Příběh Zuzky

Hubnutí jsem vlastně řešila už od puberty, kdy se mi zdálo, že bych mohla mít o tři až pět kilo míň. Zkoušela jsem různé přístupy: málo jíst, dělenou stravu a také různé potravinové doplňky z lékárny. Ale u ničeho jsem dlouho nevydržela, maximálně tak měsíc, a to s velkým sebezapřením, nechutí, až odporem. Je pravda, že jsem do svého snažení nikdy nepřidávala žádný pohyb, hubnutí jsem se snažila řešit jen jídlem.

Vždy jsem měla pádnou výmluvu, proč mi hubnutí nejde a proč si zasloužím dát si sladké. Nejdříve to byly stresy ve škole, pak v práci a později také únava, až vyčerpání kolem dětí.

Máma je tu hlavně pro děti

Samozřejmě jsem chtěla být štíhlejší, ale po pravdě mě nic moc nenutilo a ani nemotivovalo k tomu, abych svoje stávající návyky a stereotypy změnila. Vždy mě odradilo, že se výsledky nedostavují tak rychle, jak bych si představovala. Příliš jsem se upínala na samotný výsledek, na to, aby shozená kila byla rychle vidět, a přitom jsem někde uvnitř cítila, že to vlastně až tak moc nepotřebuju, zdravotní potíže jsem neměla a partnerovi jsem se líbila taková, jaká jsem.

K tomu jsem v sobě měla zakořeněný pocit, že máma má být především doma u dětí a že řešit takové blbosti, jako nějaké hubnutí, je ztráta času, který mohu věnovat rodině. A to přesto, že je můj manžel sportovec a k pohybu mě nesčetněkrát pobízel. Sama sebe jsem postavila až na konec, a to i pokud jde o jídlo. Určitě jsem nepomýšlela na to, že bych mohla chodit například třikrát týdně běhat nebo se jinak věnovat sama sobě. V uších mi neustále znělo: „To sis ty děti nemusela pořizovat, když se jim nechceš věnovat na sto procent.“ To vedlo k tomu, že jsem neustále hledala rychlá nebo i nepřirozená řešení, u kterých jsem stejně nevydržela. Následovalo zklamání, že se mi nedaří dodržet, co jsem si předsevzala. A tak to šlo pořád dokola.

Ta správná motivace

Ke změně v mém uvažování došlo, až když jsem se opravdu začala cítit nezdravě, unaveně, prostě špatně. Uvědomila jsem si, že jde hlavně o mě: moje zdraví, moje tělo a o to, jak se cítím, a že ty výše uvedené argumenty, ať už byly skutečné, nebo jen v mé hlavě, nejsou důvodem proč nezačít něco dělat pořádně a trvale. Najednou jsem se chtěla chvíli starat opravdu i o sebe. Nevadilo mi mít jen ‚svůj‘ čas a prostor i na přípravu jídla, pohyb. Vše jsem dělala ráda, i když to pro mě bylo ohromné vystoupení z komfortní zóny. Pocítila jsem chuť pečovat o tu holku v sobě a bylo mi jedno, co si o tom kdo myslí nebo nemyslí. Chtěla jsem, aby té holce bylo dobře, nebyla unavená a byla fit a zdravá. Došlo mi, že je to důležité i pro mé děti, aby měly ještě dlouho aktivní mámu, a ne nějakou ‚uhekanou‘ bábu. Zároveň mi bylo jedno, jestli celý proces potrvá čtvrt roku nebo roky dva. Celý nápad a proces mě baví stále. Chci, aby fungoval pořád, nejen na určitou, omezenou dobu. Čas a rychlost úspěchu najednou přestaly hrát roli.

Od okamžiku, kdy jsem se rozhodla a začala chodit k odbornici, uplynulo devět měsíců. Dnes mám dole skoro deset kilo a cítím se spokojeně. Do svého života jsem zařadila pravidelný pohyb. Bez něj si už život nedokážu představit. Nejdříve to byla jen jednoduchá chůze s pejskem, kterou jsem postupně vyměnila za indián ský běh a pak samotný běh. Dnes jsem schopná uběhnout 12 km jen tak svým tempem. Jsem hrdá na to, že jsem svoje stereotypy dokázala změnit a že se cítím dobře. Radost má i můj manžel a děti. Stále jsem tu pro ně, ale spokojenější, odpočatější a usměvavější.

Čtenářkám bych vzkázala, že je důležité najít tu správnou motivaci sama v sobě, i když je někdy usazená až hluboko v nás a občas ji přebíjejí hlasy jiných. Najděte si pro to, co děláte, ten správný důvod a smysl.

Co na to výživová poradkyně a autorka článku Markéta?

Zuzka je úžasná žena, která by se pro rodinu rozdala. Při našich konzultacích často kontrolovala děti, zda jsou tam, kde mají být, a v pořádku. Motivací ke změně pro Zuzku bylo nejen zhubnout pár kilo, ale především zlepšit si fyzickou kondici a najít víc energie tak, aby mohla dále pracovat a pečovat o svou rodinu, ale zároveň být dětem parťákem i v pohybu. K tomu bylo třeba překročit svoji komfortní zónu, přestat se vymlouvat a také si dovolit věnovat čas i sama sobě. Postupně jsme nabourali zavedené stereotypy a upravili jídelníček nejen Zuzky, ale celé rodiny. K tomu jsme přidali i pohyb, který jak se ukázalo, přinesl Zuzce mnoho benefitů. Kromě výrazného zlepšení fyzické kondice to byl i psychický relax a také víra v to, že téměř vše, čeho chce dosáhnout, je možné. Moc mě potěšilo, když jsem Zuzku a její rodinu potkala v létě na regionálním triatlonu, kde startovala s dcerou a manželem. Hrdá na ni byla celá rodina.

Zdroj:
autorka je kouč pro pohyb na webu dejzmenu.cz