Jaké bylo vaše dětství? Vybavíte si nejhezčí momenty?
Hezkých momentů jsem zažil spoustu, řekl bych, že stejně jako většina dětí, které vyrůstaly v 90. letech: Procházky a výlety do přírody, pár pokusů o rybaření poslepu s mým starším vidícím bráchou, hraní počítačových her s bráchou a s kamarády, blbnutí venku po škole.
V 5. třídě jsem přestoupil z běžné základní školy, kam jsem chodil do tzv. integrace mezi intaktní (vidící) spolužáky, na speciální Školu Jaroslava Ježka pro děti s postižením zraku. Tam jsem měl konečně víc kamarádů, takže jsme často po vyučování zůstávali ve škole a hráli showdown (varianta stolního tenisu pro nevidomé), trávili spoustu času v učebně hudební výchovy, kde jsme jen tak hráli a zpívali, četli jsme si společně ve třídě knížku nebo jsme jen tak kecali.
Jste nevidomý od narození. Který smysl je pro vás nejdůležitější a proč?
Určitě sluch, dá se jím nejrychleji a s nejmenší námahou přirozeně vnímat nejvíc informací, které mám možnost registrovat bez zrakové kontroly. V těsném závěsu za ním je hmat. Hmatem se dá zjistit asi mnohem víc informací, než by čekal vidící člověk, který není zvyklý ostatní smysly tak aktivně a vědomě používat. Když nevíte, jestli vidící návštěva náhodou nezapomněla zhasnout, stačí si jednoduše sáhnout na vypínač, v jaké je poloze. Jedině hmatem můžete najít předměty denní potřeby od hrnku s kafem přes mobil až po klíče, když jste zapomněli, kam jste si je odložili. Hmatem (s bílou holí v ruce) se dozvíte o většině překážek v cestě – auto stojící na chodníku, výkop, otevřené dveře, kontejner, sloup, lavička, kolemjdoucí, který zrovna třeba stojí na místě a nevydává žádný zvuk… Kombinací hmatu a sluchu dokážete velice snadno zjistit, jaké je venku počasí, hned jak ráno otevřete okno – jestli fouká vítr, prší, zpívají ptáci, svítí sluníčko nebo je bouřka…
Opravdu hodně se toho ale dá zjistit třeba i čichem, například že zrovna procházíte kolem McDonaldu nebo že si z místa, kudy právě jdete, někdo udělal záchod.
Interaktivní výstava sbližuje
Pro běžného člověka je ztráta zraku naprosto nepředstavitelná. Vnímáte ji jako limitující, nebo máte pocit, že vám dala i nějakou výhodu?
V první řadě se musím ohradit vůči „ztrátě zraku“. Jak můžete ztratit něco, co jste nikdy neměli? Samozřejmě jsem od malička věděl, že já něco nemám a všichni ostatní okolo mě to mají – vidí. Trvalo mi ale několik let, asi dokud jsem nenastoupil do školy, než jsem přišel na to, co to vůbec je, to, čím se od těch ostatních liším, co oni mají a já teda ne, co zkrátka vůbec znamená, když někdo „vidí“. O ztrátě zraku by měli mluvit ti, kdo o zrak skutečně přišli, protože ho někdy měli.
Samozřejmě ale to, že nevidím, někdy limitující je. První střet s realitou jsem zažil už v době klasických klukovských snů, čím jednou budu. Nejdřív jsem chtěl být pilotem, potom hasičem a nakonec doktorem. Když mi tehdy mamka trpělivě vysvětlovala, proč to nikdy nepůjde, poprvé jsem brečel kvůli tomu, že nevidím. Takových epizod později ještě pár bylo, ale už ne moc. Jestli mi slepota něco dala, na to asi opravdu nedokážu odpovědět. Nedefinuje mě jako celek, není to celá moje identita a to, jaký jsem člověk, ale je a vždycky bude toho významnou součástí. Kdo ví, co by bylo, kdybych viděl, a kdo ví, co by ještě bylo jinak, kdybych viděl dřív, ale později o zrak přišel. Určitě bych ale potkával jiné lidi, možná by mě tolik nebavily jazyky, hudba a literatura, velmi pravděpodobně bych se nezajímal o přístupnost (sice se o ni zajímám hodně z nutnosti, ale zároveň mě i opravdu baví) a zcela určitě bych se přístupností neživil.
Co je pro vás složité v běžném každodenním životě?
V každodenním životě je samozřejmě i dnes kolikrát nepředstavitelně frustrující, když nemůžete najít něco, co zrovna nutně potřebujete, protože strašně spěcháte a už tak jdete pozdě, když se praštíte hlavou o nějakou vysokou překážku v cestě, které jste si holí neměli šanci všimnout (taková větev v oku, byť zavřeném, dokáže opravdu zpříjemnit den), když je na vás někdo zbytečně agresivní proto, že jste dost pohotově nezareagovali na nějakou vizuální situaci, nebo když narazíte na tzv. nepřístupný web nebo aplikaci (něco, co software zvaný čtečka obrazovky, který používám ve všech elektronických zařízeních, prostě nedokáže přečíst). A takových aplikací a webů je i dnes drtivá většina.
