Petru Vovesnou postavil život před nejednu překážku. Pozitivní myšlení, dobrá nálada a humor ji však neopouštějí ani v těch nejtěžších chvílích. Odmala je tělem i duchem sportovkyní: „Atletice jsem se věnovala už na základní škole, pak i na střední zdravotní a také při práci,“ vypráví. Stala se tak členkou litvínovského atletického oddílu a vypracovat se až k závodění na světové úrovni dokázala i přesto, že vážně onemocněla. Díky možnosti podstoupit již podruhé transplantaci ledviny totiž opět získala potřebnou svobodu.
Vše začalo běžnou infekcí
Ve dvaceti letech, kdy Petra pracovala jako zdravotní sestra, musela přestat sportovat kvůli angíně. „Lékař mi předepsal antibiotika a zůstala jsem doma. Myslela jsem, že za čtrnáct dní budu zdravá a pak se vše vrátí do starých kolejí a začnu opět naplno trénovat,“ vzpomíná žena, která dnes sice vše popisuje s úsměvem, ale tehdy jí do smíchu moc nebylo. Nakonec totiž vše dopadlo jinak, protože nastaly komplikace po užívání antibiotik. „Nejprve jsem se celá osypala. Lékaři byli přesvědčeni, že se jedná o alergickou reakci. Po dobrání antibiotik mi začaly praskat žilky na nohách a musela jsem podstoupit celou škálu vyšetření.“
Petře byla diagnostikována vzácná autoimunitní nemoc napadající klouby, cévy i ledviny. Celkem běžná angína tak vyústila až v rozsáhlé onemocnění ledvin. „Byl to pro mě šok, který přišel jako blesk z čistého nebe, vždyť mi bylo teprve dvacet let. I přes veškerou snahu lékařů nebylo ale možné nemoc zastavit,“ popisuje atletka, která o této nemoci nikdy dřív neslyšela a zčista jasna musela podstupovat léčbu kortikoidy a cytostatiky. „Cítila jsem se opravdu hrozně. V tu chvíli jsem přišla jak o svou dobrou náladu, tak i téměř o všechny vlasy.“ Udržování funkce ledvin pomocí léků trvalo 16 let, po jejich uplynutí však selhaly.
Pozvolný návrat ke svobodě
Aby mohl Petřin metabolismus fungovat, bylo nutné nahradit funkci ledvin dialýzou. Měla to štěstí, že jí bylo umožněno, aby si peritoneální dialýzu prováděla sama v domácím prostředí. Sice čtyřikrát denně, ale nemusela na ni alespoň docházet do nemocnice. „Domácí dialýza byla fajn. Vrátila se mi zpět dobrá nálada a s tou šlo uzdravování mnohem rychleji. Byla jsem na tom hned lépe jak psychicky, tak i fyzicky. Mohla jsem se opět naplno věnovat svému vysněnému zaměstnání zdravotní sestry v zubní ordinaci a zároveň se i dialyzovat. Omezovalo mě jen pravidelné proplachování břicha speciálním roztokem. Dokonce jsem vyrazila v zimě na dovolenou na hory,“ vzpomíná sportovkyně, která má v lásce nejen atletiku, ale i lyžování a turistiku.
Petra byla také zařazena na seznam čekatelů na transplantaci a za necelý měsíc dostala možnost transplantace od vhodného zemřelého dárce. „Pamatuji si, jak jsem celou cestu do nemocnice přemýšlela, kdo je ten člověk, jehož orgán dostanu, a jak asi zemřel,“ vzpomíná Petra, která tak mohla podstoupit v pražském IKEM úspěšnou transplantaci. Po samotné operaci následovaly pouze menší komplikace, kdy dva dny trvalo, než se ledvina přizpůsobila tělu a začala pracovat správně.
Nic netrvá věčně, ale stojí to za to
Hned po tom, co měla svolení od lékařů, začala Petra po transplantaci opět naplno sportovat. Přihlásila se na Světové hry transplantovaných v thajském Bangkoku, kam vycestovala rok po operaci. „Tréninku před závody jsem mohla věnovat jen tři měsíce a v Bangkoku nebylo moc času na aklimatizaci,“ vzpomíná. I přesto se Petra umístila na stupních vítězů za sprint. „Je to pro mě obrovský životní zážitek. Byla skvělá jak organizace her, tak i péče o sportovce,“ říká jediná žena české výpravy, která vybojovala bronz, a to mezi 1 100 sportovci ze 48 zemí světa.
