičit a pít několik dní jenom džus. Samozřejmě když budete pět dní jen na tekuté stravě, tak objem spadne, protože se odvodníte a budete mít ploché břicho, ale není to tak, že byste shodila pět kilo tuku.

Vy jste taky zkoušela džusové nebo jiné diety?

Zkusila, ale uvědomila jsem si, že chci dělat jinak, zdravě, vyhnout se extrémnímu nejezení. Spíš jsem tíhla ke sportu a makala na sobě, vyzkoušela jsem třeba crossfit, jógu, surfing a další druhy sportu, abych měla větší výdej energie než příjem. A pořád jsem u toho mohla jíst, co chci.

Změnila se nějak výrazně situace v modelingu?  

Určitě, dnes do modelingu pronikají sportovkyně, herečky, influencerky a u nich už se tolik nehraje na to, aby měly modelkovské proporce. Spíš musí být ty holky něčím zajímavé, řeší se, zda můžou společnost nějak obohatit, jaký mají pro firmu přínos, zda mají hodně fanoušků třeba na Instagramu. To všechno dnes designéři berou v potaz, aby to pomohlo značce být více na očích. Kdežto dříve bylo focení a reklamní kampaně výhradně prací modelek.

A co trend plnoštíhlých modelek, pořád se ve světě drží?

S tím jsem se osobně setkala před pár lety, kdy jsem v Americe natáčela jeden televizní pořad se světoznámou XXL modelkou Ashley Graham. Moc se mi na ní nelíbilo, že jedla extrémně nezdravé jídlo před ostatními štíhlými modelkami. Bylo to skutečné obžerství, a ještě se nám vysmívala, že se může cpát hamburgery a necvičit a má za to peníze, kdežto my musíme hladovět. Tohle ve mně ještě dlouho zůstalo. Každý může být plnoštíhlý z jiného důvodu, ale ukazovat mladým holkám, že se na obezitě dá vybudovat kariéra, podle mě není ok.

Často zmiňujete život v Americe, kde jste strávila sedm let. Jak je to tam s kultem štíhlosti? Jsou v Los Angeles opravdu všichni posedlí postavou a zdravou stravou?

Je to tak. Žije tam obrovské množství krásných a velmi štíhlých, fit lidí, ale na ulici je moc nepotkáte, protože jezdí autem. Hodně si tam zakládají na vnější kráse, na tom, co mají na sobě a na jaké procedury chodí. Ale i v supermarketech tam najdete absolutně všechno ve variantě bez cukru, bez laktózy, bez tuku. Můžete si koupit organické potraviny za spoustu peněz, ale jinak to jejich jídlo podle mě zdravé není. Nikdy jsem se americké stravě úplně nedokázala přizpůsobit a trápilo mě tam akné nebo kila navíc. Když jsem pak odletěla domů do Prahy na dva měsíce, vždycky jsem tu nějaké kilečko přirozeně zhubla.

Tlačili vás rodiče v dětství do sportu?

Moji rodiče jsou velcí sportovní nadšenci, už jako malí jsme s bráchou jezdili na zimní horské dovolené, kde jsme lyžovali a běžkovali, chodili na túry, v létě jsme jezdili na týden na kola a dělali další fyzické aktivity. Přišlo nám přirozené žít v pohybu a převzali jsme to od našich. Rodiče se vlastně hýbou pořád, mají partu, se kterou jezdí na sportovní akce, a je to fajn.  

Dětství se slavným bráchou


Ani na vašeho bratra, úspěšného fotbalistu Patrika Schicka, nebyli rodiče tvrdí?

To ne, můj brácha míč objevil někdy ve dvou letech a od té doby se od něj prakticky nehnul. Pořád ho měl u sebe, kopal si a naši ho v tom podporovali. Určitě byly dny, kdy se Patrikovi nechtělo na trénink, ale pak zase dostal třeba nové kopačky, a už se nemohl dočkat, až bude hrát. Je skvělé, že se ta podpora od rodičů vyplatila.

Považujete se za stejně cílevědomou, jako je váš bratr?

Brácha odmala věděl, že chce být profesionální fotbalista, a na prvním místě u něj byl fotbal. Já modeling brala spíš jako zábavu a fajn přivýdělek. Vždycky jsem si chtěla udělat školu, abych nebyla jenom hloupá modelka, ale měla i nějaké znalosti. A to mě možná v mojí profesi limitovalo. Byly doby, kdy jsem měla lukrativní nabídky, ale musela jsem odjet na zkoušku a nemohla se práci naplno věnovat. Tohle si zpětně trochu vyčítám, že jsem se do té profese neponořila naplno jako brácha, protože škola se dá dodělat vždycky. Sama jsem vysokou dokončila až při dětech a nic se nestalo.


Jste krásně opálená a vím, že hodně cestujete za teplem. Znamená to, že nemusíte zimu?

Ale ano, mám ráda zimní sporty jako běžky nebo skialpy, jezdím na lyžích i snowboardu, ale je pravda, že se mi nejvíc líbil život v Kalifornii, kde máte kontinuálně 20 stupňů, jste u oceánu, a když máte chuť, za dvě hodiny parkujete v horách. V Česku je zima dlouhá, ponurá a je to takové deprimující. Léto je tu ale fajn. A také je pravda, že jsem totálně propadla wakesurfingu. To mě vážně baví a naplňuje. Kdykoli mám možnost v létě na loď vyrazit, jedu. A naučila jsem to už i manžela, tak mám i parťáka.


Je něco, co jste si během života ve Spojených státech oblíbila a v Česku vám to chybí?

Když jsem tam tehdy přijela, přišel mi zvláštní ten jejich přehnaný optimismus. Oni se pořád usmívají, jsou brutálně přátelští a já si říkala, že je to neupřímné, že to přeci nemůžou myslet vážně. Můj přístup k tomu byl skeptický. Nakonec jsem ale zjistila, že je lepší, když vás prodavačka v obchodě pozdraví a zeptá se, jaký máte den, než když vás tady seřve protivná paní na pokladně. Tenhle pozitivní přístup z Ameriky jsem si uchovala dodnes a jsem za to vděčná. Když jsem se vrátila, měla jsem deprese z toho, jak se tu lidé k sobě chovají, jsou závistiví, nepřejícní a negativní. Proč se tvářit naštvaně, když se přeci můžeme usmívat?

Proč jste se nakonec rozhodla usadit v Praze?

Jednak jsem byla trochu vyhořelá z toho života v kufrech, přeci jenom od třinácti do pětadvaceti jsem stále cestovala. Také mi chyběli skuteční přátelé, protože jsem se kvůli modelingu a častému cestování obklopovala jen ‚rychlokvaškami‘. A pak jsem tu potkala svého budoucího manžela a bylo rozhodnuto. Vždycky jsem chtěla mít rodinu a být mladá máma.

Zdroje:

Autorský rozhovor pro časopis Kondice