Nevidomý je od narození, přesto má život jako většina zdravých lidí
Dokážete přijmout pomoc od cizích lidí?
Dneska už nemám problém přijmout nabízenou pomoc v situacích, kdy to prostě jinak nejde a sám si neporadím nebo by mi to zbytečně trvalo několikrát tak dlouho jako vidícímu (taky jsem se s tím léta učil pracovat), ale do dneška mě dokáže rozhodit, když si o nějakou pomoc musím sám říct. Taky by nebylo marné moct řídit auto, protože když chcete poslepu sami cestovat někam, kam netrefíte a kde to neznáte, vyžaduje to spoustu času, příprav a logistiky, než si dopředu zjistíte, vymyslíte a naplánujete trasu: Kterým spojem odkud, kam a v kolik pojedete, kde budete muset přestupovat atd.
Snad se jednou dočkám toho, že po silnicích bude reálně jezdit většina aut autonomních, budou funkční, spolehlivá, lidi jim budou věřit a nebudou se nad nimi nijak pozastavovat a ani z legislativního hlediska nebude problém jezdit autonomním autem a nechat veškerou jízdu jen na něm i coby nevidomý bez papírů.
Vědí lidé, jak se chovat k nevidomým?
Za mě už je to rozhodně v globálu lepší, než když jsem vyrůstal nebo se pokoušel studovat na univerzitě, ale asi se vždycky budu občas setkávat s rozpaky, sociální nešikovností, odmítáním nebo agresí. Společnost je poslední dobou napjatější, vyděšenější a polarizovanější než dřív. Myslím, že většina lidí už měla někdy možnost setkat se aspoň zběžně s někým nevidomým nebo jinak handicapovaným, a hlavně myslím, že většina lidí je relativně inteligentní. Na tom celá mezilidská interakce stojí a padá, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.
Je samozřejmě skvělé a chvályhodné, kolik různých osvětových projektů a iniciativ dnes existuje, a je důležité v osvětě pokračovat, ale stejně důležité je dělat ji dobře. Když je v té snaze o osvětu víc patosu nebo naučené bezmocnosti než konstruktivního dialogu, k ničemu to nevede. Jediná dlouhodobě funkční a přirozená forma osvěty je prostě s tím člověkem, který ji potřebuje, mít možnost přímo interagovat.
Dokáže vás něco příjemně překvapit?
Asi intuice, empatie a pohotovost od někoho, od koho bych ji nečekal. Jednou jsem si v klidu šel docela rychle po známé trase, když na mě najednou nějaký dělník zavolal: „Hej, vy… Slepej pane… Tam je výkop, bacha!“ Nebyl to asi žádný myslitel, ale ve vteřině naprosto skvěle vyhodnotil, že mě musí nějak oslovit tak, abych věděl, že je to na mě, a co by se stalo, kdybych dál pokračoval stejným směrem a stejným tempem.
Naproti tomu jindy jsem do podobného výkopu bez jakéhokoli zábradlí, pásky nebo jiného označení spadl a nade mnou se ozvalo: „Tam byla díra, víte?“ Pokud si dobře vzpomínám, prakticky stejný zážitek měla i bývalá přítelkyně. Na to se v tu chvíli opravdu nedalo říct nic jiného než: „No, teď už to vím, no! Fakt dík!“
Co vám naopak vadí?
V posledních letech celá řada speciálních pedagogů a rádoby odborníků razí zásadu „people first language“, tedy nedávat na první místo moje postižení (postižený, zrakově postižený, nevidomý), ale člověka (člověk s postižením). Korunu tomu nasazují ti, kdo naprosto jazykově necitlivě používají třeba výraz „osoba s postižením zraku“ i v běžné komunikaci. Já, s dovolením, nejsem nějaká osoba („vy jedna osobo!“), ale když už, tak člověk.
I nevidomí můžou najít uplatnění na trhu práce v oblasti, která je baví
Samozřejmě že když budu psát nějaký oficiální text, mít přednášku nebo něco podobného, asi nebudu říkat „ti postižení“, ale „lidé s postižením“. Přílišná politická korektnost ale jen vede k dalšímu zvyšování napětí a ostychu, hlavně v běžné (mluvené nebo soukromé) komunikaci, a tím spíš, když někdo zvenku chce diktovat druhým, jak mají mluvit. Nezlobte se na mě, ale kdyby se na mě ten dělník u toho výkopu snažil volat stylem „hej, vy osobo se zrakovým postižením“, tak do něj spadnu stejně jako do toho druhého, kde přišla informace až ex post.