Na Světové sportovní hry pak začala s českým týmem jezdit pravidelně. „Závodím jen tak pro radost, pro dobrý pocit a hlavně kvůli sobě. Emil Zátopek říkal: Když nemůžeš, tak přidej! Moje krédo ale je, že když nemůžu, tak už fakt přidat nejde,“ popisuje svůj rozumný přístup. Přesto ale již závodila například ve španělské Malaze nebo v Argentině. Celkem se her zúčastnila pětkrát a doma tak má pěknou sbírku jedenácti medailí, dvě z nich jsou zlaté. Následujících patnáct let si Petra opět užívala svůj život naplno, poté ale přišla další rána, když nová ledvina dosloužila. „Transplantované ledviny nevydrží navždycky, ta délka jejich funkce je individuální. Někomu slouží 5 let a někomu 20. Máme v zubní ordinaci jednu pacientku, která má transplantovanou ledvinu dokonce už 30 let,“ vysvětluje.
„Přesto ale stojí za to, aby ten, kdo může, transplantaci podstoupil. Vždyť jsou to cenné roky dobrého zdraví a svobody, která úplně mění kvalitu života,“ povzbuzuje Petra ty, kdo váhají, zda na nabídku lékařů k transplantaci kývnou. „Pokud někdo stojí před rozhodnutím, zda přijmout, či naopak darovat ledvinu, jsou pro něj důležité relevantní informace garantované odborníky. Jako jejich zdroj doporučuji stránky www.transplantacenenitabu.cz, kde je také možné si poslechnout zkušenosti konkrétních příjemců i dárců ledviny. Darovat blízkému ledvinu znamená dar nového života. Průměrná doba funkce ledviny od žijícího dárce je zhruba dvojnásobkem funkce ledviny od dárce zemřelého, tedy 20 a více let,“ doplňuje MUDr. Silvie Rajnochová Bloudíčková, Ph.D., vedoucí Nefrologické a Transplantační ambulance IKEM.
Další šance podruhé
Velký podíl na selhání transplantované ledviny má u Petry její autoimunitní nemoc. „Musela jsem znovu podstoupit celý proces od dialýzy po veškerou nervozitu. Opět jsem přestala běhat, chodit do práce a do toho všeho ještě přišel covid,“ vzpomíná na další náročné období. Bohužel jí už znovu nebyla umožněna domácí dialýza, musela tedy docházet do nemocnice, a to třikrát týdně na pět hodin. „To pro mě byla největší životní katastrofa, ta ztráta volnosti,“ tvrdí Petra, která si opět prošla i kortikoidní léčbou a znovu jí vypadaly vlasy.
Po úspěšné čtyřměsíční dialýze byla Petra opět zapsána na čekací listinu. Tentokrát se vhodný zemřelý dárce objevil po třičtvrtě roce a transplantaci podstoupila opět v IKEM. „Pro mě to bylo podruhé mnohem těžší, protože jsem věděla, do čeho jdu. Poprvé jsem byla vykulená a vše bylo nové. Podruhé už jsem věděla, jak vše bude probíhat. Ale péče v IKEM je skvělá, toho jsem se nebála, jen jsem musela myslet na to, že mohou přijít i komplikace. Navíc operace probíhala v době covidu a nemohl mě za celou dobu nikdo navštívit, to bylo smutné.“ Po operaci Petru doprovázely jiné komplikace než napoprvé, ale i ty spolu s lékaři zvládla. „Rozvinula se mi nemoc v oblasti jater, takže místo tří dnů jsem na JIPce ležela devět dní.“ Popisuje také, že kvůli nedostatku erytrocytů jí bylo podáno během tří měsíců 18 transfúzí. „Musela jsem si potom sama píchat lék erytropoetin, než se můj stav zase srovnal,“ doplňuje.
Dnes se Petra cítí opět dobře. „Teď je to fajn. Chodím zase do práce, nemusím podstupovat žádné transfuze, nemusím si už píchat ani erytropoetin. Beru jen klasické léky, jako jsou imunosupresiva, kortikoidy, prášek na tlak a na kyselinu močovou,“ vyjmenovává Petra. Už v dubnu má v plánu zase obout běžecké boty a trénovat. V červenci se totiž chystá na další závody, tentokrát do Lisabonu. „Slíbila jsem, že poletím, ale ještě jsem ani nevyběhla,“ směje se. „Před patnácti lety se mi po té transplantaci vybíhalo lépe, ale já to zvládnu i teď!“ uzavírá s optimismem sobě vlastním.
Zdroje:
Autorský článek, Petra Vovesná