Věnujete se celé řadě projektů, vyvíjíte online hry pro nevidomé, pomáháte testovat aplikace. Co vás nejvíc baví?
Jen drobné upřesnění: Hry, na kterých pracuju, nejsou online hry v tom smyslu, že by je v jednu chvíli hrálo spolu po síti víc hráčů. Zatím nemůžu tak úplně mluvit o vývoji vlastních her, protože jsem ještě žádnou nevydal, i když jich mám několik rozdělaných, ale dvě už mám téměř před dokončením. Zatím jsem spíš jen spolupracoval na hrách jiných vývojářů, aby byly přístupné (hratelné) i poslepu – česká husitská videohra 1428: Shadows over Silesia od jediného vývojáře Petra Kubíčka nebo kanadská audiohra The Vale: Shadow of the Crown od Falling Squirrel. Na několika dalších hrách aktuálně spolupracuju, ale ještě o nich nemůžu mluvit.
Právě hry mě asi baví nejvíc. Jako malý jsem na nich vyrůstal a dobrých, zajímavých, kvalitních, inteligentních, originálních her, které si můžu i jako nevidomý zahrát, navíc přístupných videoher, je pořád strašně málo. Vývoj her mě zatím ale ani neživí, ani ho nemůžu s čistým svědomím prohlásit za nejpřínosnější z mých aktivit. Tou je beze sporu moje práce v projektu Théseus Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity, kde se zabýváme digitální přístupností a osvětou (školeními, konferencemi…) kolem ní. To znamená právě testování webů a mobilních aplikací.
Je obvyklé, aby byl nevidomý člověk takto činorodý a uměl pracovat s moderními technologiemi?
Pracovat s moderními technologiemi, byť třeba jen s chytrým telefonem a na úrovni běžného uživatele, je dnes pro nevidomého člověka do značné míry nutností, pokud chce žít plnohodnotný život a nebýt vyloučený ze společnosti. Samozřejmě ale ne každý je odborníkem, vývojářem a nadšencem do technologií. Je to úplně stejný rozdíl jako mezi kterýmikoli dvěma uživateli, z nichž jeden umí jen klikat myší na ikonky a druhý rozumí tomu, jak to celé uvnitř funguje, jen pro nevidomého je obtížnější a časově náročnější zvládnout aspoň tu uživatelskou úroveň.
Mít práci snů, i když nevidíte? Jde to!
Řekl bych, že pokud jste člověk v produktivním věku, zdravý a už na svoji situaci (zrakové postižení) přivyklý, nakonec si dřív nebo později dokážete najít dost činností a zájmů, když máte dost velkou motivaci. Většina mých kamarádů a známých mezi nevidomými právě taková – aktivní a činorodá – je.
Jedním z posledních projektů byla spolupráce na výstavě Svět nevídaný připravené ve spolupráci Canonu, Světlušky a Czech Photo, která je k vidění do konce září zdarma v prostranství FRAGMENT Karlín. V čem je podle vás tento projekt užitečný pro vidící a v čem pro nevidomé?
Interaktivní výstava Svět nevídaný
Pro vidící asi v tom, že umožňuje vyzkoušet si doslova na vlastní oči, jak vidí svět člověk s různými zrakovými vadami. Prohlížet si coby vidící hmatové verze vystavených fotografií sice určitě může být zajímavé, ale skutečnou zkušenost nevidomého to stejně nepřiblíží – vy už jste někdy viděli, vy už vizuální zkušenost, představivost, a tak i uvažování máte. Možná to ale docela dobře přibližuje zkušenost člověka, který o zrak přišel.
Sám za sebe můžu říct, že tato výstava rozhodně přináší nový rozměr vnímání, zábavu, poučení, fascinaci, zájem a v mém případě i novou zkušenost. Nikdy jsem žádné fotografie neviděl, nikdy jsem se o žádnou formu výtvarného umění aktivně nezajímal a ve škole jsem byl na výtvarnou výchovu horší než třeba na matematiku nebo zeměpis, ale i tak mě výstava Svět nevídaný, jako zatím jediná svého druhu, naprosto nadchla a pohltila. Je totiž naprosto unikátní, nejen v České republice, v tom, že je opravdu zcela přístupná, že pokud chcete a cítíte se na to, můžete na ni prostě přijít sami, nepotřebujete k tomu nikoho vidícího, žádného průvodce, a i tak si ji užijete naplno.
Taková zkušenost dá samostatnému, aktivnímu nevidomému člověku takový pocit autonomie a svobody, jaký jsem opravdu ještě na žádném jiném podobném místě nezažil. Kam jinam bych mohl jako nevidomý pozvat třeba přítelkyni na rande, ať už by byla vidící, nebo taky nevidomá, s tím, že si budu jistý, že z toho budeme mít oba stejně plnohodnotný a zajímavý zážitek?
Zdroje:
Lukáš Hosnedl
